Nabroušená ega umění neprospívají, říká ilustrátorské duo Tomski & Polanski

Letos oba ilustrátoři, vlastními jmény Lukáš Tomek a Ilona Polanski, slaví deset let společné práce. A s nimi i největší přehlídka ilustrace a komiksu v Česku, festival LUSTR, který spoluzakládali. Na otázky odpovídali v rozhovoru společně.

Zkuste tu poslední dekádu charakterizovat pár slovy.
Deset let uběhlo jako lusknutím prstu a bylo to celé o kreslení. Když člověk ilustruje, všechna jeho pozornost je vtažena do černé díry (v našem případě do ilustrace) a čas pak prožíváte úplně jinak. Každý obrázek je ohromný časožrout, tvořivému člověku to tak ale vůbec nepřipadá. U nás ten čas ještě hodně urychlil fakt, že jsme měli velké štěstí na okolí, přátele i klienty.

9 fotografií

Jedním z nich byl i režisér filmů jako Grandhotel Budapešť, Fantastický pan Lišák nebo Až vyjde měsíc.
To je téměř neskutečný příběh. Představte si nás, tehdy jako začínající ilustrátory. Téměř bez zakázek z České republiky. Naše portfolio bylo plné fiktivních projektů, které jsme tam dali, aby se nám začaly ozývat agentury. Čerstvě viselo na mezinárodním webu sdružujícím designéry. A najednou je to tady. Přichází email, jedna z první poptávek.

A rovnou produkce Wese Andersona?
Přesně tak. Jeho produkce, která připravovala Grandhotel Budapešť. Samozřejmě víme o co jde, na ten film se jako fanoušci těšíme. A pak už zelenáči z Prahy sedí na callu s Los Angeles a domlouvají detaily ohledně ilustrací, které budou propagovat film během zimní olympiády. Ještě dnes nám to připadá, jako by to ani nebyla pravda.

Když pracujete na komerčních projektech pro firmy, máte nějaké své zásady? Někteří umělci si je střeží celkem přísně.
Komerční projekty už dnes pečlivě vybíráme. Nikdy se nepodílíme na práci, kde bychom museli upozadit naše morální hodnoty. Na prvním místě máme etiku. Přes to nejede vlak. Vždy je potřeba, aby si lidé rozuměli, aby měli podobné hodnoty a společnou filozofii. Pokud tomu tak není, zakázky jsou jen o penězích a není z nich žádná radost. To je pak cítit i na ilustracích. Těžké jsou samozřejmě ty projekty, kde se střetávají nabroušená ega, to umění rozhodně neprospívá. Nejzajímavější je, když se strhne tvořivá bouře.

Takový moment přichází kdy?
Většinou, když máte s klienty hodně společného. To pak vznikají výstupy, o nichž se vám ani nesnilo. V Čechách se nám ozvaly snad všechny vysněné známé značky. Ať už výrobci tenisek, aut, jídla nebo pití.

Co jste se od sebe vy dva vzájemně naučili za těch posledních deset let?
Lukáš: Hodně jsme se naučili o spolupráci v týmu, zejména toleranci k druhému. Vyvažovali jsme ženské a mužské vlastnosti, což nám moc prospělo i v rámci soukromých životů. A co se týče práce, tak já byl vždy přes technologie a Ilona přes vyprávění. V obou odvětvích jsme se vzájemně krásně vyvážili.

Máte nějaké vlastní dílo doma vystavené?
Popravdě je to u nás trošku jako s kovářovou kobylou. Máme velké množství našich pestrobarevných ilustrací vystavených v ateliéru, kde trávíme hodně času, takže pak doma necháváme oči vydechnout v čistějším a minimalističtějším prostředí. Ale něco málo tam stejně je. Hlavně obrazy, malované i kreslené, takové vzácnosti, které máme tak rádi, že je prostě nemůžeme prodat. A také plakát Prahy, kterou jako město prostě milujeme. A pro radost a inspiraci máme také pár japonských dřevorytů a indických miniatur.

A jakými obrazy nebo přímo ilustracemi jste se rádi obklopovali v dětství? Vznikl už tam nějaký vliv?
Určitě nás oba ovlivnila estetika Josefa Lady a také geniální Jiří Trnka. Třeba Ladovu Vesnickou rvačku máme jako výchozí bod úspěšného plakátu.

Co to znamená?
Ilona: Hodně lidí, příběhy, netradiční akce v pro diváka známém prostředí a pestré barvy. Ale měli na nás vliv i lidé v našem okolí. U Lukáše maminka, která vždy malovala, kreslila a učila výtvarnou výchovu. A pozor, takové tajemství: velkou inspirací a motivací k ilustraci byly také divoce pokreslené masky hokejových brankářů devadesátých let.

Divoce „pokreslené“ jsou i ulice českých měst a vesnic. Mám na mysli grafický a vizuální smog, různé nesourodé nápisy, značky, billboardy. Vyrušuje vás to jako profesionály, kteří se tomu oboru věnují?
Je pravda, že grafický smog je všudypřítomný a estetickému člověku často nějaká grafika zakroutí žaludkem, ale situace se už výrazně zlepšila - zejména v Praze. Město i subjekty ze soukromého sektoru situaci řeší a přicházejí s krásnými řešeními. Ovšem my jako ilustrátoři máme do jisté míry určitou porci grafického smogu rádi. Potom si z něj utahujeme v našich ilustracích a je to svým způsobem inspirace. Snažíme se být vždy a všude nad věcí, potom je radost sledovat dění okolo sebe a čerpat z něj.

Kdybyste mohli poradit někomu, kdo dnes začíná a chce se věnovat taktéž ilustraci a grafice, co by to bylo?
V ilustraci je to poměrně jednoduché. Kreslit opravdu co nejvíce. A navíc ještě kreslit taková témata, která člověka baví a chce se jim v budoucnu věnovat. Ono se to pak nabalí jako sněhová koule. A v dnešní době možná jedna technologická rada: je dobré mít skvělé vybavení, počítač, tablet… Ale pozor, jsou to stále jen nástroje. Nádherné nápady, ještě nezrozené ilustrace jsou jen v mysli člověka a ve finále je jedno, jakým způsobem se dostanou ven. Jestli přes iPad, MacBook nebo olejomalbu.

Inspirací a příležitostí pro ně určitě může být i LUSTR, který vypadá, že roste a roste. Dělá vám radost?
LUSTR je fantastická veliká přehlídka ilustrace, která dělá našemu oboru velké jméno. Tým organizátorů dostává do Prahy významné osobnosti současné scény, čímž posouvají ilustraci v Česku ohromně kupředu. Inspirují nové začínající tvůrce a obohacují nás jako profesionály. Letos se kromě české ilustrace a sekce mladých talentů těšíme na Brechta Vanndenbrouckeho, kterého dlouho sledujeme na instagramu a také na umělce z Asie.

A co do budoucna? Už máte nějaké plány?
Máme spousty nápadů a mnoho touhy pro novou tvorbu. Určitě by mohla vzniknout nějaká velká ilustrovaná encyklopedie, pokreslené historické auto, obří obrazy ve stylu Muchovy Slovanské epopeje a další. On nás osud ale vždy překvapí něčím ještě mnohem zajímavějším.