Idealizace obětí je jednodušší, pokud jsou mrtvé, říká režisér filmu o sexuálním násilí ve válce
V září do českých kin dorazil Pohled motýla, film ukrajinského režiséra Maksyma Nakonečného. Hlavní hrdinka Liliana se po návratu z ruského zajetí snaží žít obyčejný život, okolí jí to ale svým přístupem znesnadňuje. „Pokud oběť zajetí přežije, nedokáže naplnit společenská očekávání a pasovat do role ideální oběti či hrdinky. Je mnohem jednodušší osoby idealizovat, když kolem nás nejsou či jsou mrtvé,“ popisuje pro web iROZHLAS.cz režisér.
Pohled motýla jste poprvé představil v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes minulý rok. Tehdy jste pro magazín Variety uvedl, že se filmový průmysl staví nejen k otázce ruské invaze na Ukrajinu, ale i dalším společenským problematikám (genderovým nerovnostem či rasismu) „elitářsky a pokrytecky“. Jak bychom si to jako diváci po více než 1,5 roku trvající válce měli vyložit?
Reagoval jsem na pokrytectví hnutí MeToo a cen Akademie, uvedly totiž nejzářnější příklad toho, jak se myšlenka a realita ve filmovém průmyslu odlišují.
Oscaři stále opakují, jak se snaží o genderovou a rasovou rovnost, ale reálné číslo žen a osob barevné pleti, které cenu získaly, říká něco jiného. Stále to tak zůstává jen u slov.
Ukrajinský režisér Nakonečnyj protestoval v Cannes. Na červený koberec přišel za zvuku sirén
Číst článek
U hnutí MeToo je to podobné, taky často zůstane jen u lajkování postů s přiznáním obětí. Harveyho Weinsteina to k soudu dostalo, ale pro oběti je stále náročné získat podporu v boji proti násilníkům a obtěžování od celé branže.
A paralela s válkou na Ukrajině? Pro Hollywood bylo mnohem snazší vyjádřit soustrast a podporu Ukrajině než přestat do Ruska distribuovat filmy.
Vy jste nápad na film dostal po vyslechnutí rozhovorů několika ukrajinských vojaček, které zmínily, že „je lepší pro ženu umřít než padnout do ruského zajetí“. Podobný statement slyšíme ostatně i ve filmu z rádia. Stavěl jste Lilianin příběh na konkrétních, specifických událostech?
Lila nemá žádný konkrétní předobraz v žádné osobě. Je to spíš kolektivní obraz ukrajinských žen-vojaček, který je znázorněn i unikátním zprostředkováním herečky Rity Burkovské.
Pozorovali jsme naše přátele, sledovali mnoho vojaček na sociálních sítích, potkali se s nimi a mluvili. Zažili různé věci, které ve filmu zažívá i Liliana. Nehledali jsme prototypy na kopírování, ale spíše inspirativní paralely. Nejvíc pro nás znamenala autenticita.
Ptám se i proto, že jste váš film dokončil doslova několik dní před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu. Události v Pohledu motýla lze tedy časově zařadit do kontextu tzv. války o Donbas. Řekl byste, že film v něčem ztratil na své aktuálnosti?
Spíše naopak získal relevance více. Vzhledem ke kontextu to dříve bylo špatně, teď je to mnohem horší.
Pro lidi je stále těžké sledovat filmy o válce, o to více s tak náročným tématem na zpracování, jako má Pohled motýla. I před celoplošnou invazí na Ukrajině tu ale válka po několik let probíhala: rozsah je to jediné, co se změnilo.
A v tomto případě je podle mě relevantní a důležité zaznamenat část historie, kde úplně stejný konflikt již po delší dobu probíhal, jen tomu každý neříkal „válka“ a ne všichni chápali, že je to válka. Byli tím ale pořád do určité míry ovlivněni, a přesně o tom je Pohled motýla.
