Prózy Františka Xavera Svobody se v posledních desetiletích dostávaly ke čtenářům pouze sporadicky. Dokonce sem tam zazněly výtky, že se jedná o díla poněkud přežitá a neživotná. Pevně věřím, že výbor Svobodových próz, který právě držíte v rukou, vás přesvědčil o opaku. Jeho temně laděné povídky jsou různorodé, od čistě realistických až po fantastické, od krvavých výjevů ze života až po působivé zachycení úzkostí a strachu z neznáma, přičemž nechybí ani klasické duchařské historky nebo příběhy převzaté z pověstí. Zejména v popisech atmosféry hlubokých brdských lesů a samot, temných nocí a v nich číhajícího všudypřítomného nebezpečí je Svoboda skutečným mistrem.

Oblíbeným Svobodovým tématem je bloudění člověka v hlubokých lesích, pocity všudypřítomného nebezpečí a svíravého strachu. Už úvodní povídka „Jak pozorujeme“ je pozoruhodnou studií subjektivního vidění světa. Student cestuje na kupeckém voze do rodné vesnice na prázdniny. Nejprve se kochá pohodou krásné letní noci, jež ho obklopuje. Po odraženém pokusu o přepadení však všude vidí jen temnotu, zlo a zmar. Přitom, jak říká autor: „A byla přece táž noc, táž vůně, a nic se nikde nezměnilo.“ Vrcholnou Svobodovou povídkou tohoto typu je bezesporu „Přepadení“ (1895). Forman Havlíček, budoucí novomanžel, veze kupci zboží hustými lesy. Je noc, která v něm vyvolává iracionální strach z nadpřirozena. Když úzkost odezní, a zdá se, že cesta proběhne bez problémů, dojde k brutálnímu vražednému útoku neznámých lupičů.

František Xaver Svoboda je obvykle řazen k realistům, nicméně v jeho prózách můžeme nalézt vliv moderních uměleckých směrů přelomu století. Z naturalismu je to právě ona determinovanost tragických osudů některých jeho hrdinů, kteří, ač se snaží jakkoli vzdorovat společenské či psychické předurčenosti, nakonec ztroskotávají. Řada jeho próz je ovlivněna impresionismem: děj bývá mnohdy utlumen a převažuje mistrné líčení atmosféry a nálad hrdinů. Jiné prózy zase nesou neklamnou pečeť symbolismu.

Ve své době byl velmi populárním autorem. Do literatury vstoupil jako básník: psal lyriku i veršované povídky a romány. Byl úspěšný také jako dramatik: například jeho veselohra o despotickém otci rodiny Poslední muž (1919) byla dokonce dvakrát zfilmována (1934 s Hugo Haasem, 1947 s Jaroslavem Marvanem jako Poslední mohykán). Nejrozsáhlejší oblastí Svobodova díla byla próza (romány, povídky i novely), v níž se zaměřoval na téma majetkového i morálního rozkladu tradiční rodiny s důrazem na psychologii postav, řadu próz také věnoval citlivě vykresleným ženským hrdinkám. V rozsáhlých románových kronikách Rozkvět (6 dílů, 1898) a Řeka (4 díly, 1908–1909) zpracoval široký obraz tehdejší české společnosti na venkově i v Praze. Dramatický román Vlna za vlnou se valí (1915) je založen na skutečné kriminální kauze. Věčný student Kvíčala se v něm setká v pražském parku s dívkou, které namluví, že je profesorem. Vztah obou je pak poznamenán přetvářkou a lží, život hlavního hrdiny se změní v peklo. A nakonec se, vlastně náhodou, dopustí vraždy… Humoristický román Kašpárek (1917) o notorickém vtipálkovi byl zfilmován Martinem Fričem pod názvem Roztomilý člověk (1941) s Oldřichem Novým a Natašou Gollovou v hlavních rolích.

Jeho manželkou byla Růžena Svobodová, rozená Čápová (1868–1920), s níž se oženil roku 1890. Ta byla složitou, nevyrovnanou osobností, poznamenanou komplikovaným vztahem k matce. Svobodu si vzala zejména proto, aby získala zajištěné postavení, a tak i zázemí pro vlastní literární tvorbu. O budoucím manželovi si zaznamenala do deníku: „Nemohu milovat svého muže. Tělesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivější objetí mladého muže nechá mne úplně chladnou, sotva je trpím – z útrpnosti. Duševní láska musí zahynout ve všedním životě manželství.“ Svazek Svobodových tak zůstal bezdětný. Svoboda pak přimkl k četným přátelům jako příjemný společník, kterého často obklopovaly mladé ctitelky. Později adoptoval za dceru Miladu Lichtágovou, roz. Kohouškovou (nar. 1912), která byla jeho schovankou, věrnou společnicí a ošetřovatelkou. Přestože své ženě plně nerozuměl, stejně jako ona jemu, byl dosti trpělivý a laskavý, takže jejich volné soužití se obešlo bez vážných krizí. Toleroval i manželčin platonický vztah s literárním kritikem Františkem Xaverem Šaldou, takže na dovolenou jezdívali dohromady všichni tři.

z doslovu Pavla Bočka