Hlavní obsah

Mise Kazachstán. Beránek o třicetistupňových mrazech, trénování prezidentova vnuka i soupeři Plzně

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Nebýt operace oka, byl by nyní s fotbalovou Plzní v Astaně. Trenér Miroslav Beránek, který v letech 2011-2013 vedl kazašskou reprezentaci a několik měsíců současně i soupeře Viktorie v Konferenční lize, má Kazachstán pořád v srdci. V rozhovoru pro Sport.cz vypráví o fotbalu v Kazachstánu a o tom, co v deváté nejrozlehlejší zemi světa při své tehdejší misi zažil.

Foto: Petr Horník, Právo

Trenér Miroslav Beránek při Silvestrovském derby.

Článek

„V Kazachstánu jsem byl naposledy, když tam hrála před šesti lety Slavia. Ono je to přece jen kus cesty, nikoli na otočku autem,“ směje se 66letý šéftrenér úseku reprezentací na FAČR.

Ozvali se vám kazašští kamarádi, když Astanu vylosovali do skupiny k Plzni?

Jsem s nimi v kontaktu bez ohledu na los. Znám se dobře přímo s trenérem Astany Babajanem, který byl mým asistentem u kazašské reprezentace. Jsem ve spojení s trenérem brankářů. Volám si ale občas i s dalšími lidmi, se kterými jsem tehdy spolupracoval. Až přijedou do Plzně, vypravím se za nimi.

Máte tedy o Astaně dobrý přehled?

Fotbal spolu detailně nerozebíráme. Myslím, že boom, který v Astaně nastal před osmi lety, kdy měla vynikající mužstvo, upadá. Tým hrál také Ligu mistrů, cizinci měli velkou kvalitu. Jde ale jenom o moje domněnky.

Není jednoduché dostat do Astany zahraniční hráče?

Spíš je těžké pro hráče se tam dostat. Kazachstán je bohatá země, fotbalisté jsou slušně placeni.

Jak se vlastně „vyrábí“ fotbal v Kazachstánu?

Tohle je složité. Největším problémem je velikost země. Vzdálenosti mezi městy jsou obrovské, mládežnické týmy se skoro nepotkávají. Když je někde v létě turnaj, jedou tam mužstva odjinud vlakem den a půl. Proto nejlepší mládež vzhledem k velikosti města má Almaty, většina dobrých hráčů pochází odtamtud. Mají největší možnost konfrontace.

Jak se vám pracovalo s tamními fotbalisty?

Práce v národním týmu je specifická, hráče máte k dispozici jen pár dnů při srazech. Při působení v Astaně to bylo jiné. Snažil jsem se kluky přesvědčit, že pokud se chtějí zlepšovat, musejí trénovat víc a kvalitněji. Jenže…

...nejsou na sebe nároční?

V kazašských klubech není velký počet hráčů, takže pokud ztratí klub o některé zájem, vezme je okamžitě druhý. Tím, jak jsou dobře placení, nemají v podstatě ani ambici odejít do zahraničí, do lepší soutěže. Protože na úroveň, kterou mají, by je nikde jinde tak dobře nezaplatili.

V zemních, jako je Kazachstán, je zvykem, že se ve fotbale často angažují také vrcholní politici. Setkal jste se s tehdejším prezidentem Nazarbajevem?

S ním přímo ne, ale chodil jsem na pravidelné schůzky s generálním sekretářem kazašské fotbalové asociace, což byl zároveň i ministr obrany. Měli jsme slušný vztah. Vzpomínám si, že když jsem trénoval Astanu, přišel jednou na trénink vnuk prezidenta země. Kdysi hrával za rezervu Astany. Vrátil se z Anglie, říkal, že byl v rezervě Tottenhamu, což jsem nezkoumal. Zeptal se, jestli si s námi může zatrénovat.

Dostal od vás souhlas?

Samozřejmě se zapojil.(směje se) Když nastřelil břevno, obrátil se na mě a povídá mi: trenére, viděl jste tu střelu? Tak jsem ho pochválil. Ale bylo zřejmé, že se bude živit jinak.

Těší se kouč národního týmu v Kazachstánu respektu, úctě?

Jako reprezentační trenér jsem se těšil značnému respektu. Žil jsem v Astaně, což je trochu malá Dubaj. Město se rychlým tempem rozvíjí, staví se spousta moderních budov. Ostatní města jsem poznával jako trenér Astany. Bylo patrné, že rozdíl mezi Astanou a regiony je větší.

Jsou Kazaši pohostinní, nebo spíš nepřístupní?

Jsou přívětiví. Co se týká pohostinnosti, rozdali by se. Byl jsem párkrát v rodině kamarádů, stoly se prohýbaly. Pamatuju se také na akci k Mezinárodnímu dni žen, který se v Kazachstánu stále slaví. Generální sekretář fotbalového svazu, kde pracovala spousta žen, uspořádal oběd. Teda oběd… Snědla se maximálně pětina jídla, víc nešlo. Obecně na Kazachstán vzpomínám jen v dobrém.

Co vám ale možná nechybí, jsou tuhé zimy.

Jsou opravdu nepříjemné. Začínal jsem u reprezentace soustředěním v Turecku, odtud jsem letěl s týmem do Astany. Byl začátek února, venku třicet pod nulou. Manažer mužstva mi řekl, že pro mě druhý den přijede autem a odveze na stadion. Ráno ke mně přišel domů, nos červený jako malina. Mašina zklamala, vysvětloval. Ale sehnal nakonec jiné auto a jeli jsme.

Pořídil jste si také baculatou kožešinovou čepici, typickou pro Kazachstán?

Samozřejmě. Vítr se ve stepní zemi dovede opřít, takže pocitová teplota je ještě nižší. Bez kožešinové čepice se tam člověk neobejde. Ale jak se říká - není ale špatného počasí, jsou jen špatně oblečení lidé.

Reklama

Související témata:
Miroslav Beránek
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Nejnovější články

NačítámNačíst další články