Evropan, prezident světového PEN klubu, nezávislý diplomat, který i své češství vnímal v mezinárodním kontextu
Seriál Česká inteligence: Psal poezii, prózu i eseje, nejlepší představu o šířce a eruptivnosti jeho talentů ale asi poskytují jeho rozhovory. Za život jich poskytl stovky a ve většině z nich perlil smrštěmi asociací a metafor. V politice uměl brát argumenty z kultury a naopak a tím, jak bohatství svých světů propojoval, smýval hranice žánrů a oborů – z jeho „rozhovorů“ se člověk dozví o „historii“ nebo „politice“ nakonec víc než z učebnic. Mají totiž přidanou hodnotu v podobě pisatele, který své touze po nových myšlenkách nikdy neřekl dost a spolu s popisem objektivní situace vždy dodal také stanovisko, za něž ručil.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Jiří Gruša (1938–2011) se narodil v listopadu 1938 o tzv. křišťálové noci, která v jeho zemi předznamenala víc než půlstoletí nesvobody. S ironií občas mluvil o svém původu z chudých poměrů, jež ilustroval rodinným příjmením, v původní podobě znějícím „Kruša“ (což ve staročeštině znamenalo krupobití). Češi jako on prý se snadno namíchnou a poperou; bylo-li tomu kdysi tak, on sám se nakonec rodinnému předurčení vzdálil a řídil se spíš svými představami o harmonii.
Osudy rodiny po roce 1940 nebyly slavné. Otec se komunistům znelíbil a skončil v dolech v Žacléři, syn s matkou dopadli trochu líp, uchytili se v Pardubicích. Gruša se tam dostal pod vliv saleziánů: všude kolem přibývalo rudých hvězd, ale Gruša četl životopisy svatých, ministroval, zpíval na kůru, hrál se saleziány divadlo a recitoval verše. Až do roku 1950, kdy komunisté mnichy odvezli do kriminálu.
Než zjistil, že celibát by pro něj nebyl, přál si prý dokonce i být knězem. Na pardubickém gymnáziu
