Hlavní obsah
Knihy a literatura

Komik se smutnýma očima: Nevyjasněné úmrtí Jiřího Hrzána, kterého smrt provázela už od dětství

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Tomáš Fassati / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Jiří Hrzán, 1970

Žil naplno a především žil rychle, ani na chvíli se nezastavil, jako by herec Jiří Hrzán věděl, že mu v životě nezbývá tolik času jako jiným. Možná i proto se v jeho očích občas odrážel pověstný smutek.

Článek

Rok 1939 nebyl pro mnohé zrovna příjemný, česká zem se totiž ocitla teprve na začátku dlouhé nepříznivé doby. Pro rodinu Hrzánových, kteří žili v jihočeském Táboře, byl ten rok ale v jednom bodě šťastný, přibyl do ní totiž nový člen - chlapec, který dostal jméno Jiříček. Že to byl kluk do nepohody, se začalo velmi brzy projevovat. Neposeděl, neustále lumpačil, ale málokdo mu dokázal něco vytknout, když na dotyčného upřel svoje psí oči. Jirka to s lidmi prostě uměl. Dokonce i ty nejobávanější učitele ve škole měl pod palcem.

Ačkoliv býval veselé povahy, hvězdy mu podle všeho úplně nepřály. Jeho babička, která si ráda nechávala vykládat karty, se jednoho dne nezapomněla poptat i na svého neposedného vnuka. Jirkova sestra na tu dobu vzpomíná:

„Když byl Jirka ještě úplně malej, jezdil k nám nějakej pán. Byl to sklář a zajímal se o spiritismus a vykládal karty. A jednou je jen tak nezávazně, vyložil taky mně a Jirkovi. Ten u toho ani nebyl, běhal někde venku. Všechno, co předpověděl, se nám pak stalo. Doslova. Jirkovi řekl, že z něj bude umělec, že to nejspíš vypadá na divadlo. Zdůrazňoval, že rizikové období pro něj bude mezi 40. a 41. rokem života. Říkal, že pokud kritický rok přežije, všechno už půjde dobře.“

Chlapec měl na mále už jako dítě. Jeho starší bratr si totiž v dobách válečné éry někde obstaral pistoli. Jednou, když nebyl nikdo doma, se rozhodl, že zbraň vyčistí, byla ovšem nabitá a vystřelila. Do rány se připletl právě Jirka. Byl z toho čistý průstřel, kulka se zastavila až o zeď domu. V nemocnici se stal prvním pacientem, kterému z Prahy vozili nový lék - pencilin. Naštěstí se z toho hoch dostal, ale možná právě od té doby se v jeho očích usadil ten zvláštní smutek, který mu tam pro výstrahu vetkla sama smrt, protože si na něj začala brousit kosu.

Po dokončení základní školy se Jiří Hrzán přesunul na gymnázium, ale už v těch dobách měl jasno v tom, že se chce stát hercem. Středoškolská léta prosvištěla vzduchem jako nic a on si skutečně podal přihlášku na DAMU. I přes svoje komediantské nadání ho však na studia nepřijali. Naštěstí se na zkouškách setkal s E.F. Burianem, který krom provozování divadla, založil i hereckou přípravku. Sem se Jirka dostal levou zadní a začal studovat to, co od začátku chtěl. Když měl nastoupit do třetího ročníku, Burian zemřel a tak se všichni studenti automaticky zařadili do studia na DAMU. Tady školu dokončil a mohl začít svoje povolání konečně praktikovat.

Ze studijních let si odnesl jedno velké přátelství s dalším výrazným hercem českého jeviště - Jiřím Zahájským. Ti dva si spolu sedli a byli pro každou špatnost. To přátelství se ale Hrzánovi stalo tak trochu osudným. Zahajský měl totiž určitou zálibu v lezení po všem, po čem se lézt dalo. Nejen po stromech nebo skalách, ale taky po okapech a římsách třeba až do nejvyššího patra kdejaké budovy.

„To jsem zavinil já. Jirka to dřív nedělal. Začal s tím, až když to viděl u mě. Pro mě v mládí nebyl problém stát soše Stalina na hlavě. Když jsme jednou šli noční Prahou a já jsem vylezl do druhého patra dnešního ministerstva průmyslu, tak stál a čuměl na mě s otevřenou pusou. Pak se toho chyt. Marně jsem mu vysvětloval, že to jde do určitýho věku…“

Zahajský z toho vyrostl, ale Jirka Hrzán to považoval za skvělý adrenalinový sport, kterého se nemínil jen tak vzdát. Nejspíš chtěl dokázat té zubaté paní s kosou, že z ní prostě strach nemá. I na jevištích platil za toho, kdo se hře oddává nejen duchem, ale celým tělem. Rád předváděl kaskadérské kousky, do divadelních rvaček dával všechno, takže to vypadalo, že se s hereckými kolegy pere skutečně. Miloval sport a musel být neustále fyzicky aktivní - byl to zkrátka takový „poděs“.

