Ukradená generace. Australské úřady násilím odebraly sto tisíc dětí, s následky se potýkají dodnes

Když v 17. století nizozemští a španělští mořeplavci zakotvili u břehů dosud neznámé pevniny, domnívali se, že narazili na legendární Terra Australis, dosud neobjevený kontinent na jižní polokouli, jehož existenci pouze předpokládali doboví kartografové. Jak bylo dobrým zvykem, nově nalezenou zemi bez okolků pojmenovali a formálně si ji přivlastnili, ačkoliv už v té době byla hustě osídlena původními obyvateli. Jak Nizozemci a Španělé, tak o pár let později Francouzi a Švédové ale nedokázali myšlenky převést v činy: vidina zisku další zámořské kolonie byla sice lákavá, ale zároveň značně nákladná a bez jistoty výdělku. Místní domorodci navíc (alespoň tak to tvrdili Francouzi) postrádali obchodního ducha a pro bujaré kolonizační plány se zdáli být nezajímaví.

Zdvořilou a bezkontaktní bitvu o nadvládu nad kontinentem, který dnes nazýváme Austrálií, nakonec vyhráli Britové; nikdo jiný totiž o kolonizaci domorodých Austrálců nestál. Roku 1770 britský admirál James Cook dobyl východní břeh a o osmnáct let později na něj bylo z Anglie vypraveno jedenáct lodí plných trestanců, aby tam založili novou trestaneckou kolonii. Do konce 19. století byly na východní pobřeží přemístěny stovky tisíc zločinců, hlavně recidivistů z měst, z nichž zhruba jednu pětinu tvořily ženy.

Zatímco počet bílých Australanů raketově stoupal, počet domorodých Austrálců klesal. Jejich řady kosily zejména infekční nemoci, které mezi ně zavlekli přistěhovalci. Ti si pro sebe navíc zabírali čím dál tím více půdy a vytlačovali domorodce směrem na na západ. Nezřídkakdy obsadili i půdu mimo úřední plány, o které se domnívali, že nikomu nepatří, což jen vyostřovalo krvavé spory s domorodci. Zatímco před příchodem dobyvatelů žilo na území dnešního Sydney kolem půl až jednoho milionu Austrálců, v roce 1930 jich bylo asi 70 tisíc. Trestanci, kteří v Austrálii zůstávali i po vypršení trestu (britská vláda jim výměnou za to darovala australskou půdu a kapitál), expandovali dále na západ, zakládali nové kolonie a s původním obyvatelstvem se vypořádávali bez skrupulí. V polovině 19. století byl stále se zmenšující národ Austrálců, které noví Australané začali označovat jako Aboridžince, násilím přemisťován do rezervací a misijních kolonií. V rámci nově přijatých zákonů na „ochranu domorodců“ mělo dojít k jejich úplné asimilaci.

V polovině 19. století se oficiální vládní politikou ve vztahu k původnímu obyvatelstvu stala idea „bílé Austrálie“ (White Australia Policy) a s ní související asimilace původního obyvatelstva. Jedním z nejkontroverznějších kroků v rámci této politiky bylo násilné odebírání dětí Aboridžinců v průběhu let 1910-1970 a jejich přesun do sirotčinců, pracovních táborů a bílých náhradních rodin.

Typicky byly z rodin odebírány pouze děti smíšených párů nebo míšenců pod pět let věku. Záměrem bylo úplně potlačit aboridžinský původ dětí a opětovným míšením s bílými partnery postupně vytlačit tmavý gen z genetické výbavy dalších generací Australanů. Jako oficiální důvod k odebrání dítěte bylo prezentováno zlepšení jeho celkové životní úrovně. Bílý muž nabízel dětem domorodců vzdělání, řádnou výchovu a šanci na lepší život v moderní civilizaci. Všechny děti, zvlášť ty, kterým v žilách kolovala alespoň kapka bílé krve, si podle federálních úřadů zasloužily vyrůstat v bílé společnosti. S pomocí menších vládních organizací a církevních společností realizovala vláda přesun dětí bez svolení a často i s překonáním fyzického odporu jejich rodin. Stížnosti byly marné - odebírání probíhalo zcela v souladu s tehdejší otevřeně rasistickou legislativou. Bez ohledu na minulost, budoucnost Austrálie měla být bílá.

