Duchařině nevěřím. Není to proto, že bych nevěřil na paranormální jevy, odlišné reality nebo nadpřirozeno, jen mi zrovna na vyvolávání duchů, okultistických seancích, nebo dokonce čarodějnictví něco nesedí. Letos ale udělám výjimku a provedu experiment.
Bydlím v Brně a jako každé město má i Brno svá „tajemná“ místa. Taková, kde se člověk může bát jen z principu. Proto s koncem října, tradičně spojeným s „nejděsivějším“ časem v roce, kdy se na jedné straně planety bojíme pro radost a na druhé vzpomínáme na zemřelé, půjdu vstříc místu mimo náš svět.
Kostnice, krypty nebo prostory, kde se vybírá vstupné za to, abychom v hlavě vyprodukovali umělý strach, se mi ale zdají laciné. Zajímá mě spíš otevřený prostor, urbex nebo příroda, kde prý působí energie a temné síly, na něž k mému údivu věří velké množství lidí a jejichž působení se prý nevyhnul ani náš městský katastr.
Kam jít?
Jedním z notoricky známých míst podobného ražení je například dominanta města hrad Špilberk. Nachází se však uprostřed města nad vcelku dobře osvětleným parkem a ulicemi, proto se mi nezdá být tím pravým. Ani Kounicovy koleje, jejichž historie je děsivá, se neshodují s tím, co si představuji. Chci něco, co je více spojeno s mou představou místa se zvláštní energií.
O kasematách hradu Špilberk, kam se měli za vlády habsburské monarchie zavírat zvláště nebezpeční vězni, se psaly knihy. Odtud získal přezdívku Žalář národů. Zavíral se tu totiž kdekdo z území celého Rakouska-Uherska. Zvěsti o tom, že zde vězně mučili a nechávali je vázat ke kanálům, kde je krysy žraly zaživa, se prý na pravdě nezakládají.
Kounicovy koleje mají poskvrněnou pověst hlavně kvůli nacistickým činům za druhé světové války. Studentům je ukradlo gestapo a SS, které si zde zřídily ředitelství, přičemž v jejich útrobách umučily na 1350 vlastenců a bojovníků za svobodu. Po válce se však karta údajně obrátila a během několika měsíců zde během odsunu přišly o život stovky Němců.
Sahám proto po osvědčeném zdroji a pátrám v práci „šlapanického šamana“ Jaroslava Drábka, se kterým jsem se setkal. Lidé mu přezdívají lovec duchů. Na pomoc jsem si ještě pořídil mapu, papírovou, o jejíž existenci jsem dosud neměl tušení. Nese název VIII. mapa tajemných míst: Brno a okolí, jižní Morava, Podyjí a jsou v ní s krátkým komentářem zanesena místa v okolí s neobvyklou energií.
„Málokdo ví, že národní přírodní památka Stránská skála je jedním z míst s nejvyšší paranormální aktivitou u nás,“ uvedl v reportáži Blesku Drábek. A já měl najednou jasněji. Mapa jeho tvrzení vlastně potvrdila. Heslo Stránská skála se nacházelo pod číslem 13. Náhoda?
„Na hraně svahu místo s velmi starým kultovním využitím zaměřeným na planetu Zemi. Lokalita je spojena s pověstí o brněnském draku, z ezoterního hlediska nikoli bez důvodu. Zkoumání skály přispělo k názoru na pradávnou hmotnou existenci draků. V této věci je ještě důležité určité místo pod svahem,“ uvedl autor zákresků Marcel Goetz.
Historie Stránské skály
Já mám tak prakticky jasno. Jenže toho o Stránské skále mnoho nevím. Dávám se do rešerše. Zjišťuji, že má větší význam, než se zdá. Nejen proto, že se věřilo, že se zde schovával brněnský drak (dnes zavěšen v radničních útrobách) a jemu podobná zvířena.
Je národní přírodní památkou zejména díky geomorfologickému složení. Ale co je důležitější – údajně se jedná o jedno z nejtajemnějších míst Česka. Již od pravěku se zde konaly rituály, které byly nezřídka prosáklé krví. Kvůli nim se oblast proslavila nevysvětlitelnými jevy a přitahovala lidské neštěstí, mezi nímž vyniká sebevražda čtrnáctileté Vlasty Dostálové skokem z útesu a oběšení její matky, která měla následně ukončit svůj život v podzemí. Jejich duše pak Drábek vyváděl na onen svět.
