Čáp bílý je jedním z našich nejoblíbenějších ptáků, však mu taky lidé svěřili „dopravu novorozenců“ šťastným rodičům. Každý, kdo pozoroval čápa, jak klidně ba dalo by se říct rozvážně na svých dlouhých červených nohách kráčí po lukách a mokřinách a vesele klape zobákem si ho prostě musí zamilovat.
A čáp jako by věděl, že je u lidí oblíben se lidského pokolení nebojí. Mnozí lidé mu dokonce na svém domě nabízejí „ubytování“, když dávají vozová kola na střechy a komíny, aby si na nich čáp vybudoval své hnízdo, čáp je taky v naší zemi jedním ze symbolů jara, když přiletí, jaro je prostě tu. Bývá taky často malován se žábou v zobáku a vskutku, valnou část jeho potravy tvoří žáby, pokud je jich ovšem dost. Jinak nepohrdne ani užovkou, ještěrkou, myší i krtkem a hmyzem. A má-li příležitost, slupne i malého zajíčka, mladou koroptvičku nebo holátka ptáků hnízdících na zemi. Čáp je vlastně povedený dravec i když se navenek tváří mírumilovně, jako by byl vegetarián. Čáp je pták tažný, který před odletem pilně učí svá čápata správně létat, neboť čapí cesta je velmi dlouhá až na jih Afriky. Staří čápi neomylně najdou prastaré dopravní linky čapího rodu, když opouštějí Evropu.
Jako všichni velcí suchozemští ptáci neradi létají přes širé moře, tak jedna čapí linka vede přes Gibraltar a druhá přes Bospor, Můžeme tedy říci, že většina čápů narozených na východ od Labe a Vltavy se stěhují přes Bospor, kdežto čápi narození na západ od těchto řek táhnou přes Gibraltar. Je to úchvatná podívaná koncem července, když se čápi z celé krajina shromažďují na lukách. Tento „ptačí sněm“ není nic jiného než příprava na dalekou cestu, kdy velké houfy čápů vedou zkušení jednotlivci. V srpnu tak táhne čapí vojsko do Afriky, aby se zase na jaře vrátilo do půvabné české krajiny.
Autor: Jiří Glet
