FENOMÉN: VYMÍTÁNÍ ROLANDA DOEA (66)

Navštivte jakýkoli internetový seznam nejděsivějších hororů všech dob a pravděpodobně na něm najdete jedno jméno na prvním místě. Vymítač ďábla, natočený podle stejnojmenného románu Williama Petera Blattyho z roku 1971, děsí diváky už několik desetiletí. Vypráví příběh dvanáctileté dívky Regan, která je posedlá zlým duchem. Film dokumentuje pokusy katolického kněze vymítat démona. Je to nesmírně názorné a nesmírně intenzivní. Během jeho uvedení v kinech v roce 1973 byl v některých kinech údajně povolán lékařský personál, aby se vypořádal s extrémním účinkem, který měl děj na plátně na některé diváky. Ať už je to pravda, nebo ne, Exorcista je rozhodně náročná podívaná. Možná má také určitý reálný základ.

Co asi mohlo inspirovat Williama Blattyho k napsání tak děsivé knihy? To je otázka, která fanoušky žánru vždy zajímala. Blatty byl ohledně své inspirace poměrně otevřený. Přiznal, že jeho zájem zpočátku vzbudil článek, který se v srpnu 1949 objevil ve Washington Post a který informoval o tom, že katoličtí kněží úspěšně vymítali démona z třináctiletého chlapce v Mount Rainier v Marylandu. Ve skutečnosti dotyčný v tomto příběhu nežil v Mount Rainier, ale v nedalekém Cottage City.  Jeho jméno bylo různě uváděno jako Robbie Mannheim nebo Roland Hunkeler. Častěji je uváděn jako Roland Doe.

Roland se narodil v německé luteránské rodině někdy v roce 1936. Vyrůstal jako introvertní, učenlivé dítě, které mělo jen málo kamarádů a spolužáci se mu většinou vyhýbali. Život doma byl sotva o něco lepší. Jeho matka a babička byly mrzuté a panovačné, otec odtažitý a bez zájmu. Jediným Rolandovým přítelem na světě byla jeho teta Harriet. Možná v Harriet viděl spolucestujícího na méně frekventované cestě. Harriet byla spiritistka, která chlapce nadchla svými příběhy o paranormálních jevech. Naučila ho také používat tabulku Ouija, aby mohl komunikovat se světem duchů.

Ve filmu Vymítač ďábla je to právě deska Ouija, pomocí které se zlý duch zmocní Regan. Pokud na takové věci věříte, přesně tak to bylo i v případě Rolanda Doea. Poté, co v lednu 1949 zemřela jeho milovaná teta, byl Roland zdrcený žalem. V zoufalé touze navázat s ní kontakt vytáhl desku a pokusil se vyvolat jejího ducha. Jenže mu neodpověděla teta Harriet, ale obyvatelka pekla. Tady začaly pro Rolanda a jeho rodinu problémy. Chlapec se začal chovat nevyzpytatelně, bez provokace se rozčiloval a urážel. Po celém těle se mu začaly objevovat škrábance, modřiny a šrámy. Neživé předměty v jeho přítomnosti ožívaly. Židle se posouvaly, vázy levitovaly a pak se rozbíjely o zem; když si Roland v noci lehl na postel, matrace začala vibrovat. Ze zdí se ozývaly podivné škrábavé zvuky.

Rolandovi rodiče, stoičtí luteráni, těmto událostem nepřisuzovali nic paranormálního. Prostě chlapce přivedli k lékaři, který je poslal k psychiatrovi. Rolandovi se však neulevovalo, a tak se rodina nakonec obrátila na svého pastora Luthera Milese Schulzeho. Jak se ukázalo, Schulze se o parapsychologii zajímal jako laik. Doporučil Rolandovi, aby strávil noc u něj doma a mohl tak pozorovat jev z první ruky. Zřejmě toho viděl dost na to, aby znepokojeným rodičům doporučil vyhledat pomoc jezuitů. Tak se stalo, že Rolanda přivedli k otci Edwardu Hughesovi, římskokatolickému knězi. Hughes pozorně naslouchal, když rodiče vyprávěli svůj děsivý příběh, a pak řekl, že jim pomůže, pokud bude moci. Po tomto prvním setkání se obrátil na arcidiecézi s žádostí o povolení provést exorcismus. Jakmile mu bylo povolení uděleno, zařídil, aby byl Roland převezen do jezuitské nemocnice Georgetown University Hospital.

Roland byl převezen na prázdné oddělení, kde byl připoután k posteli. Poté otec Hughes zahájil obřady se zaříkáváním, svěcenou vodou, krucifixem a růžencem. Trvalo však jen několik minut, když Rolandovi sklouzly pouta, ulomil pružinu postele a sekl s ní po knězi. Na paži otce Hughese se otevřela hluboká rána a vymítání muselo být přerušeno. Později té noci, když Rolanda postihla další z epizod, jeho matka přísahala, že viděla, jak se na synově břiše objevilo slovo "Louis" ve škrábancích. Domnívala se, že to znamená St. Louis, kde vyrostla a kde má stále rodinu. Pro ni to byl jasný vzkaz. Měli Rolanda přivézt do St. Louis, aby mu pomohli s uzdravením. Jeden z Rolandových bratranců v té době studoval na St. Louis University. Krátce poté, co chlapec s matkou dorazil do města, vyprávěla příběh o jeho "démonické posedlosti" jednomu ze svých učitelů. Profesor Raymond Bishop pak zkontaktoval rodinu s otcem Williamem Bowdernem, spolupracovníkem College Church.