Neslavnou érou Stránské skály bylo kromě ustavičné těžby i období druhé světové války, jelikož zde nacisté hloubili štoly pro účely ukrytí blízké německé továrny na součástky do leteckých motorů Flugmotorenwerke Ostmark. Přestavbu ale nestihli dokončit, jelikož spojenecké bombardování zničilo 25. srpna 1944 části štol.
I když se s hloubením prostoru až pro dva tisíce lidí, kde se dle nejbujnějších spekulací mělo pracovat i na vývinu střel V-2, pokračovalo i po útoku, nikdy nebylo dokončeno. Postupem času prostory osiřely a daly vzniknout novodobým zvěstem. Například o praktikování okultismu, čarodějnictví či obřadů jiných neopohanských náboženství.
Potvrzeným faktem nicméně je, že podzemní (a vlastně i nadzemní) prostory nezřídka slouží jako přístřeší lidem bez domova.
Akce
Rozhodnutí o nočním prozkoumání Stránské skály padá na sváteční sobotu 28. října. Proč? Protože chci opravdu něco zažít a tento den se k tomu hodí. Je to sobota, tedy židovský šabat, od něhož byl odvozen název čarodějnických sabatů. Z výrazu pro židovský svátek se ve středověku stal i výraz pro nekřesťanské (a proto nepřátelské) svátky obecně, pročež i pro údajné svátky čarodějnic.
Sobota 28. října spadá zase na halloweenský víkend před Dušičkami (30. října nebo 2. listopadu, původně keltský svátek Samhain – doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých), během něhož měl být také úplněk. Tudíž ideální podmínky pro sabat. Navíc se v sobotu přetáčí čas, což znamená, že čarodějnická (resp. ďábelská) třetí hodina ranní má proběhnout dvakrát. To by teda nebylo, aby se něco neudálo.
Přijímání silných tajemných energií si chci umocnit, proto již od probuzení hledám další a další příběhy o Stránské skále. Spolu s přítelkyní se rozhodujeme, že půjdeme do kina na detektivní film, na nějž se těšíme dlouho, a dokonce mě sama ujišťuje, že mě na Stránskou skálu nejen odveze (jelikož se tam v noci z druhé strany Brna úplně dostat nedá), ale že tam se mnou i půjde. Minimálně po filmu, za světla, jelikož chce vědět, kam půjdu. Což cením, jelikož je definicí strašpytlíka.
Jenže když po kině nasedáme do auta na průzkum okolí, necítím nic. Film byl prošpikován lacinými jumpscary, zápletku jsem částečně vyřešil po dvaceti minutách a cítil jsem akorát únavu. Přitom nás čekalo šlapání do kopce.
Parkujeme u vojenského objektu a míříme skrz zahrádkovou kolonii rovnou na vrchol skalky. Pozice pro zahrádku je to výhodná, jelikož je prostor elektrifikován již od druhé světové. Okolí však působí trochu groteskně – na jedné straně se tyčí komín spalovny, pod nímž je dlouhý grafitti legál podtrhující definici města, a naproti němu se vine vesnická cesta v podzimních barvách při zapadajícím slunci. To poslední, co cítím, je strach.
Po několika stech metrech výšlapu do kopce míjíme vodárnu a přicházíme k ohradníku, kde lidé krmí ovce. Vrchol skály je plochý a je z něj vidět na celý východ, střed a jih Brna. Spolu s námi si zapadající slunce užívají prakticky desítky lidí, možná proto není na cítění tajuplných energií prostor.
Kontrolujeme vrcholek, kopírujeme hranu útesu, odkud měla skočit mladá Vlasta. Poté scházíme dolů a hledáme jakoukoli neobvyklost. Jediné, co mě děsí, je nespočet ohnišť, která lidé rozdělávají na národní přírodní památce.
Vracíme se proto pod skálu po zelené stezce a zjišťujeme, kde je podzemí. Musíme do lesního porostu. Slunce už zapadlo.
Tma
Na nějaký průzkum nejsme vybaveni, ale dostávám nervózní přikývnutí od přítelkyně, že je připravena opustit osvětlenou cyklostezku a vyrazit se mnou vstříc štolám. Těch je hned několik, přičemž vchody jsou veřejnosti volně přístupné – nejlepší je vyrazit k nim ze zastávky tramvaje Stránská skála, od níž je to jen několik desítek metrů. Jenže to my nevíme a skálu ze západní strany obcházíme.
Jdu napřed, jelikož doufám, že zvládnu ještě udělat nějaké fotografie, ale přítelkyni se tento nápad nelíbí. Proto jdeme lesem spolu. Slyšíme Brno, svist listů, naše vlastní kroky. „Nesnesitelnou lehkost bytí“ z předešlých minut vzal ďas, za což ale nemohou energie, ale jen obyčejný nepříjemný pocit z neznámého a neprostupného přírodního porostu.
