Článek
V současnosti, v souvislosti s natočením filmu o odbojové skupině Mašínů a s návrhem udělit Zdeně Mašínovové, sestře mužů, kteří se v roce 1952 prostříleli až do Západního Berlína, probíhají vášnivé diskuse. Odbojová skupina bratří Mašínů rozděluje společnost. Někdo říká, že to byli hrdinové, kteří se nebáli přímo postavit se se zbraní proti totalitnímu systému. Jiný zase, že se stali loupežníky neváhajícími zabít člověka.
Vnucuje se otázka: Došlo by k zabíjení lidí na státní hranici, kdyby byla v Československu dodržovaná deklarace lidských práv OSN, která vznikla jako reakce na zločiny, k nimž na civilním obyvatelstvu došlo během druhé světové války a po ní?
Článek č.13:
„Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si volit bydliště uvnitř státu a má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“
Všeobecná deklarace lidských práv byla slavnostně přijata Valným shromážděním OSN v New Yorku už 10. prosince 1948.
Více se o okolnostech smrti Františka Faktora veřejnost na české straně hranice dozvěděla až při soudním procesu v roce 1993. V rakouském dokumentu z roku 1985 lékaři konstatovali, že František Faktor (1952-1984) zemřel na následky ztráty krve po průstřelu hrudníku a na prochladnutí. Podle nich bylo možné úmrtí zabránit poskytnutím první pomoci. František Faktor byl vojáky Pohraniční stráže postřelen už 30. října 1984. Než zemřel uběhlo nejméně šest hodin. Podobných obětí bylo za vlády komunistů u státní hranice s Německem a Rakouskem nejméně dvě stě padesát.
František Faktor žil v pohraniční obci Vyšné, která se za pomoci přicházejících a odcházejících dobrodruhů a prospěchářů už 40 let rozpadala. Málokdo odolal drsné morálce. V letech 1970–1979 byl František Faktor šestkrát trestán za přečiny proti veřejnému pořádku, kvůli odcizení majetku v socialistickém vlastnictví a za neoprávněné užívání cizího motorového vozidla. Podle pamětníků měl někdy zvláštní nápady a způsoby chování. Tvrdil, že přejít ostře střeženou státní hranici do Rakouska pro něj není problém. Je možné, že onoho osudného 30. října 1984 nebyl na rakouském území poprvé. Toho dne, pravděpodobně impulzivně, při cestě z práce v českovelenických železničních dílnách (4 km) mohl třeba dostat nápad, že nabubřelé pohraničníky zesměšní.
Kdo se před rokem 1989 někdy musel zdržovat v blízkosti státní hranice, mohl se přesvědčit, že vojáci Pohraniční stráže se při kontrolách civilistů často chovají jako nadlidé.
Těch několik desítek obyvatel žijících ve Vyšném vojáci z nedalekých kasáren ve Fischerových Chalupách jistě znali alespoň od pohledu, k navazování kontaktů s místním obyvatelstvem totiž docházelo oficiálně z politických důvodů, i neoficiálně. Někteří pohraničníci jistě znali i Františka Faktora. Znát ho musely vlakové hlídky PS, neboť denně dojížděl do Českých Velenic. Že ho zasáhla kulka ze samopalu vzor 58, byla náhoda nebo úmysl? Nebyla to u pohraničníků touha po vyniknutí, po pochvale před nastoupenou jednotkou?
Co Faktora k náhlému přelezení plotu opravdu vedlo, to se dnes nedozvíme. Mohlo to být vyhrožování, strach z nějaké úřední perzekuce. V náhlém pohnutí mysli dělají lidé leccos. Lze pochybovat, že Faktor o své budoucnosti v Rakousku smysluplně uvažoval.
František Faktor při svém útěku nejdříve překonal třímetrový kontrolní pás z nakypřené zeminy, přelezl vrata v drátěném plotě a pokračoval ke státní hranici s Rakouskem. Při přelézání vrat však ve 12:29 hodin způsobil zkrat, který na rotě ve Fischerových chalupách spustil poplach.
