Františku, vyprávěj…
„Hele, podívej se, nejdřív jsem se přirozeně musel narodit, že…“ začíná František Kovářík své vyprávění o momentech svého života, na které se ptá Bohumil Bezouška v dokumentu čs. televize z roku 1972. „Takže, narodil jsem se v roce osmnácti stým – osmdesátým šestým a jsem ‚ze z‘ Plzně…“ Pro upřesnění, bylo to 1. října (1896), když naše zemička ještě patřila Rakousko-Uhersku. Jeho otec byl kameník a herec na něho vzpomínal s nesmírnou láskou jako na dobrého tátu a poctivého řemeslníka. A tak také „měl chuť na kameničinu“, táta ho však dal do učení k zámečníkovi. „Vydržel“ u něho dva roky. Pak udělal zkoušku na Vyšší průmyslovou školu strojnickou. Ale pak opět ucítil vůni divadla...
Šťastně nevyléčitelný
… František Kovářík měl v srdci jiné řemeslo. U jeho kolébky snad opravdu musely stát sudičky, a všechny tři mu musely dát do vínku lásku k herectví. Protože se s ní narodil. Divadlo po něho bylo jako magnet, už když byl malý kluk. Ten ho nejdříve přitáhnul do plzeňského ochotnického souboru. Když bylo panu Františkovi sedmnáct, navštívil rodinu Kováříků strýček z Jižní Dakoty a nabídnul mu, že ho vezme na zkušenou za velkou louži. Nabídku přijal, aby si vydělal nějaký ten dolar a vyléčil se z „komediantství“. Nevyléčil. Lék v podobě pomocných prací, kterými se živil, nezabral. Vínek od sudiček byl silnější. I za louží ho zavál k divadlu. A tak hrál krajanům v Ludvíkově divadelní společnosti a v českém ochotnickém divadle Otakara Bártíka (1903-1908). Bártík mu nabídnul stálou práci v divadle na lodi. „… pro mě Amerika nebyla. Já nebyl pro Ameriku…“
„Jsem profesor Hrbolek ...“ –František Kovářík v Marečku, podejte mi pero (90 let):
Pan František se toužil vrátit do Čech. Jak zavzpomínal „… když jsem tenkrát stál na té 18. avenue, sluníčko svítilo, a já jsem si říkal, Franto ty jsi nejšťastnější člověk člověče na světě. Jedeš domů, domůůů!“
František Kovářík v roce 1933
Od píky
Po návratu do rodné vlasti pan Kovářík začal jako herec s kočovnými divadelníky. Poté hrál v městských divadlech až se dostal na scénu divadel v Praze. V létě 1919 se pěšky toulal po Čechách, aby poznal lidi. Drátoval hrnce a hrál dětem bramborové divadlo. Kromě divadelních rolí ztvárnil nespočet postav ve filmu, začínal už v němém, v roce 1913. Naposledy stál před kamerou ve Faunovu velmi pozdním odpoledni (1983). Jeho vlídná tvář, životní zkušenosti, obrovská lidskost a milý humor ho přímo předurčily do rolí laskavých dědečků, staříků a dobrotivých osůbek. Ostatně, jak vzpomíná, staříka hrál už ve svých 19 letech. A prý ho zahrál mistrovsky. A tak byl od té doby mistrem, jak říká v dokumentu.
František Kovářík v roce 1955
A nejen mistrem – byl i zasloužilý (1954) a národní umělec (1976), nositelem i dalších ocenění, včetně Medaile J. K. Tyla (1983). Pan Kovářík také v režíroval a dramatizoval inscenace pro děti, byl uměleckým šéfem v Divadle pro mládež, vystupoval v rozhlase a napsal dvě knihy. V roce 1923 se oženil s Antonii Tyrpeklovou (1893–1974) a měli spolu dceru Evu a syna Jana.
František Kovářík zemřel 1. října v den svých 98. narozenin.
Zdroje: www.youtube.com, zivotopis.osobnosti.cz, www.csfd.cz/tvurce