Překvapuje mě, kde všude jsou lidé schopni udělat ohniště, až mě napadá, jestli to nejsou nějaké styčné body, které se během obřadu o půlnoci spojí, ale myšlenku vzápětí pouštím z hlavy. Nikoho nenacházíme. Ani čarodějnice, ani draky, ani dobrou kompozici na fotku. Jen hlasy. Nějaký italský klučina totiž sjel ze srázu a spadl na zadek. Rodiče lamentují a on brečí.
Ve štolách se nikdo nenachází, poklopy, které do nich vedou z různých míst, jsou zavřeny. Míříme zpět k autu. Máme hlad a chceme se připravit na druhou návštěvu, při níž, jak doufám, zvládneme něco cítit nebo někoho zachytit a zjistit na vlastní kůži, jak to s místním nadpřirozenem je.
Myrha
Ke skále se vracíme poučeni. Je 23:20 a přijíždíme přímo ze západní strany. Nikde nikdo. A najednou rána. Růžové jiskry nad Stránskou skálou oslavují bůhví co. Přemýšlím, jestli jsem zapomněl na nějakou sportovní akci nebo jinou místní společenskou záležitost. Nejspíš ne. Oslava to byla totiž chudá a odbytá jediným dělobuchem.
Bereme s sebou čelovky, turistické teplé oblečení, pevné boty, foťák, iPhone (jehož noční fotky jsou pecka), diktafon a pepřový sprej. Nadpřirozené jevy jím sice nezapudím, ale potenciálního agresivního člověka, který je reálnější hrozbou, ano. Mám s tím zkušenosti.
Bojím se, že viditelnost bude nulová. Jenže ejhle, jakmile padne první stín, denní zář z útrob spalovny odpadu a průmyslových skladů nasvítí celou západní stranu Stránské skály. Navíc počasí o úplňku nelhalo, a i když je s částečným zatměním a za mraky, horizont je v šedivé mlze zřetelný. Klestíme si cestu k vrcholu, jejž označují tři vysoké železné traverzy spojené svarem. A když se soustředím na první temný přístřešek po cestě, ucítím to.
Kadidlo jako v kostele. Vůně pryskyřice nás vcelku odzbrojila a já jsem čekal konečně nějakou akci. Přivanula totiž úplně z druhé strany kopce, kam míříme. Zrychluji a dostávám se nahoru k traverzám. Všude klid. Slavící osoby nepotkáváme, nejspíš slezly z vrcholku z východní strany, kde jsou zahrádky a vodárna.
Přemýšlíme, co dál. Duše čtrnáctileté Vlasty tu již nejspíš nebude, jelikož ji Drábek dle svých slov odvedl na onen svět, ale čekáme alespoň nějakou tenzi. Sílu, vnitřní nepokoj, nepříjemno. Dokonce se i potenciálních duchů ptám na jejich přítomnost. Odpovídá nám akorát zvuk z nedaleké dálnice.
Nedostává se nám ničeho, nerozklíčujeme ani zdroje kadidla. Jen sedíme, posloucháme a doufáme. Procházíme znovu celý okraj útesu, bloumáme mezi stíny stromů. Pět minut do půlnoci zarytě mlčíme a napínáme uši.
Otazník
O existenci zlých energií a nadpřirozených entit nejsem přesvědčen ani v momentě, kdy sedáme do auta a odjíždíme domů. Jediný hukot způsobil půlnoční přelet letounu, který míjel naše hlavy při vzletu z nedalekého tuřanského letiště. Měli jsme hezký výhled na cesty dolů ze srázu, šli jsme po cyklostezce ke štolám, ale nikde ani živáčka.
Zbývá tedy několik možností: buď kladivo na čarodějnice zabralo, nebo prostě „místní“ okultisté neexistují, anebo jsme přišli ve špatný den. Možná nebyl dokonalý úplněk (což nebyl), možná byl vzýván satan hluboko v nacistických štolách. Tam jsem ale průzkum, z pochopitelných důvodů, zamítl. A co se týče strachu, s ním jsem nakonec odešel. Obava, že tam někdo nezvládne založené ohniště uhlídat a vyvolá obrovský požár, ve mně zahnízdila.
Každopádně jsem si zakázal propadat skepsi. Jak řekl Elrond v Tolkienově Společenstvu prstenu: „Ať ten, kdo neviděl padat noc, ještě neslibuje kráčet tmou.“ Třeba se dočkám příští rok.
