Článek
„Paní, já nejsem ani tady, ani tady, nýbrž uprostřed! Mám voči, tak koukám -to vy se nedíváte lidem do očí! Ten člověk je támhle! Ne támhle, kam vy koukáte! Hlídej si voko! Nešilhej schválně!“
To oko, co má duhovku v zevním koutku, tak to fakticky nevidí, nezkoumám svět koutkem oka! Nevidí, i když obě moje oči mají stále visus prakticky 6/6 (=norma). Moje druhé oko vidí. Vidí svět tak trochu ve 2D a vidí ho o kus dál, než ve skutečnosti je. Podívám se někomu do očí a on se ohlédne za sebe. Fotografka na jedné kulturní akci je nervózní - má mezi oslavenci šilhavou osobu? Snažím se nehledět do objektivu. Tak jsem si jindy vzala tmavé brýle a už mě má asi radši? Jenomže jsem se v pět ráno s brýlemi pomlátila v autobusu, přehlédla jsem schod!
Proč to jedno oko nevidí? Protože šilhám už dávno. Mozek informaci z jednoho oka výrazně potlačí - je to zřejmě na něj moc, dva obrazy, které se částečně překrývají a kříží! Pokud má dospělý člověk akutně dvojité vidění, tak je mu, samozřejmě, špatně, protože vidí obrazy oba! Operovat? Na to se ptám již léta a většinou se dozvím, že ne.
Poprvé jsem dostala prizmatické brýle. Zdálo se, že je to snad i lepší, jenomže jsem si sedla do auta a vidím, že se ta rovná silnice přede mnou podezřele boulí! Podruhé jsem měla diagnostikován těžký alternující strabismus (oči se v šilhání střídají), s prakticky nulovou šancí na zlepšení. Před další oční kontrolou jsem zašla do cukrárny a posilněna řádnou kalorickou bombou se paradoxně dozvídám, že dneska nešilhám!
Operativně přitáhnout jedno oko? Obávám se, že ne! Jednou jsem se takhle snažila držet oči u sebe (jak mi to přestřeluje, šilhám jedním okem dovnitř a působí to pak tu a tam asi hůř, než když šilhám ven). Po třech hodinách snažení (zatínám zuby a snad krčím i prsty u nohou - jak jsem si všimla na jedné fotografii), už to dál nejde. Jdu po chodníku a kontejnery přede mnou najednou začaly levitovat a rotovat. Už sedím na kraji výlohy a jedno z očí hlásí „Pa pa, radši odjíždím!“
Bývala jsem jednou z typických doufajících adeptek dnešních castingů na Superstar. Jenomže, bohužel! Dotáhla jsem to pouze, i když jako jediná, na třetí hlas u Gaudeamus igitur! Ten, kdo ví, o co jde, se pousměje, protože musíte zvládnout odzpívat celý text na jednom tónu. Bylo mi už čtyřicet, když mi jakýsi kuliferda sebral na písku formičky. Potřebovala jsem ho usvědčit, tak jsem si koupila diktafon. Samozřejmě, že jsem nahrála jenom sebe, a to hned!
Zpívám, abych zjistila, jestli je to opravdu tak úděsné. Ještě horší! Naštěstí jsem v té době občas něco o takových problémech četla, třeba knihu profesora Koukolíka! Jak asi byla ta věta: „Jsme moudří jenom do té míry, do jaké dokážeme být paralelní!“ V tu chvíli jsem si také vzpomněla, jak mě jedna schopná oční lékařka učila spojovat, s pomocí svíčky a průhledného zeleného pravítka. Dívala jsem se tehdy nějak na tu svíčku přes jeho okraj. Nesměla jsem vidět barevné proužky (ty znamenaly, že se nedaří korekce šilhání). Pak jsem se jednoho dne dívala se na diktafon, na kterém svítilo milimetrové okénko červené kontrolky. Viděla jsem dvě kontrolky a věděla jsem, že je to právě jen jedna, jedna skutečná, o kterou mi jde! Hledím do kontrolky a pěju - pod peřinou i s diktafonem, protože jsem se strašně bála, že mě uslyší u sousedů! Jen pro vysvětlení - být paralelní znamená dosáhnout toho, aby obě mozkové hemisféry pracovaly ve stejnou dobu, nikoliv, aby chvíli pracovala jedna a pak druhá - to pak není paralelní práce, ale sériová. Je to podobné zapojování elektřiny, třeba u žárovek. Pokud je mozek schopen pracovat paralelně, je to pro lidský výkon mnohem výhodnější. Tenkrát jsem usoudila, že tím, že se snažím nevidět dvojitě, nutím třeba k práci tu hemisféru, která se podílí na potlačování jednoho ze dvou, při mém šilhání a tím dvojitém vidění, mnou pozorovaných obrazů.
