Článek
Čechům se povedlo nevídané a neslýchané, a jsem tomu moc ráda. Sama jsem zažila podobnou situaci v roce 1982. Naší jedinou nadějí byly obyčejné banány. To ale není to, proč píšu o dojmu ze sbírky na Martínka. Přečetla jsem si interview se zakladatelem Donia, a z jeho vyjádření mi doslova spadla brada. Takže na tuto sbírku se, když pominu další údaje, asi opravdu složili ti, co sami nemají až tak moc. Nejvyšší dar byl 200 000 Kč. A ten ještě darovala neznámá žena.
Z mého pohledu tedy boháči zrovna nebyli u mobilů, či banky nefungovaly, peníze se zrovna před nedávnou dobou rozkutálely díky dovolené, na které byli dvakrát, třikrát, nemohli si vzpomenout na heslo do banky či v bance zrovna byla fronta? Jak si jinak vysvětlit, že nikdo z těch miliardářů, milionářů, rentiérů, předsedů a podpředsedů, členů dozorčích rad, nepřispěl tak, že by nám spadla brada? Opovrhují touto solidaritou? Je jim ukradená? Jich se to netýká? Na to, aby si zajistili přísun peněz, podnikali tak, že stát krvácí na všech frontách, na to vydávají spoustu času i nemalé peníze, tak tito „upíři“ nepustili pořádný balík peněz. Pustili možná jen tolik, kolik stačí na chlup od kožichu, jak říkala krkáčům moje babička. A zdá se, že je to pravda. Zase pomohli ti, co se dokáží do situace rodičů vžít, dát jim naději, na chvilku ulevit jejich trápení a vyjádřit svým darem podporu. A naše celebrity? Až na výjimky, smutné. A naši politici ? Bez komentáře. Ať z jedné či druhé strany politického spektra.
