V mládí hrával po boku Tomáše Satoranského v USK Praha, kde byl jmenován dokonce i kapitánem týmu. I přes slibně rozjetou basketbalovou kariéru se ale rozhodl skončit a začal se věnovat skateboardingu. „Doma to bylo docela náročné. Máma semnou kvůli tomu chvíli nemluvila,“ vzpomíná Martin Pek, jeden z nejúspěšnějších českých skateboardistů. Na cestě za vytouženým cílem jej nezastavilo ani vážné zranění, po kterém mu lékaři prognózovali, že už možná nikdy nebude chodit.
Život Martina Peka se dlouhá léta točil jen kolem basketbalu. Na pozici středního rozehrávače hrál za USK Praha, kde mu levé křídlo dělal Tomáš Satoranský. Byl také členem mládežnické reprezentace, s kterou dokonce přivezl bronz z mistrovství světa. Všechno se změnilo v době, kdy na Praze 4 postavili první skatepark.
„Měl jsem to hned za barákem. Napřed jsem se tam chodil jen dívat a pak jsem začal i sám skejtovat. Vždycky když jsem přišel z basketbalového tréninku, šel jsem ještě jezdit, dokud nebyla úplná tma,“ vzpomíná Martin Pek na své začátky.
Po dvou letech, kdy se mu dařilo kombinovat oba sporty, se rozhodl udělat zásadní krok. Řekl si, že s basketbalem skončí a začne se věnovat výhradně skateboardingu. „Prostě jsem to tak cítil,“ krčí rameny.
Doma se však rozhodnutí s pochopením příliš nesetkalo. Oba rodiče totiž dřív sami vrcholově sportovali a skateboarding jim nepřišel jako příliš perspektivní. „Táta jezdil cyklocross, v kterém měl i celosvětové úspěchy, máma zase hrála pozemní hokej a bývala kapitánkou národního týmu. Když jsem jim to oznámil, mamka se se mnou dokonce chvilku nebavila. Táta mě ale vždycky podporoval a říkal, ať dělám hlavně to, co mě baví. Postupem času to nějak skousla i máma a nakonec uznala, že se to někam posouvá,“ vypráví dnes šestinásobný mistr republiky.
Záhy se ukázalo, že rozhodnutí začít se věnovat pouze skateboardingu nebylo rozhodně tak špatné, jako si rodiče zprvu mysleli. Martin Pek začal objíždět závody v Česku a okolních státech, kde se mu dařilo. A do toho jej začali podporovat i první sponzoři. Jenže nadějného závodníka zastavilo vážné zranění. „Už možná nikdy nebudete chodit,“ zněly tehdy prognózy lékařů.
„Bylo mi asi dvacet a vyhrál jsem skejtovou sérii Dreams Come True, díky čemuž jsem měl letět do Ameriky. Zkrátka splněný sen. Čtrnáct dnů před tím mě ale na Štvanici srazil kluk na kole. Byl nějaký zmatený, zahradil mi kolem cestu a poslal to přímo do mě. Měl jsem z toho pak otevřenou zlomeninu lýtkové a holenní kosti,“ vykládá Pek.
Diagnóza nevypadala tehdy vůbec dobře. Pokud se mladému sportovci povede znovu postavit na nohy, dost možná už se ke sportu nikdy nevrátí, domnívali se tehdy lékaři. „Měl jsem železný hřeb v holenní kosti, který tam vedl skrz koleno. Nevypadalo to vůbec dobře. Díky mému přesvědčení a zatvrzelosti jsem se z toho ale nakonec dostal. Nebylo to ale jen tak, noha byla slabá a tělo mě neposlouchalo.“
A první věc, kterou udělal po propuštění z nemocnice? O berlích zamířil do skateparku na Štvanici. „Stoupl jsem si na skejt a projel jsem si místo, kde se mi to stalo, abych odboural strach. Nevím, jak mě to napadlo, ale prostě jsem to potřeboval udělat. A ono to asi opravdu pomohlo,“ usmívá se vítěz světového poháru. Se zraněnou nohou nakonec laboroval téměř dva roky. Léčba ale nakonec dopadla úspěšně. „Lékaři říkali, že je to skoro zázrak. Byla to docela strastiplná cesta, ale měl jsem jasnou vizi a cíl – že se chci vrátit a být lepší než předtím.“
V současné době ve své disciplíně patří už mezi matadory. Světovému skateboardingu aktuálně vévodí šestnáctiletý Američan Gavin Bottger a patnáctiletá Kokona Hirakiová z Japonska. „Dřív byl skateboarding takový punkový sport. Prostě sex drogy a rock n roll,“ směje se český reprezentant. „Teď se to ale hodně profesionalizuje. Mladí jezdci se už od mala soustředí jen na skateování, mají vlastního trenéra, fyzioterapeuta…My nic takového neměli. Proto mi připadne opravdu pozoruhodné, že jsou v dnešní době i čtyřicetiletí jezdci, kteří s nimi stále dokážou držet krok. Těch si cením opravdu nejvíc.“
I kvůli zkušenostem, které během dlouhé kariéry stihl nasbírat, pro něj aktuálně není jednoduché najít v Česku trenéra. „Jelikož tady patřím k těm starším pákám, je tady jen málo lidí, kteří mi můžou něco předat. Aktuálně tedy trénuju sám sebe. Kouče mám jen na fyzickou přípravu. Trénuju s Tomášem Weimannem. Ten shodou náhod teď vyhrál Survivora, takže ho lidé možná znají.“
A jeho aktuálně největší sportovní cíl? Probojovat se na olympiádu do Paříže. Aby se tak stalo, bude však nejprve nutné uspět na prosincovém mistrovství světa, které se koná v Tokiu. „To je pro mě všechno, tam jedu all in,“ slibuje.
