První týdny republiky
V prosinci 1918 se po čtyřech letech v exilu vrátil prezident Masaryk. Vítaly ho davy lidí
21. prosince 1918 do Československa přijel Tomáš Garrigue Masaryk. V té době už byl zvolený prvním prezidentem. Na Wilsonově nádraží v Praze ho vítaly statisíce lidí. Ten, který se o vznik státu zasloužil ze všech nejvíc, se dočkal triumfálních oslav. Vraceli se po vyhlášení nové republiky masově také další čeští exulanti? A utíkala pryč naopak šlechta?
„To přivítání bylo srdečné, bouřlivé až frenetické, nicméně slavnostní. Přijíždí do svého státu, kde byl mezitím během své nepřítomnosti zvolen prezidentem. Vystupuje už na hranicích z vlaku, zdraví se s místními elitami, které ho oslovují ‚Pane prezidente‘,“ popisuje historik Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
Čtěte také
O návratu Tomáše Garrigua Masaryka do vlasti psala tehdy i Československá tisková kancelář: „V pravdě triumfální byl vjezd našeho presidenta na půdu naší, jím osvobozené vlasti Československé republiky. Ale nejen na půdě naší, nýbrž již na své cestě cizinou projížděl president dr. Masaryk jako suverén Československé republiky, jemuž také vzdávány všecky příslušné pocty, odpovídající jeho prestyži.“
„Samozřejmě ta největší událost přijde potom v Praze, kde je vítán stotisícovým davem po cestě z nádraží na náměstí a na Pražský hrad. Je tam i Jirásek, je tam primátor Prahy. I pro ně to byla silná scéna, životní zážitek,“ poznamenává Vojtěch Kessler.
Jak Masaryka na nádraží uvítal právě spisovatel Alois Jirásek, ukázal v seriálu České století režisér Robert Sedláček: „Pane prezidente, dovolte, abych vás přivítal jménem českého spisovatelstva v naší Praze. Odčinil jste staleté utrpení našeho národa, proto dnes voláme: Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi!“
Čtěte také
Není, kdo by se vracel
Zatímco se z exilu vrací politické špičky, hromadný návrat exulantů z řad českého obyvatelstva se nekoná.
„Masový přísun nenastává z toho důvodu, že neexistovala nějaká větší skupina Čechů, která by byla v zahraničí krátkodobě z důvodu politické perzekuce,“ vysvětluje historik Vojtěch Kessler.
„Češi, kteří už byli v zahraničí a potom tvořili zahraniční odboj a bojovali za nový stát, to byli lidé, kteří ale vyrůstali a byli už ukotveni v zahraničí. Měli rozjeté svoje byznysy, ať už hospodářské, popřípadě třeba politické ve Spojených státech, ve Francii, případně v Rusku nebo v jiných zemích,“ pokračuje.
Čtěte také
„To znamená, že stát je vyhlášen, ale reálně z politických důvodů není, kromě prezidenta a pár jeho nejbližších spolupracovníků, kdo by se vracel,“ shrnuje historik.
V zimě 1919 československá vláda vyzve k návratu české etnikum žijící ve Vídni, protože v roce 1918 ve Vídni žilo víc Čechů než třeba v Praze, vysvětluje Vojtěch Kessler. „Přemýšleli, proč se vracet. Byť jsem obrovský vlastenec, tak nemám potřebu odjíždět z toho místa, kde jsem.“
Kosmopolitní šlechta
A pryč z Československa se hromadně nehnala ani šlechta.
„Najednou stáli před problémem, který nikdy neřešili – co tedy vlastně jsou a kam chtějí patřit. Museli přemýšlet, co pro ně bude nejvýhodnější. Jestli se přihlásí k Československému státu, zůstanou tady, prohlásí se za Čechy. Nebo se odstěhují kamkoliv jinam,“ vypráví Vojtěch Kessler.
„Někteří se třeba stěhovali do Itálie, do Belgie, protože šlechta byla kosmopolitní. Ale v Čechách zůstává, řekl bych, většina.“
V úterním dílu seriálu připomeneme, jakou roli při vzniku Československa sehráli legionáři a členové Sokola.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
