30.4.2024 | Svátek má Blahoslav


DOSVĚTÁCI: Slovan všude bratra má

26.10.2023

Druhý den jsme vyrazili na městskou pláž. To bylo ono! Žlutý písek, barevné slunečníky, opalující se turisté. Ano byli jsme v mořských lázních!

A tak na městské pláži bulharské Varny se potvrdilo heslo starých českých buditelů, jako byli Josef Jungmanna, Vojtěch Náprstek, (původním německým jménem Adalbert Fingerhut), zakladatelé Sokola Miroslav Tyrš (narozen jako Fridericus Emanuel Tirsch), Jindřich Fügner, (narozen jako Heinrich Anton Fügner), a dalších.

I zde se malá holčička na zahraniční dovolené s tatínkem setkala s bratry Slovany, tedy Čechy.

Jen jsme totiž ušli pár kroků Vašek začal na někoho s nadšeně volat a zuřivě gestikulovat. Byla to totiž skupinka českých přátel od kumštu i s dětmi. Mimo jiné pan režisér Otto Haas z Karlínského divadla, jeho žena, zpěvačka Věra Štiborová, máma Kateřiny Macháčkové, jež tam byla taky – neskutečně otrávená puberťačka, Turbovi s dětmi, jistě pamětníci pamatují nádhernou Sylvu Turbovou, tenkrát šestnáctiletou kočku, za kterou pálili snad všichni plavčíci a plážoví inženýři v okolí. Když Sylva šla tak jak říká klasik „to něco šlo“, a za ní vždy štrůdl slintajících chlapů. To jsem ani jako pětileté děvčátko nemohla přehlédnout.

Ty dvě, budoucí výborné herečky, mne ale neokouzlily, byly tam i menší děti, se kterými se daly stavět hrady z písku, blbnout ve vodě, učit plavat. Moře bylo krásné a nádherně neslo, jen bylo slané, první napití bylo na blití.

Strávili jsme ve Varně pak veselé tři týdny! To víte, komedianti! Chodili jsme do restaurace, do letního divadla na operu, jedli na pláži skvělou zmrzlinu (pouze jeden druh bílá smetanová nabíraná špachtlí do kornoutu, míra odhadem), u pojízdných stánků jsme my děti pily barevnou limonádu, kterou vyráběli prodavači na místě. Měli tři druhy sirupů: červený malinový, žlutý citronový a zelený mentolový (mátový) a plynovou bombu na výrobu sodovky (teď to dělají v každé hospodě u nás za drahé peníze a říkají tomu domácí limonáda). Bublinky všem lezly do nosu a pamětníci si libovali, že je to tak „epesní“, jako bývala za první republiky „Zátkova limonáda“.

Dospělí si užívali víno a plisku a vše bylo laciné a dobré. Poprvé jsem jedla vařenou kukuřici, hezky posolenou a podávanou v papíře někdy i novinovém, kebabčata a kjufteta, horké smažené koblihy, prodávané na ulici, listové těsto plněné syrene (čerstvý sýr) taky horké, šunku krájeli na tlusté plátky a 10 dkg stálo pár šupů, bílý pšeničný chleba, sýr kaškaval a slunečnicovou chalvu. A v restauraci „šnycl pane“ přes celý talíř, servírovaný s bramborovou kaší a rýží a šopským salátem a na kopečku té kaše byl vždy jeden smažený bramborový lupínek – mňam, a tak někdy byly pomfrítky (pommes frites), ty u nás tedy fakt nebyly. Chutnalo mi naprosto všechno!

A ještě jeden hluboký zážitek. Občas jsme si udělali výlet na Zlaté Písky. Jezdil tam autobus. Jako i dnes na Balkáně, jezdil, jak se mu chtělo, a byl vždy narvaný. Já ale našla fintu, jak se do něj dostat. Jakmile se přede mne nacpala nějaká ženština, většinou kyprá, tedy alespoň zadnici měla kyprou, štípla jsem ji nenápadně do zadku, ona se zastavila, ohlížela se, kdo to mohl být, a já s Vaškem proklouzla. Nutno přiznat, že to občas Vašek odnesl hlasitými nadávkami, facku nedostal nikdy. Třeba to ty bulharské holky potěšilo. No a já od té doby vím, že Bulharky mají velké zadnice!

(pozn. aut.: No, jak kdy a jak která. Ale pořádná „majka“ či „madre“ (matka) všude na jihu musí mít pořádné pozadí. Na Balkáně, na jihu Itálie i ve Španělsku. Ovšem ne všechny. Určitá část starších žen, třeba jako moje balkánské tchyně, jsou typem: „suchá větev“.)

Do Bulharska jsme se ještě několikrát vrátili, už i s maminkou. Ale ten první dotek teplého moře byl stejně nejlepší, to bylo něco jiného než ledový Balt. Naposledy jsme do Bulharska jeli v srpnu 68 trabantem, ale to už je jiný příběh.

Na popud autora knihy napsala redaktorka Eva K.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...