Článek
Snad každý, kdo se na sociálních sítích „potuluje“ v ateistických skupinách, už viděl meme „V bibli je jedenáct jednorožců a ani jedna kočka. To hodně vysvětluje.“ Moje nejčastější odpověď je „V bibli není ani jeden jednorožec a kočku tam najdete.“ Obě tvrzení jsou správně, to druhé je přesnější a obě jsou „mimo mísu“. Jak je to možné?
Jednoduchá odpověď je zprofanované „nic není černobílé“. Složitá odpověď je… skoro biblických proporcí.
Jednorožci nejsou i jsou
V bibli jednorožci nejsou. Sice je plná různých fantastických vizí i neskutečných zvířat, ale jednorožci tam nejsou. No ale jak se tam tedy dostali?
Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo re'em (רְאֵם). A to slovo označovalo nějaké zvíře. Jaké zvíře to vlastně bylo, není úplně jasné, nejpravděpodobněji pratur, dnes již vyhynulý předek domácího skotu. Proč? Třeba proto, že se objevuje v opozici k zdomácnělému skotu: „Jako telátko nechá skákat Libanon, Sirion skáče jak mládě buvolí!“ (Ž 29:6, B21). Případně „Bude ti buvol ochoten sloužit? Bude nocovat ve tvé stáji? Můžeš ho provazy udržet u brázdy? Bude za tebou orat v údolích?“ (Job 39:9, 10, B21). Re'em také skoro určitě má dva rohy, neboť „vyslyš mě před rohy buvola!“, dovolává se Žalmista (Ž 22:21, B21). A konečně v akkadštině, jazyce příbuzném s hebrejským, jsou doložena slova rému a rímu, označující právě pratura. Pratur byl ve starověkém Předním Východě symbolem síly, není tedy divu, že se v podobném postavení objevuje i v symbolice starověkých Hebrejů.
Kde se ale vzal jednorožec? Za všechno může překlad hebrejských svatých textů do řečtiny, zvaný Septuaginta. Vznikl v Alexandrii někdy ve 3. století př. n. l. Proč vlastně neznámí překladatelé zvolili řecké monokerós (μονόκερως), doslova tedy jednorožec, jako ekvivalent hebrejského re'em, nevím. Snad proto, že v severní Africe už žádní pratuři nežili a učenci, kteří nejspíš ani nikdy neopustili Alexandrii, netušili nic o zvířeně Palestiny a zvolili si pololegendární zvíře řecké vzdělanosti. Řekové si totiž mysleli, že ve vzdálených zemích jednorožci opravdu žijí. První o kom víme, že psal o jednorožcích, byl Ktésias, lékař a historik, činný někdy v 5. století před n. l. Ktésias, ač Řek, byl poddaný achaimenovské Persie a stal se dokonce lékařem perského krále Artaxerxa II. Ktésias napsal dílo o Indii, ve kterém uvádí, že v Indii žijí jednorožci, podobní divokému oslu, rychlonozí, s jedním rohem délky jednoho lokte , zbarvení bíle, červeně a černě, s masem tak hořkým, že nebylo k jídlu. Od Ktésia pak tyto zprávy opisoval kdekdo a zřejmě nikdo nepochyboval, že v Indii taková zvířata žijí. Dlouho po vzniku Septuaginty pak jednorožci v zeměpisných zprávách řeckých autorů „zmutovali“ do velmi fantaskních podob, zřejmě silně ovlivněných zprávami o nosorožcích.
Pro překladatele Septuaginty tak asi byl hebrejský re'em stejně tajemné zvíře jako řecký monokéros, a tak se jednorožci dostali do Bible. A vydrželi tam překvapivě dlouho.
Septuaginta, nikoliv hebrejské a aramejské originály, se stala Starým zákonem nově vzniklého křesťanství. Přestože byla Římská říše z poloviny řeckojazyčná, nové náboženství si vyžádalo překlady do latiny. Ani latinští autoři, píšící o přírodě, nemohli vynechat jednorožce, Plinius například popisuje už velmi fantastické „velmi divoké zvíře, zvané monoceros, které má hlavu jelena, nohy slona a ocas divočáka, tělo podobné koňskému. Jeho hlas je hluboký, a uprostřed čela mu roste jediný černý roh dva lokty dlouhý. Říká se, že zvíře nemůže být chyceno živé.“ (Plinius, Nat. his. 8.31). Zatímco jednorožci řeckých autorů jsou bůhvíco, jednorožci pozdější jsou asi nosorožci.
