Článek
Moji rodiče pocházeli z Vysokého Mýta, jemuž přezdívá se „Kujebina“. Nebo zkráceně „Mejto“. Toto věnné město českých královen a jeho okolí znám stejně dobře jako své boty.
Rodinu Stirských by mohli následovníci Mendela uvádět jako příklad, jak z generace na generaci přecházejí vlohy či sklony k určitým aktivitám. U „Štyrskejch“ to byla a je hudba. Prapradědeček František Stirský (1812 - 1883) byl řídícím učitelem ve Skutči a na tamní obecné škole kladl velký důraz na hudební výchovu. Byl rovněž kapelníkem místního chrámového kůru. Jeho syn Emanuel Stirský (1854 - 1945) patřil k litomyšlským „Kosům“, což byla známá stolní recesistická společnost. Byl aktivním členem pěveckého sboru Vlastimil (po jeden rok jej i řídil) a znal se s Bedřichem Smetanou. Zdeněk Nejedlý ho zmiňuje poznámkou a fotografií ve své knize o Litomyšli z r. 1934. Dědeček JUDr. Stanislav Stirský (1898 - 1958) byl vynikající pianista a v Mýtě dával na jaře a v letě koncerty. Otevřel si okno svého bytu v prvním patře (dnes zdravotní středisko na rohu Husovy ulice a ulice Generála Závady) a posluchačům postávajícím na chodníku přehrával z klavírního výtahu Smetanovu Mou vlast. Rodičům pak zahrál na varhany při jejich svatbě v kostele Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech Gerschwinovu „Rhapsody in blue“. Na což jsem pyšný, neboť to bylo ve velmi ohavném a neveselém roce 1952.
Jeho syn a můj táta Radovan Stirský (1928 - 1972) byl dobrý pianista, hrál na kytaru a hezky zpíval. A hlavně moji sestru a mne vedl k hudbě a kumštu vůbec. Já zůstal amatérem v nepejorativním významu tohoto slova, mám rád klasiku a opery, a i klavír jsem si vyzkoušel. Sestra Zuzana to dotáhla nejdále: Muzikou, resp. zpěvem se živí prakticky od dětství, s mikrofonem zcestovala celý svět v Česku založila po roce 1989 sbor Gospel Time. Její čtyři děti hudbu rovněž provozují, syn Raphael zvládl trubku a dcera Roxana vystudovala obor harfa na hudební fakultě AMU a nyní hraje mimo jiné třeba v Orchestru Státní opery.
Když jsem v první listopadovou středu v Mejtě zapálil na hřbitově svíčku a položil věnec na hrob rodičů mé mamky, zašel jsem i k majestátní hrobce rodiny Jirečků, která je u severovýchodní zdi pohřebiště. A vzpomínal jsem.
Hermenegild Jireček, rytíř ze Samokova (1827 - 1909, „ukoval se sám“) byl právní a literární historik, studoval u piaristů v Litomyšli a na slavném Akademickém gymnáziu v Praze. Universitní vzdělání získal v Praze v oboru historie a právo. Byl mimo jiné učitelem češtiny korunního prince Rudolfa a když odešel do penze, přestěhoval se z Vídně do Prahy. Ve svém milovaném rodišti, tedy ve Vysokém Mýtě v osadě zvané Na Vinicích, si postavil v r. 1890 vilu v novorenesančním stylu.
Hermenegild měl bratra Konstantina (1854 - 1918), kterého Wikipedie označuje jako politika, diplomata a zakladatele české byzantologie a bulharistiky. Pomáhal organizovat školství v nově vzniklém Bulharsku, v letech 1881 - 1882 byl v nově vzniklém knížectví ministrem osvěty a v r. 1884 ředitelem Národní knihovny v Sofii. Pak profesoroval na univerzitách v Praze a ve Vídni. V hlavní městě monarchie také zemřel.
Než zpět ku Konstantinovi! Měl dceru Julii Mercedes Hermínu (1878 - 1963). Byla malířkou a první českou ženou, která se začala zabývat uměleckou fotografií. Se svojí tetou Svatavou založila Klub fotografů amatérů (1906), své fotografie vystavovala a účastnila se kujebinského spolkového života. Nikdy se neprovdala a skoro celý život strávila ve vile na Vinicích spolu se svojí sestrou Noemi. Zvláštní jméno, že? Je hebrejské a znamená radost, půvab.
Noemi Jirečková (1874 - 1963) je známa zvláště těm, kdo se profesionálně věnují hře na klavír. Byla známou virtuoskou, poprvé vystoupila v r. 1886 v Litomyšli a od r. 1881 koncertovala ve Vídni, v Praze, Lipsku, Berlíně… V r. 1904 hrála s Českou filharmonií. Ve své době proslula jako nejlepší interpretka Beethovenových klavírních sonát (těch je 32, jako zubů). Ze zdravotních důvodu svoji kariéru ukončila v r. 1907 a od té doby žila - rovněž neprovdána - se svou sestrou Julií ve vinické vile. Toto napsal o Noemi Jaroslav Seifert ve své vzpomínkové knize Všecky krásy světa: Ze všech žen, s kterými jsem se v Mýtě setkal, zaujala mě nejvíce Noemi Jirečková. Ještě měla kolem hlavy neviditelný věnec slávy a na staré tváři ve vráskách našel jsem ještě kousíčky její mladé krásy. Kdyby však ani toho nebylo, přitahovala mě i jinak. Byla poslední láskou Jaroslava Vrchlického. Poslední a také nešťastnou, jak jsem brzo poznal z jejího vyprávění. Milostná záře Měsíční sonáty nepadla už na jeho staré čelo.
Můj dědeček Stanislav se se slečnou Noemi znal, měli mnoho společných zájmů (hudba, fotografování…). Do rodinné kroniky založil dopisy, které mu posílala jako odpovědi na jeho novoroční blahopřání. Museli se však stýkat i osobně, koneckonců z Mýta na Vinice je to asi 3 km.
Z rodinné kroniky
Závěrem zpět ke Kujebině. Pověsti jsou dvě. Ta první vypráví o mejtském ševci Jakubu Kujebovi (konec 16. století), který byl hádavé a svárlivé povahy a lidé pak říkali: „Hádá se se jak Kujeba z Mýta.“ Táta mně však vyprávěl pověst jinou. To prý měl Vysoké Mýto navštívit císař a nekorunovaný český král Josef II. Měšťané mu připravili vyhlášené pstruhy z Loučné (pochutnávali si na nich např. T. G. Masaryk a J. Werich), jejich povinností bylo dodávat je na královský stůl. Císařpán nepřijel a hladoví měšťanostové pstruhy spořádali sami. Josef se objevil až druhý den, a tak mu neservírovali zbytky. Císař by nic nepoznal, pstruh jako pstruh, byli i tak výteční a Josef si jídlo pochvaloval. Jenže měšťan Kujeba vše vyzvonil. „Copak to, Vaše císařská milosti, dobré to je; ale kdybyste byl přišel včera, to byste se byl měl, jako my. Tohle jsou už jen zbytky.“ „Tak to jste mi ale pěkní kujebáci!“, odvětil s úsměvem Josef.