Moje očekávání se potvrdilo. Slyšela jsem se z reproduktoru konečně tak, jako v době zpěvu. Žádný nepřirozeně vysoký hlas a něco jako trochu štěkavá, poněkud neharmonická řeč, snad, jako by byla trochu mimo tón. Byla jsem to já a můj zpěv nezněl falešně - tedy, zněl mnohem líp, než když jsem někdy předtím slyšela jeho nahrávky. Ve skutečnosti jsem pak kvůli jedné sázce skončila kus víkendu pod duchnou, a to šlo jen o nahrání jedné sloky krátké písně! Jak to celé dopadlo? Představte si, že jsem po pár letech věnovala mamince cédéčko jedné zpěvačky. Poslechla si ho a s naprosto vážnou tváří se mně zeptala, jestli jsem to já. Jestli jsem to já!?
Zeptala jsem se třeba pana doktora z ORL, proč v hospodě hodně špatně slyším. Odpověděl, že to s ušima nemá nic společného a že je to psychické. Já jsem si z toho odnesla, že si asi myslí, že jsem hysterka, i když mi nedocházelo, proč. Jindy jsem zase vyslechla přednášku o skoliózách a nejen o nich - některé děti se prý nesprávně postavují, nerady sahají na mastný povrch, bojí se chůze třeba po opřené lavičce, ve výškách - na kladině, mají strach z eskalátorů, jindy tak trochu chodí, jako by byly lehce přiopilé. Ne, to mi nic neříká, ehm, ehm… Jen si pamatuji, že jsem jako malá doufala, že mi ten salám někdo podrží!!!
Starý pan profesor pak přidává něco, co mi dlouhodobě leží v hlavě: „Nejlepší výsledky máme tam, kde dáme skoliotickému dítěti korzet a posadíme ho na rotoped!“ Jsme v Brandýse nad Orlicí, tady vládne Infinity method - moje záchrana při dlouhých cestách dopravními prostředky. Tak se ptám, jak by asi zvládla její geniální pohybové mikroosmičky (kolmé na dlouhou osu páteře, prováděné v místě páteře, v horizontální a v čelní rovině a v různých výškách páteře) pouze jedna mozková hemisféra? Osmičky se dají provádět ve více rovinách, ale mně právě vyhovuje popsaný způsob. Jednodušeji - mrňavé osmičky jsou ležaté, jejich střed je v místě páteře - tam, kde zrovna páteř bolí, a provádějí se ze strany na stranu. Šlo by to, teoreticky, i dopředu a dozadu…
Autismus - proč? Mozek, cévní zásobení („elektroinstalace, vodoinstalace“), málo kyslíku, zahlcené filtry nezpracovaným odpadem (genetické vady - chybění enzymů?), alergie, zánět, nádor, úraz, stresová zátěž, funkční změny?
Usedám na WC. Proti očím mám dlouhé, bílé, vodorovně přišroubované madlo. Vidím dvě madla. Levé je vcelku stabilní, pravé poněkud pluje a klesá dolů. Levou rukou sáhnu na levé madlo. Je tam! Pravou rukou sáhnu po pravém madlu a nenahmatám nic. Dávám si ruce před obličej a kmitám prsty. Chovám se jako malý autistický Ronchie, ale vím, co dělám!
Po chvíli prstové stimulace sáhnu po pravém madlu. Je to zvláštní, ale držím ho! Přímo dobrodružství - okraj pravého madla se jeví tak daleko napravo, že se ho přece není možné dotknout! Nemůžu přece dát ruku tak daleko, tam nemůže nic být! Držím! Vlevo dobré, vpravo dobré, jedna ruka na levém madle, vpravo dvě - toho času celkem tři ruce? Vlevo se mi obraz nějak ruší, ale ruce mohou být i čtyři, když se daří. To pak mám dvě madla a čtyři ruce… a už se mi dělá trochu špatně! Asi čtyřicet centimetrů od očí dvě sněhobílá madla, upevněné tmavými šroubky, na pozadí, tvořeném náhražkou dřeva. Trocha snahy o společný pohyb očí - a ano! Jedno madlo, dvě ruce! Dobrý den - prosím, tady je váš oční kontakt!
