Článek
Původně jsem chtěl napsat či použít název - Dvě tváře na hřišti. Neseděl by úplně přesně. Jak ostatně vyplyne z následující poznámek a podkladů. Ještě upřesním, že půjde o dětské tváře, byť částečně / dnes pro naše čtení velmi důležité slovo / se kolem vyskytují také dospělí.
Jak vypadá první? Na sportovní části, kde je položeno a nalajnováno hřiště, pobíhá několik chlapců. Na první pohled je jasné, že se na ně vztahuje doba povinné školní docházky. Většinou postávají a kopou do míče. Nikdo z nich se moc nehoní, jak je v současnosti pro mládež typické. Proč by se někam hnali, když se nemusí. A navíc skoro vše za ně udělají rodiče. Mají je přece rádi, ne?
Mezi charakteristické znaky jejich pobytu kromě hlučnosti patří používání neslušných slov. Nemíním žádné z nich opakovat, byť je velmi snadné se jim naučit a zapamatovat si je. Důvodem je vysoká frekvence a hlasité vykřikování, ať již se příčinou stala chyba spoluhráče, příchod „nové akvizice“ / myslí se kamaráda /, vsítění branky soupeřem atd. Zvenku dění vypadá, jako kdyby si svoji „širokou“ a „hodnotnou“ slovní zásobu kdesi pilně v duchu trénovali, aby ji tady mohli předvést v plné „kráse“. Trénink jako trénink? Jaké asi mívají pocity? Možná je používají podvědomě, nacvičeně a automaticky. Nebo jsou pro ně čímsi zakázaným a proto přitažlivým? Dodávají si jejich prostřednictvím odvahy, mužnosti, síly, pevnosti a sebevědomí? Všechny verze jsou značně reálné. Zkusme si zapamatovat, že jasno oni sami u sebe a se sebou s vysokou pravděpodobností nemají. A co a kolik vědí jejich matky a otcové? Jak by se asi tvářili na probranou tvář chlapců?
Jen o pár kroků vedle se nachází část, kde jsou různá nářadí. Jedna skupina má za cíl nějak zabavit děti. Možná pak budou lépe spát, případně aspoň ve stavu únavy dříve usnou. Druhá by měla přispět ke zvýšení obratnosti dětí. Lze jejich existenci pochválit, neboť úroveň dětí je dnes až na výjimky nízká. Třetí poté přispívá k procvičení těla. Je trochu překvapením, že je využívají zástupci všech věkových skupin. Často sem přicházejí mladé maminky a tatínkové se svými caparty. Kromě zkoušek na nářadí se snaží rozvíjet také jejich sociální a komunikační dovednosti, aby se dokázali prosadit, poradit si atd. Nedílným elementem jejich snahy bývá používání hezkých slov. Po posledních třech slovech z předchozího odstavce již zřejmě bude jasno. Přesto doplním potřebný pohled. Vedou je ke stavu, aby nezapomínali slušně požádat, poděkovat, poprosit atd. Mimochodem jim také sdělují požadavek, že se má říkat pravda a nesmí se lhát. Za jak dlouho / spíše brzo / budou sami svými dětmi přichyceni, že sami tak nekonají, ač… Celkový počet tváří nám narůstá, ale obecně vidíme stále dvě tváře, přesněji dva typy. Všimněme si, jak jsou od sebe daleko! Nejen v teritoriálním smyslu.
V neposlední řadě se tady objevuje ještě jeden aspekt, který by neměl být podceňován a přehlížen. Jsou obyvatelé okolních domků ochotni poslouchat probíhající slovní produkci? Nebo spíše nuceni? Svůj dům si jen tak přenést někam nemohou. Nejde o stan. Ale pozor - nekráčí pouze o mladé fotbalisty. Právě oni se před pár dny zdokonalili. Zkrátili svoje sportovní aktivity a více se oddávají poslechu tzv. moderní hudby. Prozatím nevím, co si o ní mám myslet. Někdy zazní docela solidní píseň, třeba zpřed 40 let, jindy nějaká „štěkanina“, že není ničemu rozumět. Třetím výtvorem byl český křik, jehož součástí žel opět byla sprostá slova. Co myslíte, mají kolem pobývající obyvatelé radost? Hluk a „štěkot“ je tak silný, že ho je slyšet v další řadě domků. Kdo ale něco řekne? Vždyť i na vsi by se mu večer potmě mohlo něco přihodit. Vedle napadení osoby mě napadá pošlapaná zelenina na záhonku za plotem, střelba do slepic ze vzduchovky, v horší verzi hod kamenem do okna… Řekli jsme si přece, že děti se rychle učí. Ve škole pouze částečně, z akčních filmů a z tzv. zábavných videí o hodně silněji a raději. Kolik tváří nám ještě předvedou? Tři? Čtyři? K jak velké radosti dospělých?
