Článek
Před pár dny dav v Berlíně zapaloval auta a skandoval antisemitská hesla, předtím neznámí útočníci hodili zápalné lahve na židovské komunitní středisko a synagogu, na domech se objevily Davidovy hvězdy.
Ve Francii lidé s židovsky znějícími jmény přelepují zvonky a odstraňují svá jména, objevují se graffiti s hákovým křížem nebo protižidovskými slogany. V Británii se z bezpečnostních důvodu uzavřely tři židovské školy, obavy sílí také v židovské komunitě v Itálii nebo Španělsku, v USA se slavil útok Hamásu…
A v Praze, v naší krásné a mírumilovné zemi, která má bohaté historické zkušenosti a je považována za tolerantní, neobsloužili tento týden v restauraci židovské hosty.
Antisemitismus není nic nového, provází lidstvo po staletí a je společnou ostudou mnoha zemí. Když dosáhl za druhé světové války nemyslitelných obludných rozměrů, lidstvo se otřáslo hrůzou a zdálo se, že s touto ostudnou minulostí je konečně konec.
Léta se přátelím s fotografkou Zuzanou Mináčovou, která je jednou z žijících pamětnic holocaustu. Jako dítě prošla koncentračním táborem Osvětim a osud její rodiny je známý. Její syn Matej Mináč o tom natočil film Všichni moji blízcí. Je příběhem o rozvětvené slovenské rodině, bohaté na talenty a skvělé lidi. Ale ta rodina zmizela a holčička s vypáleným číslem na ruce šla životem se vzpomínkami, o které by nikdo nestál. A generace historiků zkoumaly, jak vůbec k něčemu tak strašnému mohlo dojít. A všechno to možná začalo stejně, jako se to děje dnes. Nenávistnými hesly a výkřiky na shromážděních.
Nejvíc mě zasáhlo, když mi Zuzana Mináčová vyprávěla, jak zčistajasna nesměla jít se svými spolužáky do kina, nemohla si hrát s kamarádkami v parku, musela zapomenout na dort v cukrárně nebo oběd s rodiči v restauraci. Žlutá hvězda na jejím oblečení ji připravila o všechny dětské radosti, o bezpečí, o střechu nad hlavou a hlavně o všechny blízké lidi.
Léta jsme si říkali, jak je možné, že se to zlo, které známe jako nacismus, holocaust nebo šoa, mohlo nabobtnat do tak hrozivých a zrůdných rozměrů? Proč to tehdy ti rozumní a slušní lidé nezastavili? Vždyť jich bylo víc. A nikdy by mě nenapadlo, že se i já sama dožiji toho, že se zase útočí na synagogy. Ta Brána nenávratna, která stojí na nádraží Bubny, musí zůstat zamčená. A pomyslný klič k ní má v ruce každý z nás.
