Do balonu si občas bývalý český reprezentant kopne za starou gardu Černic nebo Viktorie, s bývalými spoluhráči se potkává i při charitativních zápasech v barvách Real Top Praha. „Občas se nechám přemluvit a jdu si ještě zahrát za černické béčko, kde jsem po působení ve Stodu a Kolovči končil aktivní kariéru,“ líčí Vlček.
Před dvěma týdny oslavil padesátiny. A v neděli v podvečer usedne k obrazovce a nenechá si ujít ligový šlágr mezi Slavií a Viktorií. Právě z Plzně před lety přestoupil do Prahy, za Slavii si zahrál evropské poháry a dostal se až do národního týmu, za který si připsal osmnáct startů.
Oba synové se věnují softballu, proč nešli v otcových šlépějích?
Fotbal hráli, ale přestal je bavit a chtěli zkusit něco jiného. Nejprve se věnovali stepování, pak zkusili softball. Je to ryze amatérský sport, který není o penězích, ale zato je tam skvělá parta. Pro mne bylo důležité, abych byl co nejvíc s klukama, proto jsem začal pomáhat jako kondiční trenér. Je dobře, že si vybrali sport, který je baví. A já jsem rád, že můžu být u toho.
Fotbalista Petr Vlček v dresu Škody Plzeň v roce 2006.
Nedávno vám bylo padesát, byly velké oslavy?
Popravdě, ani jsem to oslavit nestihl. Bylo teď takové hektické období, stěhovali jsme se do nového domu. Měli jsme jen rodinnou oslavu, mladší syn Dominik má narozeniny ve stejný den jako já, tak jsme slavili společně. Větší akci plánuji později v Černicích se starou gardou a také s kolegy v práci.
Pracujete u policie, co přesně je vaší pracovní náplní?
V podstatě se podílím na bezpečnostních opatřeních při různých akcích. Mimo jiné také při domácích zápasech Viktorky, alespoň se také dostanu na fotbal (smích). Jinak to totiž časově moc nestíhám, občas mne vytáhne starší syn.
Sledujete Viktorii alespoň na dálku? Co říkáte na to, kam se klub za posledních 12 let dostal?
Úžasné, kam se tady fotbal za poslední roky posunul. A já doufám, že to bude pokračovat. Je fantazie, že v podstatě provinční klub vyhrál šestkrát ligu a nastupoval v prestižní Lize mistrů proti nejlepším evropským týmům. Vybudoval se nový stadion, jsou tady špičkové podmínky pro regeneraci, skvělé zázemí a veškerý servis. Pro naši generaci, která hrávala ještě v Luční ulici, je to něco neuvěřitelného. O tom se nám ani nesnilo (úsměv).
Jaké byly vaše začátky v Plzni?
Přišel jsem z Mariánských Lázní na dopravní průmyslovku a začal hrát za dorost v tehdejší Škodovce. V mládežnických kategoriích jsem prošel rukama legendárního Pepíka Žaloudka, na kterého dodnes moc rád vzpomínám. Do áčka si mě v sezoně 1993/94 vytáhl další skvělý kouč Zdeněk Michálek, dal mi šanci ještě jako dorostenci a já mohl nasát atmosféru prvního týmu. To byla skvělá zkušenost, tehdy jsme v první lize skončili na páté příčce, což byl skvělý úspěch.
V roce 1997 jste přestoupil do Slavie, tehdy se to zdaleka nebralo jako klubová zrada, že?
Pokud se tehdy člověk chtěl posunout v kariéře, hrát evropské poháry a případně se dostat do národního týmu, musel do Prahy. A na působení ve Slavii mám příjemné vzpomínky. Hrály se evropské poháry, dostal jsem se do reprezentace a pak přišla i první zahraniční nabídka. Sice si z nás dělali srandu, že jsme v lize věčně druzí, ale ve Slavii byla skvělá parta za trenéra Cipra i pak za pana Tobiáše. Z Plzně nás tam bylo víc – Dan Šmejkal, Robert Vágner nebo Jirka Skála, později přišli ještě bratři Doškovi.
Slávisté Petr Janda (v popředí) a Stanislav Vlček oslavují gól.
Vybaví se vám nějaký konkrétní pohárový zápas?
Čtvrtfinále Poháru UEFA v březnu 2000, hráli jsme v Leedsu. Prohráli 0:3, ale dodnes vzpomínám, jak mě ta atmosféra úplně pohltila. Poprvé jsem zažil tak bouřlivé prostředí, diváky v těsné blízkosti hřiště, byl to veliký zážitek. Přestože jsme tenkrát nepostoupili, tak jsem si to užil. Dnes mi takové zápasy připomenou už jen vystavené dresy, mám doma takovou menší sbírku.
S reprezentací jste byl i na evropském šampionátu 2000. Jenže z Belgie se ambiciózní tým vracel už po základní skupině. Co se vám z turnaje vybaví?
Ještě před Eurem jsem podepsal smlouvu ve Standartu Lutych. Pikantní bylo, že právě na stadionu Lutychu jsme odehráli poslední zápas ve skupině s Dánskem. Já osobně jsem se na šampionátu do sestavy nedostal, ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Nejraději ale vzpomínám na Světový pohár v Rijádu 1997, kde jsem si zahrál i proti Brazílii. To mi dodnes připomíná vyměněný dres s brazilskou hvězdou Romariem.
Kromě Belgie jste působil ještě v Řecku nebo na Kypru, na které angažmá nejraději vzpomínáte?
Určitě na to v řeckém Panionisu Atény, to byly krásné čtyři roky. Dařilo se nám, hráli jsme poháry a bylo to nejlepší období v historii klubu. Skvělí byli i fanoušci. Potěší vás, když se tam po letech vrátíte a lidé vás stále poznávají.
V neděli se v Edenu utkají dva kluby, s nimiž jste spojil nejlepší roky v české lize. Komu budete fandit?
Jsem Plzeňák, budu fandit Viktorce. Kluci měli špatný rozjezd, pak si to sedlo a začalo se dařit. Teď jsou po reprezentační pauze zase trochu v útlumu, dva zápasy v lize nedali branku. Ale tohle je přesně zápas, kde se mohou znova nastartovat a vrátit se na vyšší příčky. Plzeň v téhle sezoně dokázala v Konferenční lize, že těžké zápasy umí zvládat. Navíc v těchto utkáních málokdy vyhrává favorit.