Krátce poté Bishop a Bowdern navštívili Rolanda v domě jeho příbuzných na Roanoke Drive v Bel-Noru. Zde byli svědky všech známých jevů, včetně třesoucí se postele, létajících předmětů a chlapce, který hrdelním hlasem pronášel latinské výrazy. Když otec Bowdern předložil krucifix, Roland se od něj odtáhl a křičel, jako by mu pohled na tento předmět působil fyzickou bolest. Tehdy Bowdern souhlasil, že se pokusí o exorcismus. Tento druhý exorcismus se uskutečnil v nemocnici Alexian Brothers v jižním St Louis ve státě Missouri. Biskupovi a Bowdernovi při výkonu práv asistovali otec Walter Halloran a otec William Van Roo. Halloran později uvedl, že během obřadu viděl na Rolandově kůži slova jako "zlo" a "peklo". Během litanií ke svatým se chlapcova matrace začala třást. Roland sebou začal mrskat a opět mu vyklouzly pouta. Máchající pěst zasáhla Hallorana do obličeje a zlomila mu nos.

To byl teprve první takový rituál provedený na Rolandovi Doe. Během následujících týdnů jich proběhlo ještě několik. Během té doby kněží hlásili nejrůznější bizarní události. Obzvláště časté bylo objevování různých symbolů na Rolandově kůži. Otec Bowdern hlásil, že viděl na chlapcově hrudi vyškrábané písmeno "X", což podle něj znamenalo, že Roland je posedlý deseti démony. Další z kněží viděl, jak se na Rolandově stehně objevil obrys vidlí, který se pak přesunul po noze až ke kotníku. Po celou dobu bylo Rolandovo chování stále extrémnější, nadával kněžím, křičel bláboly tím děsivým hrdelním tónem, bil do nich. Při jedné příležitosti se postavil na postel a vymočil se na matraci.

Pak konečně 18. dubna došlo ke zlomu. Bylo pondělí po Velikonocích a Roland se probudil ze spánku a začal sebou mrskat, jeho tělo postihly záchvaty. Začal křičet na kněze a chraplavým hlasem jim sděloval: "Satan je se mnou!". Kněží se mezitím modlili a rozkládali svaté relikvie, kříže, medaile a růžence. Pak otec Bowdern vzýval svatého Michaela, aby vyhnal Satana z Rolandova těla. Vyzval ďábla, aby se utkal se svatým Michaelem v boji o Rolandovu duši. Chlapec po celou dobu zuřivě bojoval se svými pouty, křičel a nadával. To trvalo sedm minut. Pak náhle Roland ochabl. Několik okamžiků ležel na místě, na čele měl pot a jeho zrychlený dech se pomalu stával kontrolovanějším. Pak otevřel oči a zašeptal: "Je pryč." Později vyprávěl, jak byl svědkem epické bitvy, v níž Satana a jeho přisluhovače nakonec přemohl svatý Michael a armáda andělů.

Podle pozdějších zpráv o případu Roland Doe už nikdy poté démonickou návštěvu nezažil. Žil normálním životem, oženil se a zplodil děti, z nichž nejstarší dostalo jméno Michael po světci, který ho zachránil. Jeho příběh by byl navždy ztracen, kdyby jej William Peter Blatty neoživil ve svém bestselleru z roku 1971 a kdyby se z tohoto románu nestal filmový trhák. Blatty a Hollywood si samozřejmě s námětem značně pohráli. Kromě toho, že z třináctiletého Rolanda udělali dvanáctiletou dívku jménem Regan a drama se odehrávalo ve Washingtonu, došlo ke značnému zveličení "nadpřirozených" jevů. Roland nevrhal zelený sliz, nikdy nelevitoval a nikdy nepoužil kříž ke zprofanovanému účelu. Jeho hlava se rozhodně netočila o 360 stupňů jako Reganova ve filmu.   

Ve skutečnosti má většina odborníků vážné výhrady k "posedlosti" Rolanda Doea a k posedlosti démony obecně. Autor Thomas B. Allen, který o případu napsal knihu s názvem Possessed: Pravdivý příběh exorcismu, nevěřil, že by na případu bylo vůbec něco nadpřirozeného. Jeho závěr byl, že Roland byl "hluboce narušený chlapec". S tím souhlasil i další autor, Mark Opsasnick, který Rolanda vykreslil jako rozmazleného spratka, který hází záchvaty vzteku, aby dosáhl svého nebo aby si získal pozornost. Opsasnick tvrdí, že většinu jevů lze snadno vysvětlit. Škrábance na Rolandově kůži byly vytvořeny jeho vlastními nehty, latinské fráze, které pronášel, byly jen útržky, které si pamatoval ze školy, projevy, jichž byli svědky kněží, nebyly ničím jiným než potvrzením zaujatosti. Viděli přesně to, co u "posedlého" dítěte očekávali. Psychiatři by s tím souhlasili. Dnes se všeobecně uznává, že "posedlost démony" je ukazatelem duševní nemoci.

Opsasnick také tvrdil, že vedl rozhovory s kamarády Rolanda Doea z dětství a dozvěděl se, že chlapec byl vyhlášený šprýmař se strašidelným smyslem pro humor. Rád si tropil žerty ze svých spolužáků a rád naháněl hrůzu své matce. Byl tohle jeho největší trik vůbec? Podvedl svou rodinu? Podvedl celou řadu kněží, aby uvěřili, že svádějí smrtelný boj se Satanem a v sázce je duše dítěte? Možná. Možná. Možná. Ale než se rozhodnete posedlost démonem úplně odepsat, mám pro vás výzvu. Pořiďte si kopii hororové klasiky Vymítač ďábla. Posaďte se do tmavé místnosti, nejlépe když jste sami doma. Stiskněte ovladač a sledujte, jak se před vámi odehrává znepokojivý příběh. Teď si řekněte, že je to jen film. Řekněte si, že to není skutečné.

-pokračování-