David Hertl: Mašínové stále rozdělují společnost

Ten příběh je v podstatě smutný: dva bratři shromáždí malou skupinu, která chce na počátku 50. let bojovat proti komunismu.

Čtěte také

Ctirad Mašín o oprávněnosti zabíjení nikdy nepochyboval

Seženou si zbraně, výbušniny a peníze, zabijí při tom dva policisty a jednoho účetního – a pak zapálí 17 stohů na Moravě a za dramatických okolností se probijí do Západního Berlína; ztratí přitom dva kamarády, ze kterých komunističtí vyšetřovatele vymlátí, co mohou. Na Západě sice vstoupí do americké armády, ale válka proti komunismu se nekoná.

Další dlouhá desetiletí v podstatě mlčí, později občas vstoupí několika rozhovory do českého veřejného prostoru, ale jejich myšlenkový svět jakoby do značné míry zamrzl v těch 50. letech. Straší komunismem ještě v době, kdy problémem naší země jsou populisté a dezinformátoři, od amatérů po profesionály, kterým by komunisté mohli se svoji propagandou sotva leštit boty.

Abychom nemuseli shánět pistole

Čtěte také

Příběh Zbyňka Janaty a Václava Švédy nekončí happyendem, do Berlína nedošli

A tak se přeme a ještě nějaký čas budeme přít, jaký smysl pro protikomunistický odboj mělo zabití těch dvou policistů a jednoho účetního. Možná, že kdyby na místě bratrů Mašínových byl někdo starší a zkušenější, možná by po pistoli nesáhl a všechno zvládl jinak.

Ve dvaceti letech, kdy těch životních zkušeností máte přeci jen méně, jsou prostě některé věci jednodušší. Včetně stisknutí spouště. Jim to dávalo smysl – tehdy i dnes. Je otázkou, jaký smysl to dává nám. Jak nad tím uvažujeme.

Debata, která se o Mašínových v posledních letech vede, je svědectvím především o nás samotných, než o nich. Je to svědectví o našem rozdělení, které lze těžko překonat tím, že by příběh bratrů Mašínových dostal posvěcující razítko v podobě vysokého státního vyznamenání. Bylo by to jen další vyznamenání z řady těch, která rozdával předchůdce Petra Pavla a nad kterými někteří z nás nechápavě kroutili hlavou.

Čtěte také

Bojovali jsme za osvobození od komunismu a lidé pláčou pro šest mrtvých, říkal Milan Paumer

Možná potřebujeme ještě větší odstup. Jak dlouho jsme věřili, že husitství bylo to nejlepší, co nás v dějinách mohlo potkat, než jsme si připustili, že to mohlo být i jinak. Jak dlouho jsme o pobělohorské době mluvili jako o národní tragédii a době temna, než se začali ozývat historikové s odlišným výkladem.

A jaké jsou naše problémy s rozdělenou společností ve srovnání s tím, co asi prožívala první republika po roce 1918, kdy se domů vraceli čeští muži, kteří v řadě případů stáli na frontách proti sobě a zabíjeli se navzájem – jedni v rakouské uniformě, druzí v legiích.

David Hertl|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Chce-li politická reprezentace spíše spojovat, lze to těžko udělat zdůrazňováním toho, co nás rozděluje. A Mašínové zatím opravdu rozdělují. To ale neznamená nechat to být a jít od toho. Je to výzva pro nás ostatní. Zachraňovat lepší budoucnost sháněním zbraní není svědectvím o prozíravé společnosti.

Společnosti, jejíž příslušníci vědí, že svoji budoucnost si dělají sami každodenním rozhodnutím a přijetím odpovědnosti. Čas na odpor proti zlu je už dnes, ne jednou za čtyři roky u voleb, ale právě teď, pořád. Abychom pak nemuseli shánět ty pistole.

Autor je dramaturg Českého rozhlasu