Foto: Databáze knih

Komik se smutnýma očima, Hana Rychetníková, Formát, 2004

V soukromém a milostném životě se však choval jako velký džentlmen, k partnerkám ho vždy poutaly hluboké city, nosíval jim květiny a dárečky a každý vztah bytostně prožíval. První láska Jarmila Orlová mu zlomila srdce. Na chvíli ho to sebralo, ale rychle se zase vzchopil. Po vojně se oženil poprvé s Věrou Šmídovou. Manželství bylo šťastné a vzešla z něj dcera Barbora, která se rovněž proslavila jako herečka. Jirka ji zbožňoval a rozmazloval, ale i přes to, že vše fungovalo, Hrzán začínal být jako herec čím dál víc známější a počet jeho obdivovatelek rostl. Po jednom představení se seznámil s modelkou Olgou Hlavovou a zamiloval se do ní. Svou milenku však hned na začátku upozorňoval, že je šťastně ženatý a že rozvádět se nemíní. Olga to okamžitě vzala jako výzvu a podařilo se jí jeho názor změnit. O rok později se ženil podruhé.

Ale ani v tomto manželství, ve kterém se mu narodila druhá dcera Tereza, to nebylo idylické. Jiří miloval ženy a ony milovaly jeho. V životě potřeboval svobodu, a proto se také jako svobodný choval. V jeho náručí se vystřídalo mnoho žen a snad každá z nich si myslela, že miluje jen ji. Jednu dobu s ním chodila například Petra Černocká.

„Dvořil se tak, jak to dneska už nikdo neumí. Byl opravdu velkým obdivovatelem žen a možná jsem nebyla v danou chvíli jeho jediná. Ale nikdy mi nedal sebemenší důvod k tomu, abych o něm pochybovala. Byl pověstný tím, že dokáže mít synchronní vztahy, tedy několik lásek najednou, ovšem každé dal pocit, že právě ona je ta vyvolená, jediná na celém světě. Když jsme se sblížili, byl ženatý s nádhernou manekýnkou Olgou, ale hlavu si tím nelámal. Tvrdil mi, že mezi ním a jeho ženou dávno všechno vyhaslo a že společně ani nebydlí…“

Dokud hrál Jiří Hrzán v divadle a ženy ho milovaly, mohl se cítit šťastný. Tehdejšímu vládnímu režimu byl ale pro své svobodomyslné a nepatřičné chování trnem v oku. Zakázali mu hrát v Činoherním klubu, což bylo v té době velmi oblíbené divadlo. Tady byl jako doma, divadelní kolektiv považoval za druhou rodinu. Když mu byl udělen zákaz hrát, začal popíjet a ještě více riskovat. Všem tvrdil, že umře mladý, podle výpovědí přátel si to snad i přál. Nechtěl se dožít věku, kdy z něho bude dědeček.

Největší záhada přišla na sklonku jeho života. Tou záhadou je právě způsob, jakým Jiří Hrzán zemřel. Koluje spousta historek a povídaček. Mezi ty nejčastější patří jedna, a právě proto, že se na ní shoduje nejvíce lidí z hercova okolí, bude na ní možná něco pravdy. Jirka měl celý svůj život jednu tajnou lásku. Její jméno není veřejnosti známo, ví se snad jedině to, že byla vdaná. Snad právě ona byla tou osudovou ženou, se kterou se opakovaně scházel a rozcházel. To, že se z toho vztahu dokonce narodil syn, se nejspíš už nedozvíme. Podle všeho však právě za touto utajovanou milenkou měl šplhat do oken jejího bytu, kde měla mít ale ještě jiného nápadníka. A v tuto chvíli vyvstávají tři nejpravděpodobnější teorie. Herec možná svůj výstup neukočíroval, protože chvíli před tím notně popíjel v baru. Můžeme se také domnívat, že se snažil o demonstrativní sebevraždu a v dobré víře, že svůj pád jako vždy přežije, prostě skočil dolů. Ostatně i jeho druhá manželka vzpomínala, že se před ní snažil oběsit, když mu vyhrožovala rozvodem.

Třetí možnost se ale zdá být nejpravděpodobnější. Herci někdo dolů z okna dopomohl a s velkou pravděpodobností to byl nápadník jeho dlouhodobé lásky. Nejbližší přátelé, kteří tvrdili, že o tom vědí své, ale nechtěli, anebo spíš nemohli nic vyzradit. Svůj zážitek povyprávěla i Hana Rychetníková, která o Jiřím Hrzánovi napsala biografickou knížku. Osobně se totiž vydala do míst, kde hercův život skončil a tam se jí stala zvláštní příhoda.

„…napadlo mě zajít do vinárny v tom domě a zeptat se, jestli tam nepracuje nějaký pamětník té tragické události. Obrátila jsem se na sympatického pána, vedoucího nebo majitele, nevím - který mi řekl, abych počkala, že se půjde zeptat jednoho zaměstnance. Po chvilce se vrátil a decentně mě vypoklonkoval s tím, že mi dotyčný zaměstnanec vzkazuje, že se mnou na to téma vůbec nebude mluvit. A že mi doporučuje, abych se na to vykašlala. Prý by se mi taky mohlo stát, že narazím na něčí pěst. Zajímavé! Přišlo mi podivné, že dnes (r. 2004), po skoro pětadvaceti letech, má ještě někdo pocit, že by některé otázky mohly působit problémy…“

Od té doby uplynulo skoro dalších dvacet let a odpovědi stále nemáme. Je ještě možné dozvědět se pravdu? Nejspíš už ne. Víme jen, že Jiří Hrzán šel vstříc svému osudu. Karty to přece řekly jasně.

Zdroj informací a citací: Komik se smutnýma očima, Hana Rychetníková, Formát, 2004

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz