Knihovna, kterou navrhl Benjamin Franklin, a knihovny, které po ní následovaly, přispěly ke zlepšení intelektuálního života mnoha Američanů. Byla také inspirací pro veřejné knihovny založené v Anglii a následně i v českých zemích.
„V žádné z kolonií na jih od Bostonu nebylo pořádné knihkupectví. V New Yorku a ve Filadelfii byli jednotliví tiskaři pouze papírníci, prodávali jen papír, almanachy, balady a několik běžně používaných školních knih. Ti, kdo milovali čtení, si museli nechat posílat pro knihy do Anglie,“ napsal Benjamin Franklin, když vzpomínal na stav knižního trhu ve Filadelfii před rokem 1731. Franklin, sám zanícený čtenář, přemýšlel, jak tuto chybu napravit a jak zajistit dostupnost tehdy drahé literatury, aby uspokojil sebe i své přátele, aniž by přitom všichni přišli na mizinu.
Jeho první řešení spočívalo v tom, že si členové diskusní skupiny Junto, jejíž byl Franklin součástí, sdružili své osobní knihovny a vzájemně si půjčovali knihy. Ty pak shromažďovali v pronajaté místnosti a používali je jako referenční zdroje při svých diskusích. Tento pokus bohužel neměl dlouhého trvání. Některé knihy byly poškozeny, jiné se pak úplně ztratily. Přibližně po roce si jednotliví členové odnesli své knihy domů. Přestože nebyl tento experiment úspěšný, Franklina to neodradilo. Vymyslel poté ještě ambicióznější nápad.
V českých zemích bylo rozšířeno mnoho typů knihoven již od středověku, jednalo se ovšem většinou o knihovny církevní či klášterní, které existovaly v malé míře i na území tehdejších amerických kolonií. Další typ knihoven rozšířený u nás byly knihovny zámecké či knihovny měšťanské. Ty byly ve vlastnictví bohatých šlechtických rodů či měšťanů. Samostatnou kapitolou pak byly knihovny univerzitní, kterých bylo jen několik. Tyto typy knihoven byly ve většině případů přístupné pouze pro malé skupiny obyvatel.
Počátky veřejných knihoven
V roce 1731 Franklin předložil plán na vznik Filadelfské knihovnické společnosti. Tato knihovna fungovala na principu čtenářského předplatného, kdy každý člen této společnosti platil roční poplatek, aby knihovna mohla nakupovat více knih. Knihovnu spravovali ředitelé a pokladník, kteří byli zvoleni platícími členy. Ředitelé si poté zvolili tajemníka. Franklin a ostatní zakládající členové spolku tato a další pravidla oficiálně sepsali 1. července 1731, čímž knihovnu formálně založili. Brzy poté Franklin vytvořil pro knihovnu i její vlastní značku. Motto, které na ni bylo umístěno, znělo: „Communiter bona profundere deum est“, což v překladu znamená: „Rozdávat užitek pro společné dobro je božské“.
Franklin a jeho přátelé sháněli další platící čtenáře a nakupovali více knih pro novou knihovnu. Když knihovna začala fungovat, každý člen si mohl zapůjčit vždy jen jednu knihu, a pokud by se knihy vrátily ve špatném stavu, člen, který se toho dopustil, zaplatil pokutu. Z prvního dochovaného katalogu knihovny z roku 1741 vyplývá, že zakoupený fond knihovny tvořilo přibližně 33 % historických spisů, 20 % literatury, 20 % vědeckých a 10 % teologických děl, přičemž zbývající díla spadala do různých dalších kategorií. Nakupovaná díla odrážela zájmy a potřeby čtenářů, což byl systém, který významně napomohl úspěchu celé instituce.
Franklin věřil, že tato knihovna a další brzy poté založené knihovny, které jí byly inspirovány, jsou klíčem k americkému vzdělání. „Instituce brzy ukázala svou užitečnost a byla napodobována v dalších městech a v dalších provinciích, knihovní fondy byly rozšiřovány díky darům, čtení samotné se stalo módou a lidé, kteří neměli společenskou zábavu, která by odváděla jejich pozornost od studia, se tak lépe seznámili s knihami,“ napsal.
Do konce 18. století fungovalo na podobném principu již okolo 30 podobných knihoven, které tak vytvořily základ sítě svobodných veřejných knihoven na území Spojených států amerických. Až teprve v 19. století nastoupily skutečné veřejné knihovny, které poskytovaly dostupnost literatury všem čtenářům bezplatně či za velmi malý provozní poplatek, tak jak to známe u nás. U těchto a u anglických knihoven, které vznikly po roce 1850, se inspirovali i zakladatelé našich veřejných knihoven.
Americká knihovna
Knihovna, ustavená Benjaminem Franklinem, začala v obyčejné místnosti. Čtenáři si chodili v určených hodinách půjčovat knihy do domu knihovníka Louise Timothéeho. S postupem let a rozšiřováním knihovního fondu se však tento systém stal neudržitelným. V roce 1739 Franklin požádal, aby knihovna sídlila ve Státním domě, dnes nazývaným Independence Hall. Jeho žádosti bylo vyhověno a sbírka se brzy usadila v západním křídle. Zde také probíhaly některé z Franklinových prvních pokusů s elektřinou.