Tak jsem tu zaimprovizovala se svým šilháním. Nedávno jsem viděla autistického chlapečka a uvědomila jsem si, že jeho oči symetricky divergují (lehký směr od sebe) a hledí lehce nahoru. Moc hezký chlapeček! Nepasuji se tu na autistku, jenom jsem chtěla poskytnout námět k zamyšlení.
Zatím mi vychází, jako možnost, co by se dalo dělat, sledovat u dítěte autostimulaci a třeba ji i podpořit, tak jako ve filmu Náš syn Ronchie. Viděla jsem ten film včera, ve španělštině a s potížemi - s cizojazyčnými titulky. Ještě bych ho ráda viděla znovu. Dále odstraněním stresu změnit hladinu hormonů a a dalších možných chemických mediátorů. Tím vším by se mohla postupně zlepšit pracovní paměť (třeba stresový hormon kortizol by ji měl zhoršovat). Postupně by se tak mohla měnit i šířka a kvalita šedé hmoty mozkové a snad i spojů mezi jejími buňkami -neurony. Provést vyšetření na všechny známé příčiny. Řešit je. Diagnostikovat přesně.
Pro přirovnání - není třeba mít diabetes, prediabetes, vysokou glykemii a pálení nohou! Stačí napsat, diabetes - ostatní už může být jeho součást. Neplést si snížený intelekt s některými projevy autismu. Proč? Zase příklad z jiného diagnostického soudku - pokud vám třeba starší paní řekne „No, no,… no, no, no,…no, no, no, no, no, no!“, tak to může být inteligentní žena po mrtvici, s takzvanou afázií, ne seniorka, postižená „Alzheimerem“! Péče o matku novorozence - zvýšená, ale přiměřená snaha o její dobrou náladu, optimistické ladění, radost z miminka, pokud možno stálou přítomnost miminka u ní. „My spinkáme, my papáme…“, cožpak to není výhodné psychické nastavení u maminky? Je, ale je křehké a může, zřejmě zvláště za specifických okolností, sklouznout směrem k psychóze, jak to znají lékaři z porodnic. Myslím sice výhodné psychické nastavení matky kojence, ale když jsem viděla film Náš syn Ronchie, napadlo mě, jak je skvělé, že se žena dokáže přizpůsobit dítěti i v jeho pozdějším věku!
Paní učitelka vítá jedenáct prvňáčků. Jeden z nich je autista a trochu se houpe, ostatní sedí klidně a s očekáváním hledí paní učitelce do očí, vybaveni poučkou „Hlavně se nepo-rat!“ Autista by mohl, v přeneseném významu, i doufat, že vsadil správně na Pramen zdraví z Posázaví a ne na Pramen zdraví z Nízké Vysoké! To jen z doslechu - ne každý, kdo je postižen autismem, samozřejmě, by mohl mít problém v oblasti trávicí. Kdo ale ví, co všechno může takovému dítěti dělat starosti? Něco se ve třídě říká, něco předvádí. Dítko možná výrazně neslyší, možná dost nevidí. Teoreticky by nemělo být schopné si něco zapamatovat. Co s tím provede? Bude se listovat, listovat, listovat!
Z literatury:
1.Poruchy autistického spektra, Kateřina Thorová, Portál, 2016
2.10 věcí, které by vaše dítě s autismem chtělo, abyste věděli, Ellen Nothbohm, Portál, 2021
3. Dětský mozek vysvětlený rodičům, Dr. Álvaro Bilbao, NOXI 2018
4. Mozek a jeho duše, František Koukolík, Makropulos, 1995
5. Rehabilitace v klinické praxi, Pavel Kolář et al., Galén 2012
6. Mateřský mozek: Co obnáší přerod v matku z pohledu neurověd, Andrea Šustrová/
PoroPravdy, medium.seznam.cz
7. Autismus a hra, Jannik Beyer, Lone Gammeltoft, Portál, 2006