Blížilo se něco většího
Hlavní hrdince Lilianě média vytvořila obraz nedotknutelné hrdinky. Lidé proto po jejím návratu do Kyjeva reagují až šokovaně, od jednoho muže slyšíme povzdech „Co se stalo s těmi krásnými vlasy?“ Přišlo mi, jako by si pozorovatelé téměř neuvědomovali, co se může ženám v zajetí stát…
Je bolestivé vidět, že se počty žen v zajetí zvyšují. Chtěl jsem ukázat a zobrazit co nejpřesněji, čím si žena po návratu ze zajetí prochází. Je to poměrně přesná reflexe reality, po návratu ze zajetí stále společnost očekává, že se ženy budou chovat podle určitých standardů, například „nějak“ fyzicky vypadat.
Když probíhá výměna zajatkyň, je to ve společnosti vždy velké téma. Když ty ženy poté zůstanou společensky aktivní, někdo je odsoudí se slovy „Proč je tak šťastná, když se jí staly takové věci? Není moc hubená/tlustá? Opravdu toto řekla? Má vůbec právo se k tomuhle vyjadřovat?“
Pro ženy tím pádem začíná další boj i po propuštění ze zajetí, kde musí pořád něco vysvětlovat. Média jsem vyobrazil jako nástroj, který k propuštěným ženám přitahuje mnohem více pozornosti a nátlaku než k mužům.
Necitlivý přístup Lilianiny rodiny a lékařů hrdinku kontinuálně ničí. Prochází exaktním případem sekundární viktimizace, kdy jí nešetrná jednání a nedostatek porozumění okolí zanechává v pocitu naprosté izolace. Má Liliana ve finále vůbec někoho, ke komu může vztáhnout pomocnou ruku?
K její kamarádce Magpie, která Lilianě jako jediná poskytne porozumění, které potřebuje. Nechtěl jsem ukázat pouze na nedostatek porozumění vůči Lile, ale také určitou bezmocnost snah o podporu, které její rodina a třeba i doktoři vyvíjí ve snaze pochopit její trápení. Většinou ale netuší, jak toho docílit.
Po traumatickém zážitku, jakým je znásilňování v zajetí, vždy zůstane propast mezi obětí a jejím předchozím životem.
Svět ani nikdo jiný nemůže toto trauma plně pochopit, pouze ona oběť. A na tom není nic špatného, jen si toho vždy musíme být vědomí a přistupovat k té situaci s pochopením.
Liliana samotná se do role hrdinky, ale ani oběti rozhodně nehrne. Naopak, už od návratu k rodině je otupělá, naprosto bez emocí. Neprojevuje vděk za návrat k rodině a manželovi, který zahání pocit viny z Lilianina únosu xenofobními útoky na romskou komunitu. Nepasuje tak do role „ideální oběti“. Je i toto důvod, proč je nakonec společností téměř zavržena?
Nakonec úplně zavržena nebude. Chtěl jsem ukázat, že pokud oběť přežije, nikdy nedokáže naplnit společenská očekávání a pasovat do role ideální oběti či hrdinky.
Je mnohem jednodušší osoby idealizovat, když kolem nás nejsou či jsou mrtvé. Pokud jsou lidé přítomni, vždy se najde někdo, komu jejich činy budou připadat buď dobré, nebo špatné, a to je v pořádku. Já chtěl ale zobrazit onu disonanci, kdy si oběti projdou zajetím, a když se vrátí, stejně musí čelit soudům společnosti.
V Cannes se představí film s českou koprodukcí. Vypráví příběh ukrajinského válečného zajatce
Číst článek
Na druhou stranu ale Liliana záměrně ukazuje, že i přes traumatické prožitky a sekundární viktimizace dokázala udržet nad svým životem kontrolu. Uvědomila si, že její místo je stále ve válce a v armádě.
Pár lidí upozorňovalo, že Lila žádnou proměnou neprochází, a končí na stejném místě, kde začala. Tohle je ale největší progres, který člověk může udělat: Liliana v sobě našla sílu a odvahu k sebeuvědomění a k návratu do místa, kam patří, tedy na frontu.
