Ahoj můj miláčku – psala manželovi do vězení Juliana Jirousová. Připomínáme ji jako spisovatelku

17. září uběhlo osmdesát let ode dne, kdy se ve Staré Říši narodila Juliana Jirousová. Obvykle bývá představována jako žena básníka Ivana Martina Jirouse, dcera malířů Marie Florianové a Otty Stritzka a vnučka vydavatele Josefa Floriana. Obklopovali ji lidé, kteří psali, malovali, modlili se a pracovali. Čtyřicet let žila v režimu, který jí umožnil jako nejvyšší stupeň vzdělání jedenáctiletku a kvalifikaci v oboru „sanitářka psychiatrických léčeben“ a který jejího muže z politických důvodů pětkrát věznil.

Malovala od mládí, ale až v posledních desetiletích života, který se uzavřel 25. srpna tohoto roku, ji kulturní obec znala jako malířku a kreslířku obrazů svatých. Často je komponovala jako vyprávění zarámovaná přírodními motivy, symbolickými ornamenty, modlitbami i andělskými zástupy, které někdy připomínají skřítky, jindy mimina v povijanech nebo oživlé veselé figurky z Člověče, nezlob se.

Čtěte také

Svět je plnej nevynesenejch kýblů. Dopisy a básně Ivana Martina Jirouse psané ve vězení

Na jejích obrazech se stále proměňuje perspektiva, a tak malí karmelitáni stojí pod obřími květy řebříčku a nad miniaturou jejich kláštera v Kostelním Vydří se vznáší zázračný obraz Panny Marie Karmelské s usmívajícím se Ježíškem. V těchto kompozicích se proměňují i nálady – vážnost a klid svědků víry se spojuje s nadsázkou a zveličením jejich atributů, jako jsou obří kobylky svatého Jana nebo velikánské včely svatého Františka.

Bez literárních ambicí a nedobrovolně

Nyní si však Julianu Jirousovou připomínáme jako spisovatelku. Její životní dílo vzniklo bez literárních ambicí a nedobrovolně. Psala ho s přestávkami zhruba po dobu osmi let, kdy byl její muž vězněn: v letech 1976–1977, 1977–1979, 1981–1985 a 1988–1989. Právě v roce 1976 se vzali a dcery Františka a Marta stihly přijít na svět v letech 1980 a 1981, krátce před nejdelším a nejtěžším kriminálem Ivana Martina Jirouse ve Valdicích. Rodinný život se tím však nepřerušil: přesunul se do pravidelné, a jak to jen bylo dovoleno, intenzivní vzájemné korespondence.

Čtěte také

Ivan Martin Jirous: Domov je místo, kde jseš. Magor dětem i z vězení

Z let 1977 až 1989 se dochovalo 231 Julianiných dopisů a zejména ty do Valdic psala zpravidla několik dnů ve volných chvílích po uložení dětí a obstarání domácnosti, kam musela nosit vodu ze studny na dvoře. Díky svému vidění, pozornosti k malým věcem, schopnosti postavit je do kontrastu vedle těch zdánlivě velkých a nasvítit je láskyplným světlem, zachytila život 80. let 20. století nejen v rodinné a vesnické komunitě ve Staré Říši, ale i ve zkoušeném společenství českého disentu po Chartě 77, v ozvěnách zpráv ze světa a především v intimitě soužití matky s dvěma dcerami, které každodenně objevují svět, vynalézají slova, učí se chodit po svých a jsou nadějí svých rodičů i světa.

V takovém vyprávění je volba nového papeže Jana Pavla II. podobně pamětihodná jako první bouřka, kterou děti pozorují na dvoře. A silnější dojem než ozbrojená domovní prohlídka za úsvitu v nich zanechá setkání kočky s krysou.

Vzájemné dopisy obou manželů z let 1977 až 1989 obsahuje soubor Ahoj můj miláčku, který v roce 2015 vydalo nakladatelství Torst a z nějž pochází také úryvek, který čte herečka Věra Zástěrová-Sasínková.