V roce 1773 knihovna opět přerostla svůj domov. Tentokrát pro ni ředitelé našli prostory ve druhém patře Carpenters‘ Hall. Ukázalo se, že to byl výhodný krok, protože v prvním patře Carpenters‘ Hall zasedal První kontinentální kongres, který využíval blízký knižní fond jako referenční publikace. Knihovna sloužila také členům Druhého kontinentálního kongresu a Ústavního konventu. Tím, než se hlavní město přesunulo do Washingtonu, D.C., plnila sbírka umístěná v Carpenters‘ Hall v podstatě funkci Knihovny Kongresu.
V následujících letech se knihovna ještě několikrát přestěhovala a nyní sídlí na Locust Street ve Filadelfii. Slouží jako vědecká knihovna, která se zaměřuje na 17. až 19. století a obsahuje mnoho vzácných knih a rukopisů. Benjamin Franklin ve své autobiografii popisuje knihovnu jako „matku všech severoamerických knihoven s předplatným, které jsou početné dodnes. Sama knihovna se stala velkou institucí a neustále se rozrůstá“.
Franklin věřil, že se jeho knihovna a knihovny, které inspirovala, zasloužily o intelektuální zlepšení života mnoha Američanů, a dokonce jim přičítal zásluhy za dosažení americké nezávislosti. Napsal: „Tyto knihovny zlepšily všeobecnou diskusi Američanů, učinily z obyčejných obchodníků a farmářů stejně inteligentní lidi, jako je většina gentlemanů z jiných zemí, a možná do jisté míry přispěly k tomu, že se v koloniích tak všeobecně prosazuje obrana jejich výsad.“
Česká knihovna
Po zrušení jezuitského řádu v českých zemích v roce 1773 byly jejich knihovní sbírky spojeny v jednu a sloučením s Klementinskou knihovnou vznikla v roce 1777 první státní knihovna, která měla nabízet své služby široké veřejnosti. Následovaly univerzitní knihovny v Olomouci a v Brně. Ve 20. letech 19. století následovaly muzejní knihovny při nově vzniklých muzeích v Opavě, Brně a následně při vzniku Národního muzea v Praze, která se rozvíjela pod správou Josefa Dobrovského. Tyto knihovny byly ovšem zaměřeny povětšinou na odborné texty, nicméně znamenaly začátek veřejného knihovnictví v českých zemích.
Knihovnické spolky a společnosti vznikaly v průběhu třicátých a čtyřicátých let napříč zemí a byly již široce otevřeny veřejnosti, které stejně, jako v případě knihovny Benjamina Franklina, fungovaly na členských poplatcích. V druhé polovině 19. století následovaly první pokusy o městské či obecní knihovny, povětšinou v menších městech či obcích. V Praze vznikla městská knihovna až v roce 1891. Stále se spoléhaly především na dary pro rozšiřování knihovního fondu, nicméně města či obce jim poskytovaly prostory a menší pravidelnou finanční podporu na jejich provoz. Do roku 1905 tak vzniklo na 465 knihoven.
Před první světovou válkou bylo v českým zemích již několik tisíc knihoven, které byly přístupné veřejnosti, od malých knižních fondů až po velké univerzitní či muzejní fondy. Celkem byly knihovny ve více než 40 % tehdejších obcí. Knihovny byly po většinu odkázány samy na sebe s malou podporou měst či obcí, spoléhající se na dary občanů. Zde již byl velmi patrný vliv anglo-amerického pojetí veřejného knihovnictví.
Po ustavení samostatného Československa v roce 1918 se situace dramaticky změnila. V roce 1919 bylo přijato velké množství zákonů. Jeden z prvních byl zákon o veřejném knihovnictví, který nařizoval zřízení veřejné knihovny ve všech městech a obcích, poskytoval finanční podporu na provoz těchto knihoven a rozvoj jejich knihovního fondu. Díky tomu se utvořila v Československu jedna z nejrozvinutějších knihovních sítí na světě, která přetrvává dodnes.
V popředí tohoto úsilí stál bibliograf Ladislav Jan Živný, jenž spoluvytvářel celý knihovní systém v novém Československu a jenž přímo přejímal zásady anglo-amerického knihovnictví. Zajímal se především o jejich výchovně-vzdělávací funkci a jejich společenské postavení v rámci platných právních předpisů. Tato snaha o osvětu obyvatelstva, pozvednutí jeho vzdělání a kulturního základu díky veřejnému knihovnímu systému, velkým dílem přispěla k tomu, že bylo Československo jednou z nejvyspělejších zemí tehdejší Evropy.
Z původního článku publikovaného v magazínu American Essence přeložil a doplnil Lukáš Kudláček.
