Do okolí Pražského hradu. Královská zahrada i Jelení příkop ukrývají spoustu zajímavostí

Naše cesta zamíří nejprve do Jeleního příkopu, který byl dlouhá léta uzavřen a v prosinci loňského roku veřejnosti opět zpřístupněn. Vchod najdeme na začátku Nového Světa u Pacassiho brány. Výstup se poté nachází na Klárově.

Příkop je vlastně přírodní roklí, v níž protéká potok Brusnice. Stejné pojmenování nese i blízká tramvajová zastávka, od níž se dá k příkopu dojít.

Sestupujeme po stáčejících se schodech a nasáváme první dojmy. Říkáme si, že jsme z rušného centra vstoupili do zeleného ráje. Jelikož máme zrovna po obhlídce Pražského hradu a chceme si někde odpočinout od ruchu velkoměsta, usuzujeme, že Jelení příkop je ideální volbou. Uprostřed se rozpíná louka, je tu mnoho zeleně, klid, samá cestička, vysoké stromy a hezká zákoutí k posezení.

Velmi se nám tu líbí například Masarykova vyhlídka, která se tyčí nad příkopem přímo naproti Šternberskému paláci. Dominuje jí krásná vzrostlá lípa, pod kterou chodíval odpočívat prezident T. G. Masaryk.

Vyhlídka nabízí jiný, neokoukaný pohled na areál Pražského hradu, Hradčany i na Petřín a dále na Loretu a také Černínský palác. Vedle se na kamenné zídce vypíná vinná réva.

Přímo naproti se nacházelo medvědárium, kde dříve žili medvědi Míša a Ríša, které dostal prezident Masaryk darem od legionářů z Ruska. Nelze přehlédnout zamřížovanou jeskyni, jež se příležitostně užívala jako kotce, a také tzv. medvědí pramen vytékající z kovové hlavy vyobrazující hnědého chlupáče. V blízkosti jeskyně postává i bývalý domek medvědáře.

V příkopu si lze prohlédnout i několik soch. Zmínit můžeme třeba Úprkovu sochu Ponocného, dar studentů hořické kamenické školy k 75. narozeninám TGM, nebo sochu Krakonoše od Františky Stúpecké. Příkop je otevřen celoročně, vždy od 10:00 hodin do soumraku.

Za Ferdinanda I. byl Jelení příkop přemostěn Prašným mostem, který spojil Pražský hrad s Královskou zahradou. Příkop původně sloužil jako obranná bariéra, ale za císaře Rudolfa II. zde byla až do 18. století chována zvěř. V tu dobu vznikl i jeho název Jelení.

Za Marie Terezie byl původní most překryt sypaným valem, jenž příkop rozdělil na horní a dolní část. V horní části byl právě v době první republiky vybudován medvědinec, který jsme tu mohli s medvědy vídat až do 50. let.

Ve druhé polovině 20. století byl Jelení příkop pro veřejnost uzavřen. Dolní část byla poprvé veřejnosti zpřístupněna v roce 1999. Při procházce se nám tu naskytne i krásný pohled na Bílou a Prašnou věž či Daliborku, které vypadají z tohoto úhlu monumentálně. K jejich obvyklé výšce je nutno přičíst dalších 30 metrů. Takový je totiž rozdíl mezi dnem příkopu a hradním nádvořím.

Spojovací tunel, který příkop rozděluje a kterým dnes můžeme v příkopu projít, pochází z let 2001 až 2002, postaven byl dle návrhu J. Pleskota. Tunel dlouhý 84 metrů jistě ocení milovníci architektury. I pro obyčejného návštěvníka je průchod pod valem Prašného mostu nevšedním zážitkem. Má eliptický tvar a jeho nasvícené tmavě oranžové cihlové obklady přidávají na atmosféře.

Když máme příkop prochozený křížem krážem, zamíříme do Královské zahrady, do níž vede do kopce takzvaná kozí stezka v zadní části příkopu. Je to terén svému názvu odpovídající, a tak raději opatrně.

Zahradu založil roku 1534 Ferdinand I. Habsburský. Postupně od majitelů pozemků vykoupil starší vinice za roklí potoka Brusnice, a tak v tomto prostoru začala vznikat renesanční zahrada, jež byla časem proslulá botanickými raritami a exotickými rostlinami ze vzdálených zemí.

