RECENZE: Film Hadí plyn měl ambice, které zdaleka nenaplnil

Nyní vstupuje Hadí plyn do kin a ke změně prvotního dojmu nepomohlo čtvrt roku. Jde o film, který se navzdory nepochybně upřímné snaze tematizovat násilí, boj o přírodní zdroje i řeku coby symbol cesty nepovedl. A fakt, že se pro něj Jařab inspiroval knihou Josepha Conrada Srdce temnoty, působí skoro parodicky už proto, že stejná kniha inspirovala Francise F. Coppolu k jeho geniální Apokalypse.

O parodii, ale ani o komedii (byť divnou) v případě Hadího plynu rozhodně nejde. Je ostatně celkově dost obtížné rozpoznat, oč tu jde. Ona snaha vyjádřit se ke zmíněným tématům je sice jasná, ale způsob, jímž to film činí, je spíše zoufalý.

Hlavní hrdina Robert Klein (Stanislav Majer) se na začátku filmu svěřuje, že neví, proč „to“ vůbec dělá. Proč se zajímá o bratra, kterého viděl jen několikrát v životě. A lze se obávat, že se to nedozví ani divák. Klein se nicméně vydává bratra hledat a s ním i svoji vlastní duši. Cesta ho zavede kamsi do neprostupných bažinatých končin Evropy, kde zažije věci, které pohříchu nedávají smysl. Snaha o surrealismus je tu přitom další prvkem, který vyvolává spíše útrpnost než cokoliv jiného.

Stěžejní zřejmě měly být promluvy, v nichž padají taková moudra jako „bez humanismu a soucitu bychom byli jenom ubohá zvířata. Ale bez násilí a pokoření jiných bytostí bychom nedokázali dát některým podstatným okamžikům našeho života dynamiku.“

Dialogy například o tom, že „každý pořádný chlap vytáhne z vody hada“ a „lepší je bejt připravenej než zaskočenej“ jsou prokládány dlouhými bezobsažnými pauzami, takže celý film je čím dál nesnesitelnější. A to navzdory tomu, že Mara Lukama (původem z Angoly) je vskutku uhrančivá. A Majer podává výkon, díky kterému člověk sice neodejde z kina, ale není si jistý, že herec (spolu se svou postavou) věděl vždy úplně přesně, co a proč dělá a říká.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina