Čtyři příběhy, které spojuje letiště, prostor odletových hal, nouzová přistání, náhradní ubytování v hotelích, když je let zrušen nebo odsunut na další den. Nejde jen o místo, ale také o časovou výduť, kterou mohou snadněji než doma zaplnit vzpomínky, reminiscence, zasuté zážitky. A také příležitost pro setkání s lidmi, které už zřejmě nikdy neuvidíme, ale v tu chvíli s nimi dokážeme mít společného víc než jen pár momentů při čekání na letadlo.

„Transfer vzni­kl úpl­ně neplá­no­va­ně, je to tako­vý levo­bo­ček. Del­ší dobu v hla­vě nosím roz­sáh­lej­ší text, asi román, kte­rý je ale pořád v gesta­ci, pro­to­že jsem zatím nemě­la čas se mu pořád­ně věno­vat. V jed­nom oka­mži­ku mě ze zálo­hy pře­padly ty čty­ři posta­vy a zce­la neče­ka­ně se mi vme­ze­ři­ly do tvůr­čích plá­nů. A najed­nou z nich byl vcel­ku kom­pakt­ní text,“ vysvětluje Bianca Bellová, jak Transfer vznikl.

Autorka tráví hodně času na cestách do zahraničí na autorská čtení nebo představení překladů svých knih – nebo třeba na předávání ceny letos v létě. „Od doby, kdy jsem ode­vzda­la ruko­pis, už jsem něko­li­krát někam letě­la a pokaž­dé mi bylo líto, že k tex­tu nemůžu ješ­tě něco dopsat, pro­to­že se tam pokaž­dé při­ho­dí něco zají­ma­vé­ho a neče­ka­né­ho. Feno­mén ces­to­vá­ní svá­dí najed­nou do stej­né­ho pro­sto­ru lidi, kte­ří se vůbec nezna­jí a jsou čas­to odsou­ze­ni spo­lu nedob­ro­vol­ně strá­vit mno­ho hodin. Záro­veň je to pro­stře­dí vel­mi boha­té na emo­ce, lidé jsou una­ve­ní a vystre­so­va­ní, mnoh­dy vysta­ve­ní zce­la novým soci­ál­ním situ­a­cím a pří­le­ži­tos­tem,“ popisuje pozadí vzniku knihy Bellová.

Její hrdinka Linda letí ze smuteční hostiny po pohřbu své matky, Michael se vrací z univerzitní konference, Davidovi, který má každé oko jinak barevné a slabost pro Kerouaca letadlo rovnou uletělo. A Silva letí s tanečním souborem, tedy s jednou jeho polovinou, pro jistotu, kdyby letadlo spadlo, aby nezemřeli všichni. Jejich příběhy se protnou, ale právě jen tak, aby to bylo uvěřitelné, někteří si sebe navzájem jen povšimnou, jiní se znají už z dřívějška, ale náhody neexistují, letištní hala nabízí i prostor pro to navázat na dávno zapomenuté vztahy. Lidé v letadlech a na letištích jsou si tak blízko, cítí pronikavost svých parfémů, jedí to stejné suši nebo ústřice z předražených občerstvení, nabízejí si žluté tabletky k zahnání bolestí hlavy a v tom zastaveném čase přesně ohraničeném zpožděním letu mají najednou možnost nahlédnout svůj život z jiné perspektivy.

„Letištní rozhlas zase něco hlásí, vlna pasažérů se přelije zprava doleva. Jako bych slyšela, jak se někde blízko pářou švy světa. Teď letištní rozhlas hlásí, že je náš let připravený k odletu.“