Sledovat v Goldě Izrael na prahu zániku je nuda. Nepomáhá ani skvělá Helen Mirren

Jako úplně první věc o Goldě je třeba říct, že patří mezi ten typ životopisných filmů o kontroverzních osobnostech a událostech, jež se úpěnlivě bojí vynášení soudů. Uzpůsobuje všechny své aspekty tak, aby nejen nemusely, ale snad ani nemohly padnout konkrétní názory nad rámec vyjádření respektu k titulní postavě. Časový úsek a úhel pohledu jsou ohraničené tak, abychom neviděli o mnoho dál za počínání protagonistky a za její aktuální situaci. Nepřítel je anonymní a bezohledná horda (Meir arabské národy nazývá „bezbožným paktem“), jež se valí kupředu s touhou likvidovat vše, co jí stojí v cestě.

Vyprávění se pak může bezvýhradně oddat obdivu vůči tomu, jak těžká rozhodnutí premiérka musela během svého boje s objektivním zlem učinit a jak při tom měla srdce vždy na pravém místě. Zvlášť v kontrastu s jejím chřadnoucím zdravím si „Železná lady Izraele“ zaslouží úctu čistě za to, že celou válku logisticky udržela pohromadě, na čemž se přece mohou shodnout i ti, kteří nerespektují její bezprostřední volby ohledně organizace defenzivy či diplomacie.

Tahle agresivní neutralita může být sama o sobě nástrojem propagandy. Předně když neusilujete o aktivní souhlas publika, stačí vám, že přijme předložený osobní narativ a přestane se šťourat v širších souvislostech. Ze snímku pak odcházíme s dojmem: „No jo, ať se tehdy dělo cokoliv, lidi u moci to vážně neměli lehké. Nechtěl bych být na jejich místě. Příště si dám dobrý pozor, než je budu příliš ostře soudit!“ Nutno dodat, že tohle cvičení by se dalo realizovat prakticky s každým válečným zločincem.

Že detekujeme propagandu, není samo o sobě důkazem lhaní publiku. Jde prostě o typ komunikace. Tento text se nebude zabývat politikou ani historií Izraele, to není ambice kulturní recenze. Lze pouze poukázat na to, že film mluví jazykem normativní propagandy a v jejím kontextu dává největší smysl. Každý systém taková díla produkuje, obzvlášť v pozici Izraele, jehož existence není přinejmenším de iure ukončený problém. Lidé u moci nebo individuální sympatizanti mohou cítit potřebu upevňovat národní narativ o zaslíbeném ostrovu uprostřed oceánu agresorů. Film jako Golda v takovém světě dává smysl, jistě bychom však jazyku takového díla měli rozumět.

Helen Mirren předvádí pod poctivou vrstvou make-upu technicky přesný výkon, ale protože postava Goldy je nezajímavá a bez skutečného konfliktu, není moc uspokojivé ji sledovat. Protagonistka sice čelí těžkým situacím testujícím její odhodlání, ale to je tak všechno. Z principu totiž víme, že premiérka nemůže selhat. Může jen házet trpitelské pohledy, odírat si prsty do krve a čelit sugestivním nočním můrám, jedná se však spíš o stres než o váhání. Vlastně není jasné, jak přesně by Golda mohla pohořet, snad s výjimkou fyzické neschopnosti vést, protože o situaci nemáme z díla dost jasné informace. Většinou si tedy musíme vystačit s tím, že když udává rozhodným tónem rozkazy, vše je, jak má být.

Jako vše, co se jen otře o Izrael, je snímek nevyhnutelně považovaný za kontroverzní. Opět jde však o kontroverzi absence – není v něm nic, co by ušpinilo přímočarý příběh o hrdinné babičce, která postavila do latě Henryho Kissingera, Sověty i Araby a ani na smrtelné posteli nedala z ruky cigaretu.

Nad Goldou se dá určitě pohádat, ale spíš tím způsobem, že hodně rychle opustíme samotné dílo a vytáhneme problémy skutečného světa. Ty, jimž se filmaři nevěnují, největší pěstí na oko je pro mnohé jistě úplná absence zmínky o palestinské menšině a jakékoli vysvětlení předchozí politiky Izraele. V samotném snímku skutečné podněty nejsou, což lze v celé této anabázi považovat za největší chybu. Kdyby film jasným a sebevědomým způsobem artikuloval proizraelský postoj založený na něčem víc než na přehlížení, byl by mnohem obhajitelnější.

Pokud chceme politiku zcela hodit za hlavu, zbude nám řemeslně zručný, ale ukrutně nudný film. Životopis skutečně jako ze škatulky. Skvělá herečka v čele a režie, která jí poskytuje maximální prostor zazářit. Make-up Mirren je přesvědčivý, aniž by jí bránil hrát. Během některých klaustrofobních scén prostor vojenských kanceláří jako by chtěl pohltit nejen ji, ale i nás. Jen to vše zkrátka nemá jak vyniknout, když sledujeme film prostý překvapení, nečekanosti a výzvy.