Lila navíc cítí přítomnost války, i když je od ní daleko, jak vidíme v jejích snech, kdy se jí zdá o vybombardovaném a polozničeném Kyjevu z pohledu dronu, tedy jejího „pohledu motýla“. Pociťovala, že se blíží ještě něco většího, proto se chtěla do armády vrátit. Se začátkem celoplošné invaze ruských vojsk tak dostal film mnohem temnější rozměr.
O VFX efekty a postprodukci se nám postaralo české studio. Na Donbas jsme jeli jen natočit záběry, jak vypadají dopady ostřelování v reálném světě. Teď už se stačí porozhlédnout jen po některých ulicích ukrajinského hlavního města.
Neustále zvedat hlas
Konzultoval jste vyobrazení Lilianina traumatu, které si nese po znásilnění a nečekaném otěhotnění v zajetí, během natáčení s ženami, které se samy staly oběťmi válečných zločinů sexuálního násilí?
Ano, mluvili jsme s různými lidmi s odlišnými zážitky, vztahujícími se k našemu scénáři. Jak s muži, tak ženami, účastníky ve válce, vojáky a dobrovolníky, kteří se ocitli v zajetí, svědky či přímými oběťmi různých válečných zločinů, včetně sexuálně motivovaných.
Jak jsem již zmiňoval, nesnažili jsme se inspirovat konkrétně. Chtěli jsme je vyslechnout, poznat, jak lidé v reálu chápou relevanci našeho příběhu. Některé z nich jsme zapojili i do natáčení. Nebylo to cíleně, v žádném případě jsme jejich účastí nechtěli film legitimizovat. Bylo to víceméně spontánní.
Z mého pohledu se mi zdá, že se mimo Ukrajinu o probíhajících válečných zločinech a zejména sexuálním násilí na ženách mluví poměrně málo, v médiích i společnosti obecně. Jak to vidíte vy?
Sexuálně motivované válečné zločiny se dějí pořád, převážně vůči zajatkyním, ale také civilistům v okupovaných regionech. Možná ne v měřítku, jakým byl masakr v Buče, ale podstatně víc než v roce 2022.
‚Taková brutalita, že způsobila smrt.‘ Ruští vojáci podle OSN na Ukrajině umučili některé své oběti
Číst článek
A proč se nepokrývá v médiích? To téma je strašně komplikované a citlivé, nelze se o tom bavit jen tak bez ničeho. Vše, co s tím souvisí, je těžké a složité.
Navíc si nemyslím, že by se o tom mělo mluvit častěji, ale podstatně efektivněji. Taková je navíc povaha médií: potřebují stále nové informační stimulanty a podněty. Událostí se ve světě děje nezměrně moc a média se tomu musí přizpůsobit.
Ale samozřejmě naším úkolem jakožto Ukrajinců je neustále zvedat hlas a mluvit o tom, co se v naší zemi děje. Tak se to v obyčejné komunikaci děje, nejen při řešení citlivých témat, jakým je sexuální násilí na ženách.
A mluví se tedy o problematice válečných sexuálních zločinů efektivně?
Na Ukrajině ano. Není to perfektní a lidé často neví, jak téma uchopit a mluvit o něm korektně: s citlivým tónem, správným slovníkem… Jak jsem říkal: je to náročné a těžko uchopitelné téma, při kterém oběť musí vždy být prioritizována, a dosahuje se toho těžko.
Roli také často hrají percepce lidí, médií a jak se to promítá do globálního kontextu. Když si vzpomeneme na tragédii v Buče: každému tak nějak došlo, že se tam neodehrál jen vražedný masakr, ale také mnoho sexuálního násilí. Každý si to tak nějak pamatuje, ale ne každý si dokáže uvědomit, že se to děje v Ruskem okupovaných částech Ukrajiny i dnes. A ničí percepce se nedokáže soustředit na takové traumatizující věci po dlouhou dobu.
Název filmu neodkazuje pouze k symbolice motýla jako zobrazení volnosti a nevázanosti, ale především k přezdívce hlavní hrdinky, která během donbaské války na frontě operuje s útočnými drony. Záběry z dronů jsou temné, drsné, často ukazují mrtvou krajinu bez známek života. Natáčel jste s nimi přímo na donbaské frontě?