Stěžejní postavou v otázce asimilace aboridžinských dětí byl muž jménem Auber Octavius Neville. Tento britsko-australský vládní úředník byl v roce 1915 jmenován „hlavním ochráncem domorodců v západní Austrálii“, což v překladu znamenalo, že měl z titulu své funkce dohlížet na asimilační procesy. Stejně jako mnozí jiní Neville věřil nejen v to, že dětem míšenců bude v bílých domovech lépe než v jejich vlastních rodinách, ale také v to, že původní obyvatelstvo tak jako tak vymírá a je třeba urychlit a usnadnit jeho začlenění.

Ve skutečnosti odebrané děti žádná lepší budoucnost nečekala. V nových domovech byli využívány jako levná pracovní síla, bity a sexuálně zneužívány. Kvalitního vzdělání se jim nikdy nedostalo a materiálně si polepšila jen nepatrná hrstka z nich. Se svými biologickými rodinami se děti zpravidla už nikdy nesetkaly, bez kontaktu s rodným etnikem pod dozorem pouze bílých vychovatelů ztratily podstatnou část své identity. Nenaučily se mluvit jazykem svých předků, neznaly svoji vlastní kulturu. Odhaduje se, že tímto způsobem bylo odebráno dohromady až sto tisíc dětí, což byla zhruba pětina všech v té době narozených Aboridžinců.

Rasistický koncept „bílé Austrálie“ byl (po zkušenostech z druhé světové války) z federální legislativy odstraněn až v 60. letech 20. století. Tehdy také byla oficiálně pozastavena i praxe odebírání dětí původního obyvatelstva (byť v individuálních případech přetrvala až do 70. let). Očima moderní doby, která odmítla rasovou segregaci, bylo zjevné, že snahy o násilnou asimilaci Aboridžinců selhaly na celé čáře. Odebrané děti nebyly plně asimilované, ale naopak skončily bez vzdělání a bez opory rodiny, jen těžko hledaly uplatnění a zařadily se mezi nejchudší vrstvy obyvatel.

Aboridžinci, kteří australský kontinent osídlili už před 65 tisíc lety, jsou dnes v Austrálii demografickou i sociologickou menšinou. K aboridžinskému etniku se hlásí asi tři procenta obyvatel, z toho tradičně nejvíce jich žije v oblasti severního teritoria, kam byli kdysi dotlačeni postupujícími britskými kolonizátory. Část z nich obývá tradiční osady v odlehlých pouštích, část splynula s bílým obyvatelstvem. Z traumatu a chudoby se dodnes nedokázali vymanit: jde o zranitelnou skupinu obyvatel, která na sebe kumuluje sociální problémy. Jejich průměrné příjmy jsou o třetinu nižší než příjmy bílých Australanů, jejich nezaměstnanost je čtyřnásobná a jejich průměrná délka života o patnáct let nižší. V jejich řadách je rozšířený alkoholismus a jsou ohroženi i jinými druhy závislostí. Stále trpí omezenými sociálními zdroji přístupem ke vzdělání a zdravotní péči: na každého zemřelého bílého kojence připadají dva zemřelí kojenci Aboridžinců.

Roku 2008 se australský premiér Kevin Rudd jménem celého národa oficiálně omluvil Aboridžincům za ukradenou generaci dětí i za politiku bílé Austrálie. Australané ale ví, že někdy pouze omluvy nestačí. Aby se jednou Austrálie dokázala plně vypořádat s vlastní minulostí, povolala vláda Komisi pro lidská práva a rovné příležitosti (Human Rights and Equal Opportunity Commission) za účelem analýzy historických událostí a navržení plánu kompenzací. Omluva je pouze jedním z více než padesáti předložených kroků k nápravě.

ZDROJE:

ALLAM, Lorena (13. 6. 2019). „Trauma and poverty transferred directly to children of stolen generations – study“. The Guardian. Čteno 24.10.2023

FLOOD, Josephine (2006). The Original Australians: Story of the Aboriginal People. Crows Nest, NSW: Allen & Unwin. ISBN 978-1-74114-872-5.

WAHLQUIST, Calla (25. 5.2017). „Australia's stolen generations: a legacy of intergenerational pain and broken bonds“ Čteno 24.10.2023