Ženy z Horenky nechtějí umřít v umakartu. Jedna kámoška už to má za sebou. Jak se změnily za rok, po který je sledujeme
Naďa má stále cukrovku. Olja pořád stejnou penzi jako před rokem – 2800 hřiven. Tehdy to bylo v přepočtu 1931 korun, dnes to odpovídá 1740 korunám. Lena si pořídila nový kyčelní kloub, za který dluží spoustu peněz, na druhý si prý už asi neušetří. Časy, kurzy měn i nálady se mění. Po roce se vracíme k ženám z Horenky, jejichž bytový dům zničila ruská armáda.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Čistota vládne montovaným buňkám i jejich okolí. Před vchodem do modulu 1 je lavička. Sedí na ní trojice kamarádek z cihlového domu v Sadové ulici v Horence kousek od Kyjeva.
Lena a Nela chybějí. S Lenou ostatní nemluví, Nela se kamsi vytratila. Nemá náladu na družbu. Družby už bylo za těch sedmnáct měsíců až dost.
Ani dárky je nijak zvlášť nerozveselí. Na všechno odpovídají podobně jako puberťáci na otázku, co bylo ve škole: „Dobrý.“ Od našeho posledního setkání v říjnu 2022 se tady něco zásadního změnilo.
Torzo domu, ve kterém do března 2022 pětice kamarádek bydlela, stále stojí. Nikdo ho ale neopravuje ani nebourá, cihlami se sem tam prodere tráva a někde je už vidět zárodek budoucího keře.
Je to osmnáct měsíců od chvíle, kdy ruská střela udělala obří díru do činžáku v Sadové i do plánů důchodkyň, které v něm hodlaly v klidu dožít.
Za mír, děvčata – za mír a do dna!
Braly to statečně. Příliš neplakat nad osudem se naučily už před válkou. Manželé jim zemřeli a důchody mají tak malé, že jim stačí sotva na jídlo, natož na lékaře. Po desítkách let dřiny v místní cihelně ale každá z nich získala byt. Vytoužený, vymodlený a vymazlený.
Své příbytky si zútulnily, opatřily záclonkami, dečkami, koberečky, spíže naplnily zavařeninami a nakládanými okurkami, kredence porcelánem, předháněly se, která uvaří lepší holubce, setkávaly se před domem, zakládaly tam záhonky a klábosily spolu o dětech, vnucích, politice i počasí. Pak přilétla ruská raketa a bylo po porcelánu i záclonkách.
Přežily a radovaly se z toho. Když s nimi Deník N nedávno opět mluvil,