Záběry z dronů jsme nenatáčeli přímo na frontě, ale do oblasti Donbasu na východní Ukrajině jsme se dostali. Bylo pro nás důležité zachytit krajinu přímo ovlivněnou válkou.
Propaganda, nebo reflexe?
Vyznění vašeho filmu ve finále není protiruské, nehledě na hranice konfliktu se zaměřuje na dopady a traumata přímých či nepřímých ženských válečných obětí. V Lilianině téměř tragickém příběhu z nich nevychází pozitivně ani jedna strana. Nebojíte se, že nejednoznačné politické směřování Pohledu motýla povede k výraznější kritice ze stran ukrajinského publika?
Na Ukrajině už film v kinech běží a ano, část diváctva se proti tomu ohradila. Nebyla ale nikterak velká.
Na frontě je nepřítelem Rusko, v Kyjevě úplatky. Ukrajinci chápou, že korupce může zabíjet
Číst článek
Samozřejmě zmiňujeme, že zločiny ve filmu páchali separatisté na Donbasu. I sama Liliana říká, že mezi jejími vězniteli byli Rusové. Pro tento krok jsme se rozhodli proto, že v takové realitě jsme žili a dnes žijeme s mnohem větší intenzitou.
Řekl bych, že mnoho lidí se s událostmi ve filmu dokáže nějak ztotožnit. Nevidí problém s jeho vyzněním, často si dokonce připadali, že jsou určitým způsobem jako marginalizovaná skupina reprezentována a že je náš přístup otevřený a pravdivý.
Lidé, kteří jsou vyzněním filmu znepokojení, jsou dle mého názoru ti, kteří si komplexitu a rozsáhlost problému uvědomili až po začátku celoplošné ruské invaze na Ukrajinu. Pro ty je téma úplně nové, čerstvé, a od filmu by chtěli přímé odpovědi, návrhy a manifestace.
Od většiny diváctva jsme se ale dočkali porozumění, chápou, že kinematografie tu neexistuje jako nástroj propagandy, ale reflektuje a analyzuje principy v rámci společnosti i jednotlivců.
Lilianin manžel Tokha podniká zmíněné útoky s dalšími členy krajně pravicového uskupení Národní hlídka, které v sobě nese i fašistické prvky. Své akce obhajují snahou o zabezpečení ukrajinského národa. Jsou akce podobných názorových uskupení běžné i v realitě, nyní během války?
Po vpádu Ruska je to hodně komplikované, protože většina lidí z těchto skupin je momentálně v armádě, ale stále jsou pouze její malou částí.
Michael Ironside: Hrál jsem tak často psychopaty a sociopaty, že hned poznám, když nějakého vidím
Číst článek
Ukrajinská armáda momentálně zcela reprezentuje společnost. Někteří se skrze ni snaží legitimizovat nezákonné pohledy a činy, ale společnost jako celek je pořád neakceptuje. Radikalizace je jedním z důsledků války, ale tato extremistická uskupení neznamenají rovnítko pro ukrajinskou společnost.
Je to pořád součást nějaké společenské diskuse a Ukrajina se ji snaží řešit demokratickými způsoby, nakolik to jen ve válečném stavu jde. Problematickým tématem se stala například i korupce, protože ukradené peníze mohly zachraňovat životy.
Mstyslav Chernov, režisér vítězného dokumentu z letošního festivalu Sundance 20 dní v Mariupolu, říká, že válka vynáší na povrch dobré a špatné vlastnosti člověka. Dobří lidé jsou během ní ještě lepší a zlí lidé zlejší. Zkušenosti z války tyto vlastnosti jen vyostřují.
S krajně pravicovými a populistickými názory nyní bojuje celý svět, a Ukrajina není výjimkou. Nemůžeme se debatě o nich vyhnout, nelze ji zazdívat ani během války. Spíš během ní vyplavou intenzivněji na povrch. Proto je budou lidé dále reflektovat a všímat si jich. Už teď vnímám, že se ukrajinská společnost vyvíjí, i když během bolestivé a tragické cesty.