Zajímavé je, že byla vůbec prvním místem na světě, kde se počátkem 60. let 16. století začaly pěstovat tulipány. A právě odtud se nejspíše rozšířily do Holandska. A nebyla to vůbec levná záležitost. V té době stála totiž jedna cibulka tulipánu přibližně stejně jako dva měšťanské domy.

Zahrada již od svého počátku sloužila k zábavě dvorské společnosti. Vznikla tu například Míčovna, Lví dvůr, Oranžerie nebo královský letohrádek Královny Anny nazývaný též Belveder. Zahrada v podobě, jakou ji můžeme vidět dnes, navazuje na anglickou úpravu z poloviny 19. století. Najdeme tu však i renesanční a barokní prvky. Oranžerie je zajímavá tím, že se v ní pěstují citrusy. Ferdinand I. Habsburský je sem nechal dovézt spolu s tulipány.

Míčovna je velmi působivá stavba a ihned nás zaujme její sgrafitová výzdoba s antickými prvky. Postavena byla v letech 1568-1569 a kromě hraní míčových her, jak nám název říká, sloužila později také jako jízdárna, konírna, či dokonce vojenské skladiště.

Během druhé světové války ji zasáhl dělostřelecký granát a vyhořela. Naštěstí se ji s velkým úsilím podařilo zachránit. Dnes se v prostorách konají různé koncerty, výstavy či jiné společenské události.

Ve Lvím dvoře, který se nachází hned na okraji zahrad, se skutečně nacházel lev. Choval jej zde Rudolf II., který ho dostal jako dar od tureckého sultána.

Mezi největší skvost zahrady se řadí Zpívající fontána, jež patří k nejkrásnějším renesančním fontánám v Evropě. Najdeme ji přímo naproti letohrádku, jenž byl dárkem Ferdinanda I. Habsburského pro jeho ženu Annu Jagellonskou. Ta zemřela bohužel dříve, než byla tato krásná stavba dokončena.

U Belvederu je kromě fontány plno laviček, kde se dá velmi příjemně posedět.

Na okraji zahrady stojí dům, který může neznalé oko snadno přehlédnout. Stavba je to však pro toto místo důležitá. Když se stal prezidentem Edvard Beneš, nechtěl bydlet ve stejném bytě jako jeho předchůdce. Proto zde byla v období první republiky vybudována tato prezidentská rezidence.

Po rodině Benešových v domku bydlel i Gustáv Husák. Tehdy zahrada samozřejmě nebyla přístupná tak jako dnes. Zpočátku zde bydlel i Václav Havel, Václav Klaus již nikoliv. Ten obýval Lumbeho vilu v severozápadní části hradního areálu.

Královskou zahradu mohla veřejnost obdivovat teprve od roku 1990, kdy ji na popud své ženy Olgy nechal zpřístupnit tehdejší prezident Václav Havel.

Z Královské zahrady se přesuneme do sousedních Chotkových sadů, které se nacházejí přímo za letohrádkem Královny Anny. Chotkovy sady byly prvním městským veřejným parkem v Praze.

Park anglického typu by založen v roce 1832 hrabětem Karlem Chotkem, který se jako nejvyšší purkrabí zasloužil o rozsáhlou modernizaci a zkrášlení Prahy. V parku roste více než 55 druhů dřevin jako třeba mohutné topoly, platany či duby.

Ve 14. a 15. století bychom tu našli pouze řadu vinic s pastvinami. V 17. století byl prostor využit jako hospodářské zázemí Pražského hradu a konaly se tu i různé turnaje či jezdecké soutěže. Od roku 1997 spadají sady pod Správu Pražského hradu a jsou propojeny s Královskou zahradou.

Pozornost nejvíce upoutá pomník Julia Zeyera, jenž byl vytvořen jako jeskyně. Z ní vyhlíží mramorové sochy Josefa Maudra v podobě postav z básníkových děl, jsou to Paskalina, Kazi, Teta, Libuše, Radúz a Mahulena, Amis a Amil.

Můžeme zde obdivovat i fontánu ve tvaru vějíře, která byla postavena na počest hraběnky Žofie Chotkové, ženy následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Fontána symbolizuje vějíř právě proto, že s ním byla dáma často zobrazována.

Ve východní části sadů je vyhlídková část s lavičkami, kde je krásný výhled na stanici metra Malostranská. Z Chotkových sadů se dá též rovnou projít na Letnou přes lávku Bořka Šípka a pokračovat tak na další procházku.