Vermeerovo dílo ožívá v mistrně vystavěném dokumentárním portrétu

Již dlouhé roky jsme zaplavení různorodými dokumentárními portréty odlišných stopáží a pojetí. Tradiční místo nacházejí v televizi a v poslední době i na YouTube. Jsou pevně sevřené osobností, o které vyprávějí, tradiční schéma se nese ve stylu kombinace mluvících hlav, ukázek archivních materiálů a lineárního vyobrazení života portrétovaných osob, což tvoří valnou většinu produkce s občasnými odvážnějšími odchylkami. Velmi úzce vymezená forma nabízí malý prostor k experimentování. Základním uměleckým vkladem filmařů je volba narativní struktury, vybírání informací a toho, co si ze života osobnosti ve finále odneseme.

Tyto filmy se velmi často slévají dohromady a zahlcují diváky a divačky kontextuálními informacemi, jež přesahují snímek samotný. Velmi snadno tak mezi ně zapadnou i ta díla, která ve svém odvětví vynikají, pomyslnou škatulku zvládají jako nikdo jiný a inspirují nejen sílou portrétované osobnosti, ale i tím, jak a jakým stylem o nich pojednávají. Série Exhibition on Screen, přenášející díla malířů a malířek na plátna, je právě jednou z těch, která svůj obor zvládá mistrně.

K životu přivedla tvorbu Raffaela, Goyi či Muncha, přičemž je zarámovaná světovou výstavou, kde jsou tematizovaní malíři a malířky vystavování, případně do centra filmu staví exhibici samotnou. Teď do kin vstupuje celovečerní dokument EOS: Vermeer – největší výstava, jenž uhrane právě zdánlivou nenápadností a akademickou přesností, stejně jako styl a malby portrétovaného mistra.

Na jaře tohoto roku v Amsterdamu proběhla zatím nejobsáhlejší výstava nizozemského malíře Jana Vermeera, zahrnující celé jeho dochované dílo, čítající pouhých 37 artefaktů. Vermeer je jedním z těch autorů, o jejichž životě máme velmi málo informací. Jeho přesná podobizna není známá, historici pouze spekulují o možném autoportrétu na obrazu s názvem Kuplířka.

Patří mezi nejvýznamnější a nejvlivnější nizozemské barokní malíře. V jeho tvorbě lze nalézt velké množství proudů a vlivů, od Caravaggia po Raffaela, přičemž vyzdvihovaný je především pro svou žánrovou malbu. Jeho tvorba však obsáhla i náboženské či mytologické náměty a krajinomalbu. Po své smrti upadl v zapomnění a zájmu akademické obce a veřejnosti se dočkal až na sklonku 19. století. Odhalování jeho díla a života tak představuje detektivní práci.

Esenci dokumentu samotného nejlépe vystihuje věta jednoho z účinkujících historiků: „O Vermeerovi se ví málo. Abyste se k němu dostali blízko, musíte vidět jeho obrazy.“ Tomu je podmíněná celá struktura snímku. Film nijak nebulvarizuje a nevybírá nahodile pikantní momenty autorova života, jak je většinou zvykem. Soustředí se čistě na jeho dílo, jehož pomocí zprostředkovává historický kontext a nabízí možné interpretace. Drží se pouze těch faktorů malířova života, jež jsou podstatné pro tvorbu jeho maleb. Nevybírá ani co největší množství mluvících hlav, ale dává prostor těm, kteří jsou s výstavou a dílem nejvíce spjatí. I díky tomu mohou více vrstvit podnětné a zevrubné komentáře. 

Funkční a důmyslné schéma spočívá ve třech rovinách. Kombinuje aktuální záběry města, ve kterém Vermeer tvořil, akademicky podložené a poctivě vyargumentované pohledy historiků, historiček i restaurátorů a restaurátorek v prostředí galerie a detailní záběry obrazů. Narace má nebývalý rytmus a koncept opakující se formule. Posloupně se střídá historický kontext, na nějž navazují dlouhé a meditativní záběry obrazů, jimiž se noříme do omamného výtvarného světa. Poté odborníci a odbornice formulují možné interpretace, týkající se viděných výjevů. A následně analyticky rozebírají užité techniky, perspektivu a především světlo.

Film tak nezahlcuje množstvím informací a nechává dostatek času na vstřebání uměleckého zážitku, dopřává nám prostor pro vlastní myšlenky a vybízí k dialogu s obrazy. Voiceover při pozorování obrazů neruší a nepotírá divácké pozorování. Jde tak v pravém slova smyslu o filmovou výstavu, jejíž nenápadná velikost na plátně vynikne ještě o poznání víc. 

Vedle Vermeera tvůrci reflektují důležitost restaurátorské práce a badatelské činnosti. Obory, které pomáhají zachovávat a objevovat umění naší historie, často stojí v pozadí a nedostává se jim patřičného uznání. Přitom právě jim vděčíme za nejlepší možnost obdivovat několik staletí zralá díla. Vidíme náročný a mravenčí proces zkoumání obrazů pomocí moderních technologií, díky nimž lze pomyslně sloupávat vrstvy barev a zjišťovat, jaký byl přesný výtvarný postup.

Vidíme tak, jak moc je pro umění důležitá pečlivost. Zdánlivě nenápadná malba v sobě skrývá neuvěřitelnou komplexnost, ty nejpamátnější aspekty byly přidané impulzivně v pozdní fázi vzniku. Zprvu nenápadné kompozice ukrývají úchvatný a minimalisticky rozplánovaný koncept, jenž vtahuje svou obyčejností. Cítíme se jako voyeuři, nakukující do intimního prostoru vyobrazených postav.

Vermeer není oslavovaný jako člověk. Oslavované je dílo, které po sobě zanechal. Byl mistrem ztvárnění prchavého okamžiku každodenních životů, nacházel krásu v obvyklých činnostech a především maloval světlem. Jeden z historiků trefně hledá paralely mezi Vermeerovými obrazy a filmovou řečí, jejíž obrazotvornost by se bez inspirace z výtvarného umění neobešla.

Dokument není ničím přelomovým. Jeho krása spočívá v jednoduchosti a naprosté oddanosti umění, které je ve finále důležitější něž to, jak Vermeer skutečně vypadal či kolik měl dětí. Umění je věčné a film mu skládá poctu, přičemž nezapomíná zdůraznit, jak důležitá je péče o artefakty a možnost nadále objevovat jejich skrytá tajemství, vedoucí k dalšímu poznání a půvabu.