Do budoucna je neudržitelné, aby každá země měla „svého“ eurokomisaře, říkají zastánci reformy EU. Takový krok by ale mohl znamenat, že některé země přijdou o vliv.
Právě dnes řeší europoslanci ve výborech pro ústavní záležitosti (AFCO) a zahraniční věci (AFET) návrhy, jak by se Evropská unie měla do budoucna reformovat. Téma by měli ještě do konce roku probrat také prezidenti a premiéři členských zemí. Hlavní důvod je zřejmý – mezi „elitu“ chce vstoupit až devět nových států včetně Ukrajiny nebo Albánie. EU tak potřebuje být připravená je pojmout a zároveň zůstat funkční, což se neobejde beze změn.
Jedním z dílků „reformní skládačky“ se může stát snížení počtu členů Evropské komise, tedy eurokomisařů. V praxi to zatím funguje tak, že každá z 27 zemí má „svého“ komisaře, což ale s přibývajícími státy nemusí být „ukočírovatelné“.
„Toto téma se cyklicky vrací s každým z posledních rozšíření. Již nyní se tvrdilo, že je to nemožné, a hle… dovolí si někdo říci o stávající Komisi, že je neefektivní, nebo ji jinak kritizovat z hlediska metod práce? Poslední roky jsou důkazem, že takto pracovat může,“ argumentuje Markéta Pitrová, odbornice na fungování EU z Fakulty sociálních studií MU.
Při budování kabinetu současné šéfky Komise Ursuly von der Leyen v létě roku 2019 se opravdu šířily pochybnosti o tom, jestli „bude dost práce“ pro každého z 27 komisařů. Pro ilustraci – například oblast migrace si mezi sebe rozdělili Švédka Ylva Johansson a Řek Margaritis Schinas, Slovák Maroš Šefčovic zase dostal na starosti portfolio s poměrně vágním názvem „interinstitucionální vztahy a strategický výhled“.
Praxe ale nakonec ukázala, že úkolů byl pro každého dostatek. „Díky“ covidové krizi se rozhodně nenudil ani slovinský komisař pro řešení krizí Janez Lenarčič.
Práce bude dost a dost
Nabízí se však otázka, jestli bude toto pravidlo platit i v budoucnu, kdy se může chodbami Evropské komise procházet až 36 komisařů.
„Unie enormně expanduje ve svém vlivu a pravomocích. Například jen agenda digitalizace, péče o životní prostředí nebo agenda vnitra narůstají ohromnou rychlostí a mají politický význam,“ připomíná Markéta Pitrová.
Stále dokola se podle ní také hovoří o nedostatečné prezentaci a komunikaci bruselských orgánů, což chce čas, nasazení a osobnosti.
„To, jaká portfolia budou a jak budou rozvržená, je věc předsedy EK. Ten musí roztrhnout shluky tradičně propojených položek a postavit portfolia jinak. A musí to udělat s ohledem na důvěru v manažerské schopnosti komisařů. Práce je v každém případě rozhodně dost,“ míní Pitrová.
To ale nemusí být jednoduché. Evropskou komisi dle Pitrové v tuto chvíli svazuje tradice, s jakou se portfolia tvoří, a také ustálený rámec generálních ředitelství (DG), která pod komisaře spadají.
„Co je podle mého názoru těžší úkol, je udržet homogenní spolupráci v tak velkém orgánu. Na to jsou ovšem místopředsedové, metody pracovních skupin a principy delegování pravomocí. Řídit tak veliký orgán je ale bezesporu hodně těžké,“ uznává Pitrová.
Struktura nové Evropské komise a její předseda či předsedkyně jsou samozřejmě ještě ve hvězdách, jasněji bude až v létě příštího roku. Zatím vyplouvají na povrch pouze jména možných národních kandidátů a přání, jakých portfolií by se země chtěly ujmout.
V Česku se teď nejčastěji skloňují jména ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (STAN), bývalé prezidentské kandidátky Danuše Nerudové nebo šéfa Evropské obranné agentury Jiřího Šedivého. Pokud jde o portfolia, ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) v rozhovoru pro Euractiv.cz zmínil, že podle něj by Česko mělo usilovat o oblast koheze, tedy evropských fondů.
Jaké jsou šance na změnu?
Právně vzato, Evropská komise by už teď měla fungovat podle principu, že třetina zemí svého komisaře po jedno období nemá, a po pěti letech dojde k rotaci.
„Technicky vzato nyní působíme v režimu, kdy Evropská rada kvůli snaze vyhovět Irsku při ratifikaci smlouvy jednomyslně odmítla ustanovení s popisem rotace. Jsme tedy v rozporu s vládami ratifikovaným dokumentem. Ten stejný dokument ale právě Evropské radě dává právo to dělat, tedy určit jednomyslnou shodou počet komisařů,“ vysvětluje Markéta Pitrová. To znamená, že k „zeštíhlení“ Komise není nutná reforma, stačí rozhodnutí prezidentů a premiérů.
To však neznamená, že k tomu dojde. „Podle mého názoru, když se ustoupilo Irsku, rotace se už nevrátí,“ myslí si Pitrová.
Expertka se domnívá, že model, kdy by stát v Komisi zastoupen (byť dočasně) nebyl, by pro něj byl „značně nekomfortní“. Přišel by totiž o rovnost reprezentace, neformální informace a síť národních zástupců v Komisi by byla oslabená. Ztratil by zkrátka možnost „vidět dovnitř“.
„Námitka, že komisaři a ani zaměstnanci EK přece nezastupují stát a takové chování by bylo v rozporu se smlouvou, je správná. Nehovoříme ale o prosazování národních zájmů, ale o doplnění celkové mozaiky pohledu na problém a jeho řešení. To je rozdíl,“ argumentuje Pitrová.
Možná ale existuje zlatá střední cesta, která by zajistila větší efektivitu Komise, ale zároveň zaručovala transparentnost pro všechny státy. Fungovalo by to tak, že pouze někteří komisaři by měli v kolegiu Evropské komise hlasovací právo a aktivně by se zapojovali, zbytek by byl pouze přísedícími.
„Tedy přiznat hned, že tito členové jsou pouze ,pozorovateli‘ s přístupem k informacím, a ostatní jsou pro těchto pět let výkonnou částí. Tento model by ale s sebou nesl finanční nároky, větší reforma portfolií tak možná bude užitečnější. Jak jsem zmínila, práce je dost,“ uzavírá Pitrová.
