Terorismus je definován jako „užití násilí nebo hrozby násilím za účelem zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských) cílů.“

I když v žádném případě nejsem antisemitou, nemohu než konstatovat, že s terorismem v Palestině začali Židé, a začali tak děsivý proces pokračující dodnes. Opírám se o doložitelná fakta a z nich vyvozované nezpochybnitelné pravdy. Ozývám se proto, že jsou jednostranně zamlčovány.

Izrael vznikl jako reakce na odvěké pronásledování Židů. Židé-sionisté, kteří o jeho ustavení usilovali (po pogromech v Rusku koncem 19. století a po Dreyfusově aféře, kdy dospěli k závěru, že ani v Evropě nenajdou klid), se opřeli jednak o oprávněný či přinejmenším pochopitelný požadavek práva na vlast, jednak o nepochopitelný až absurdní požadavek, aby jejich vlastí bylo území, ze kterého byli vyhnáni před dvěma tisíciletími. (Je to skoro jako kdyby my a Poláci jsme požadovali nemalou část dnešního Německa, neboť ji kdysi obývali polabští Slované.)

Britové, kteří území dnešního Izraele tehdy ovládali, zaujali k myšlence sionismu nejednotný postoj. Ti, kteří ji podporovali, Židům nabízeli různá řešení, včetně některých málo obydlených území jinde, Židé však trvali na své původní vlasti a začali do ní pronikat nenápadnou salámovou metodou – jednotlivě a po skupinách se stěhovali do Palestiny, kde byli v té době téměř zanedbatelnou menšinou, a skupovali tam pozemky. Místní obyvatelé proti tomu zpočátku nic nenamítali, avšak jen do doby, kdy se začalo ukazovat, o co Židům jde. Postoj změnili též Britové a začali postupně narůstajícímu židovskému přílivu bránit, a to dokonce i v době, kdy už bylo zřejmé, že Židé jsou fatálně ohroženi nacismem.

Tehdy nastala temná historie vzniku a existence Izraele. Židé si vůči palestinskému obyvatelstvu a dokonce i vůči Britům počínali jako nezpochybnitelní, ozbrojení teroristé. Druhou světovou válkou oslabení Britové, kteří se tehdy začali vzdávat svých kolonií, jim nakonec ustoupili.

Izraelci se k palestinským Arabům chovali (a dodnes chovají) jako typičtí okupanti-utlačovatelé. Protože Západ se zejména pod vlivem holocaustu přiklonil k Židům, Arabové a postupně i většina ostatních muslimů začala nenávidět i Západ.

Co se týče nás Čechů, na „dlouhodobě nadstandardní vztahy“ s Izraelem bychom hrdí být neměli. Jednak dlouhodobé nejsou, protože čtyřicet let jsme stáli na opačné straně a naše pomoc Izraeli koncem čtyřicátých let minulého století byla pouze krátkou epizodou, jednak pro to není žádný závažnější důvod, resp. jsou závažné důvody, proč stát i na straně Palestinců.

Před Únorem jsme Izraelcům pomohli, ovšem jen jako už Stalinovi pohůnci. Stalin, který Židy nenáviděl podobně jako Hitler, totiž na krátkou dobu postoj k Izraeli změnil, protože se domníval, že spěje k socialismu a že tak získá spojence. Brzo se to ukázalo jako mylné a i my jsme po Únoru obrátili. Po Listopadu jsme se přiklonili k postoji Západu a držíme se ho dosud, tedy i v době, kdy Západ začíná, po řadě nových nepřijatelných činů kterých se Izraelci dopustili, svůj postoj k nim částečně revidovat.

Na celé věci je snad nejsmutnější to, že Židé svého hlavního cíle, žít v klidu ve své zemi, nedosáhli. Izrael je od svého vzniku vulnerabilním bodem světa a stálým zdrojem napětí. Násilí plodí nejen násilí, ale též nenávist.

Čtěte kromě jiného v knize světoznámého, nedávno zesnulého historika Paula Johnsona Dějiny židovského národa.

Podstatné věci naopak zamlčuje pořad Českého rozhlasu
https://plus.rozhlas.cz/jak-bylo-s-izraelem-a-palestinou-po-stopach-nenavisti-na-blizkem-vychode-9091595