Už v nejstarších latinských překladech, hromadně označovaných Vetus Latina, jsou unicornes. Stejně tak v překladu sv. Jeronýma, známého jako Vulgata. Jaké zvíře si překladatelé i čtenáři představovali, opět nevíme. Rychle se ale objevily „zaručené“ zprávy jak jednorožce chytit, většinou spojené s pannami. Jednorožec byl totiž považován za symbol čistoty a milosti, jeho roh měl mít schopnost léčit a měnit otrávenou vodu na pitnou. Odtud už byl jen kousek k tomu, aby byli jednorožci spojováni s Pannou Marií a jejich lov chápán jako alegorie utrpení Krista. S takovou tradicí se těžko bojuje a tak jednorožci z překladů bible nemizeli a nezmizeli. A to ani z těch českých.
V českých biblích jsou totiž většinou jednorožci. V těch nejstarších českých překladech, závislých na Vulgátě je to pochopitelné. Čtenářky Žaltáře wittenberského se tak v polovině 14. století mohly v Žalmu 29, 6 dočíst: „I zetře jě jako telcě libanské a milý jakožto syn jednorožcový,“ a myslet si mohly, co chtěly. Ani později to nebylo o mnoho lepší. Ceněná a pětkrát vydaná Bible Melantrichova tvrdila „A zdrobiť je jakožto tele libánské a milý jakožto syn jednorožcův.“ Bible kralická se sice v roce 1582 dostala blízko k moderní podobě („A činí, aby skákali jako telata Libán a Sirjon, jako mladý jednorožec.“), ale Bible svatováclavská se vrátila k nesrozumitelnosti („A rozdrobí je jako tele libanské, a milý jako syn jednorožců.“). Moderní české překlady už většinou přirovnávají Sirjón k zubrovi (Hejčl, 1921: „Do skoku uvádí jak tele Liban a Sirjon jako mladičkého zubra.“) nebo k turovi (Český studijní překlad, 2009: „Působí, že Libanon poskakuje jako tele a Sirjón jako mládě divokého tura.“), Český ekumenický překlad se ovšem stále drží tradice: „Nutí poskakovat Libanón jak býčka, Sirjón jako mládě jednorožce.“
Jak vidno, jednorožci v Písmu nejsou i jsou.
Kočky jsou i nejsou
Jak jsme viděli, není to s jednorožci tak jednoduché, ale co kočky? S těmi je to mnohem složitější.
Jediné místo v celé bibli, kde jsou kočky, je poněkud depresivní verš Báruk 6, 21: „Na jejich tělo i hlavu přilétají netopýři, vlaštovky i ptáci; podobně i kočky přicházejí.“ (ČEP). Ale když se podíváme například do Bible pro 21. století, nejenže nenajdeme kočky, nenajdeme ani knihu Báruk. U koček nás sice od dob Schrödingera nemůže nic překvapit, jak ale může z bible zmizet celá kniha? A kdyby jen jedna, chybí jich asi šest.
Jsou-li jednorožci dílem překladatelských „omylů“ a tradice, je kočka výsledkem formování biblického kánonu.
Formování biblického kánonu trvalo dlouho a o jeho pozadí vlastně nikdo nic neví. Ta délka je překvapivá, křesťanský kánon se ustaloval asi 1500 let a možná stále není kompletní.
Kniha Báruk byla napsána asi ve 2. století př. n. l., snad v Palestině. Část mohla být napsána hebrejsky nebo aramejsky, ale celá se dochovala jen v řečtině. O tom, že by jí užívali Židé, nejsou žádné záznamy, ale kupodivu ani první křesťané nebyli Bárukovi příliš naklonění. Někteří raní církevní Otcové Báruka citují. Některé seznamy biblických knih Báruka uvádějí. Ovšem sv. Jeroným Báruka ani nezařadil do Vulgáty. Báruk se ani neobjevuje v některých nejstarších latinských biblických rukopisech. Pravidelnou součástí takových rukopisů se stával až od konce prvního tisíciletí. Definitivně se stal součástí katolického kánonu až po tridentském koncilu, tj. po roce 1546. V protestantských biblích se Báruk občas objevuje mezi apokryfy, jako třeba v Lutherově překladu, v anglické Bibli krále Jakuba i v naší Bibli kralické, ale většinou v nich chybí. Můžou za to puritáni, kteří apokryfy nepokládali za inspirované Bohem a pod jejich vlivem stejnou doktrínu přijímaly i další protestantské církve. V 19. století to došlo tak daleko, že apokryfy byly vynechávány i v reprintech Bible krále Jakuba nebo v protestantských verzích Vulgáty.
A tak to měl autor memu jednoduché. V jeho bibli se žádné kočky neobjevují.
Jenže kočky podléhají kvantové mechanice a tak v Písmu jsou i nejsou.
