RECENZE: Marně doufají, že se z Evropanky místo bonbonů posypou dolary

Hrdinkou knihy je stará žena Marie, narozená v roce 1919 jako dcera ukrajinské venkovanky a českého válečného zajatce z první světové války – jako malé jí nadávali do parchantů.

Od počátku 90. let žije u nás, ale většinu života strávila ve starodávném městečku Radomyšl v ukrajinském Polesí. Je tedy pamětnicí všeho trudného, čím její vlast prošla od dvacátých let minulého století.

A ze své paměti teď doluje vzpomínky, které předává svému vnukovi ve strhujícím proudu vyprávění o osudu země i vlastním. Do Radomyšle přijíždí z Čech jednou za rok na návštěvu k četným příbuzným, kteří ji nazývají Evropankou a marně doufají, že se z ní místo bonbonů začnou sypat dolary.

Radomyšl byla před druhou světovou válkou osídlena pestrou směsicí národností – Ukrajinců, Poláků (říkali jim prošepáni), Rusů, Němců a Židů, kteří před válkou tvořili téměř polovinu městské populace, než je nacisté zlikvidovali. Stavruk zajímavě líčí až antagonistické poměry mezi Židy a Ukrajinci, pramenící mimo jiné z toho, že mnozí Židé se přidali k bolševikům.

Výmluvný detail: Židé si ušili ve třicátých letech jarmulky z církevních rouch ze zničeného křesťanského kostela, na druhé straně v krejčovském družstvu, kde pracuje Mariin manžel Ivan, používají na kreslení střihů listy Tóry z vypálené synagogy. A vztah s „velkým, bratrem“? „My Ukrajinci hřešíme už tím, že se považujeme za něco jiného než za Rusy,“ uvažuje Marie.

Trpící Ukrajina

Kolektivizace. Hladomor ve třicátých letech s hromadami mrtvých a deportacemi desetitisíců rolníků a jejich rodin na Kolymu a do Kazachstánu. Další hladomor v roce 1947, kdy Stalin opět nechal odebírat Ukrajincům všechno až do posledního zrnka, aby mohl posílat obilí do Polska, Československa či Rumunska.

Evropanka 90 % autor: Alexej Sevruk nakladatel: Argo

A mezitím německá okupace, kterou Marie komentuje ironicky: „Ten blbec Hitler si myslel, že může zlomit někoho, kdo ve třicátých letech zažil Stalina.“ Chruščovova éra se svými nadějemi, Černobyl, perestrojka – a posléze kýžená nezávislost. O tom všem stará vypravěčka hovoří věcně i emotivně. Nešetří ani své krajany, když hořce usuzuje, že po všech těch tragédiích zbyli hlavně ti, kterým se moc nechce pracovat.

Tahle vynikající specifická rodinná kronika, zalidnění spoustou figurek od hrdinů po udavače, je svědectvím o naději, víře a ženské síle. „Vymítat děs je ženská práce,“ vysvětluje Marie. A na jiném místě dodává: „Trpěli jsme – a co?“ O tom, že Ukrajina bude trpět dál kvůli Putinově válce, už vyprávět nemůže.