Článek
U nás máme tak trochu od všeho něco: jedna babička nejeví téměř žádný zájem, její starost se eliminuje na občasné zavolání a hlídá jen v těch skutečně nejnutnějších případech, kdy jde např. o zdraví, a to pouze na dobu nezbytně nutnou ( 2- 3 hodiny) a ještě ne vždycky. Párkrát zašla taky na návštěvu, ale ta proběhla asi tak, že si dala u stolu v obýváku kafe, s dětmi se sotva pozdravila, na jejich dorážení a snahu získat její pozornost reagovala podrážděně a nevrle, načež asi dvacet minut visela na mobilu a klábosila se svou známou… Při takových návštěvách jsem měla sto chutí milou babičku zase pěkně rychle vyprovodit ze dveří a zamávat jí na rozloučenou. No - neudělala jsem to. Naopak jsem jí jako slušně vychovaná holka zdvořile pohostila porcí oběda, která byla určena pro mého nebohého muže, vracejícího se hladový ze zaměstnání (musela jsem mu pak znovu rychle něco uvařit), vyslechla jsem její výpověď o tom, jak je unavená z práce, potom ještě asi půlhodinový proslov o politice a blížící se válce, dále pak pár upozornění a výtek ohledně mé výchovy dětí a doporučení, že bych měla jaksi „přitvrdit“ a nakonec mi vlepila do ruky dvoutisícovku se slovy „na, kup něco dětem“ a odebrala se k odchodu. Takovou babičku bych, upřímně řečeno, klidně oželela, ale je fakt, že ty peníze se mi, vzhledem k výši rodičovského příspěvku, náramně hodily. A tak, ať je to jakkoliv vypočítavé, jsem tuhle babičku ctila a respektovala takovou, jaká je, jelikož i finanční pomoc je pomoc, a v době, kdy jste doma s dětmi bez možnosti si přivydělat, se taková dvoutisícovka k rodinnému rozpočtu zatraceně hodí. Co na tom, že k dětem víceméně nemá zrovna láskyplný a typicky „babičkovský“ přístup…
Druhá babička je pro změnu přesný opak. Kdykoliv přijede na návštěvu, vrhá se na děti s otevřenou náručí a na uvítanou od ní „schytají“ asi sto pusinek, kde vás jen napadne a mazlení a laškování nebere konce. Děti jsou ve svém živlu a babiččinu pozornost si náležitě užívají, přičemž jí ukážou, co všechno nového se naučili, vytahají polovinu hraček z pokojíku a udělají mi z jinak celkem uklizeného bytu kůlničku na dříví. Ovšem neřeším to, protože při pohledu, jak jsou šťastní, mi to v tu chvíli pramálo vadí. Láska a nadšení téhle babičky mě upřímně dojímá a chci ji dětem dopřát plnými doušky. Navíc tahle babička vždycky ještě něco přiveze - nové hadříky pro děti, svíčkovou v hrnci, domácí koláče, zavařeniny, pro muže např. nové tričko, protože jich má přeci tak málo (má jich asi 40), pro mě novou dečku na stůl (protože těch není nikdy dost) a skvělou novou aviváž z reklamy (tu přece musím vyzkoušet) a v neposlední řadě dětem nějakou tu „čekúládu“ a alespoň malou hračku (nejlépe nového plyšáka z hypermarketu, které už pomalu nemáme kam dávat). Tahle babička si děti pravidelně bere jednou za čtrnáct dní na víkend a někdy i na déle a děti se k ní pokaždé velmi těší. Nemáme spolu nejmenší problém a plně akceptujeme jedna druhou, přičemž musím dodat, že nepořádek, který s dětmi udělají, babička zase vždycky spolu s nimi uklidí a ještě mi umyje nádobí nebo vyžehlí prádlo. Já jsem jí za to nesmírně vděčná a vůbec by mě nenapadlo jí vytýkat, že dětem cpe strašně moc sladkostí, nebo že je nechává déle vzhůru. Taková babička je totiž skutečným požehnáním a řešení malicherností bych považovala za nevděk. Takovou babičku bych přála všem dětem, ale i unaveným rodičům. No, a pak je tu ještě jedna babička, tedy vlastně prababička. A to je kapitola sama o sobě. Chodí zhruba tak jednou týdně na návštěvu, nebo navštívíme mi ji. Je už hodně stará a zdravotní stav jí nedovoluje děti hlídat, protože už se sama sotva udrží na nohou. Děti ale miluje a ony jí mají také moc rády. Nic bych proti téhle babičce nenamítala, ale je to přeci jen „stará škola“, a tak spoustu věcí nedovede pochopit nebo jí přijdou nepřípustné. Sem tam si od ní vyslechnu spoustu nevyžádaných rad typu : „Ty umělý příkrmy jim nedávej, radši jim udělej pořádnou omáčku a knedlíky, není nad domácí stravu!“ nebo: „Už bys je měla naučit na nočník, vždyť jim byl rok, je na čase!“ nebo třeba: „Ty je necháš rochnit v tom písku? Vždyť se ti zamažou!“ ( No a? Špinavé dítě = šťastné dítě). A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Někdy to je pro stařenku tak náročné, že mám pocit, že dostane buď infarkt nebo na mě zavolá sociálku. Ále co už, stařenka zatím stále žije a sociálku na mě ještě nikdy neposlala, i když mi tím už párkrát v zoufalství vyhrožovala, ale věřím, že to nemyslela vážně a tak to beru s rezervou. Přece jí na stáří nevezmu její největší potěšení - její roztomilá pravnoučátka, u nichž měla to štěstí, že se jich ještě dožila, jak sama říká.
Když mi jde někdy z babiček hlava kolem a nebo mám chuť je trochu „usměrnit“, vždycky si vzpomenu na mojí kamarádku, která má tři děti, muž se na ně vykašlal a babičku nemá žádnou, jelikož její maminka již zemřela a tchyně na ně naprosto kašle (Po kom asi bude její synáček? Holt geny klackem neumlátíš, jak se říká). Na všechno je chudák holka sama, „stržená je jak budík“ ( jak s oblibou říká pro změnu moje tchyně) a nemá se na koho obrátit. Neumím si představit být na jejím místě, proto všechny „prohřešky“ svých babiček láskyplně přehlížím, protože bez nich by ten život byl opravdu smutný a těžký.
No - považte - není lepší si babičky hýčkat, i když nejsou dokonalé (to ostatně nikdo z nás) a i když máme někdy chuť je poslat tam, kam ani slunko nesvítí? Já vždycky, když mám chuť to udělat, babičku( kteroukoliv) obejmu kolem ramen (a někdy ji z legrace chytnu za „Ale babičko, nedáte si štamprličku? Domácí, višňovou? Nebo vaječňáček?“ a usmívám se na ni při tom, jako pámbu na Ježíška… Většinou každá z nich řekne, byť předtím trochu rozladěná: „Ále jo, nalej mi…“ a je zase dobře…
Jakou cestu zvolíte vy, nechám už na vás. Ale pamatujte, že když nejde o život…