Dozorčí roty desátník Smoloň se okamžitě na místo vydal s poplachovou hlídkou. Byli v ní psovod desátník Sirotný, vojín Macošek a řidič vojín Štrunc. Když se dostali až na státní hranici, k hraničnímu mezníku V/24, zahlédli Františka Faktora, jak na rakouském území běží po poli k lesu. Vojáci na cizí území vstoupit nesměli. Přesto se za Faktorem vydali a opakovaně po něm stříleli ze samopalů. Asi 400 metrů od státní hranice byl zřejmě zasažen a upadl. Vstal a obtížně se belhal k lesu. Ozval se zvuk traktoru, pohraničníci se dali na ústup. Rychle se vrátili na československé území. Po nich se přes hranici do Rakouska vydal ještě nadporučík Kysela s několika vojáky. Faktora nenašel, a tak podal veliteli roty hlášení, že narušitel překonal hranici, zbraň byla použita bezvýsledně.
Stopy střelby velitel 8. roty 15. brigády Pohraniční stráže ve Fischerových Chalupách hned 30. října 1984 zahladil, samopaly, ze kterých se střílelo, i staré zásoby nábojů odeslal k likvidaci.
V československých mediích o incidentu nebylo ani slovo, přesto se vzápětí stal předmětem mezistátního sporu (byli odvoláni velvyslanci obou zemí), jenž nakonec skončil ve ztracenu. Československá vláda rakouské protesty odmítala a vniknutí pohraničníků na rakouské území tvrdošíjně popírala.
Případ měl soudní dohru v říjnu 1994, když žalobu podala matka Františka Faktora. Za ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci bývalí pohraničníci Sirotný s Macoškem z 8. roty ve Fischerových Chalupách obdrželi u táborského vojenského soudu podmíněné tresty. Podle soudce Jiřího Bernáta byli za smrt Faktora odpovědní jejich nadřízení. Ti potrestáni být nemohli, protože jejich čin byl už promlčený.
Přibližně za měsíc (8. listopadu 1984) od nalezení zastřeleného Faktora došlo na českém jihu k další dramatické události, o kterou se postaral další člověk, jenž toužil opustit Československo. O události byla veřejnost informovaná jen sporadicky. Vše, co souviselo s omezováním svobodného cestování, to se režim snažil tajit. Navíc na veřejnost pronikly různé dezinformace, takže se lidé domnívali, že se jedná o vzpomínku na tragický únos autobusu bratranci Barošovými v roce 1978.
8.listopadu 1984 po 19. hodině do autobusu linky České Budějovice - Třeboň - Dačice přistoupil k řidiči pětadvacetiletý Vladimír Beňo ze Slovenska, ukázal mu výbušninu a pistoli a nařídil mu, aby se v Lišově otočil a jel k Lipenské přehradě. Že se nejedná o žert, únosce doložil střelou z pistole do stropu autobusu. Přes Český Krumlov, Černou v Pošumaví a Volary byl únoscem autobus se 48 pasažéry a dvěma náložemi trhaviny nasměrován k hraničnímu přechodu Strážný, kde zastavil ve 22:30 hodin.
Začalo dlouhé vyjednávání. Ministerstvo vnitra posílalo na celnici zmatené příkazy, slibovalo příjezd pražských specialistů (vydali se na cestu až za 3 hodiny). Čas běžel a nervosní únosce tvrdil, že rozbuška začala čas výbuchu odpočítávat automaticky a nikdo neví, kdy k němu dojde. Teprve po 3. hodině ranní propustil, výměnou za 4 důstojníky Pohraniční stráže, cestující z přední části autobusu. Potom se mohl autobus vydat k falešné německé celnici, kterou pro podobné případy Pohraniční stráž měla připravenou. Léčka se povedla! Když českoslovenští pohraničníci oblečeni v německých uniformách lámanou češtinou Beňovi sdělili, že ho do Německa pustí, ale pouze bez autobusu s trhavinou, souhlasil. Nabídli mu další cestu v mercedesu s německou poznávací značkou. Domníval se, že už je v Bavorsku, odstřihl od trhaviny elektrickou rozbušku a chtěl z autobusu vystoupit, přičemž se k pohraničníkům otočil zády. V tom okamžiku ho kapitán Karvan zezadu sevřel rukama a narazil na palubní desku autobusu, začal zápas, v němž byl únosce omráčen pažbou pistole.
Vyšetřování se táhlo do roku 1987. Pravděpodobně únoscova spolupráce s vyšetřovateli změnila na poslední chvíli předpokládaný ortel Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vladimír Beňo unikl šibenici a byl potrestán 22 lety vězení. Odseděl si 11 let.
Prameny: Ústav pro studium totalitních režimů
