Klapperothova manufaktura v Šumperku byla první výrobnou manšestru mimo Británii

O tom, že manšestr pochází z anglického Manchesteru, se s námi asi nikdo přít nebude. Ve 14. století se sem přistěhovala skupinka vlámských tkalců. Ti po vzoru své domoviny vyráběli vlněné oděvy a započali tak tradici tkaní sukna. Jedním z dobových výrobků byl i samet, a když mu tkalci dali proužkovou strukturu, vznikla tak známá látka pojmenovaná podle místa vzniku dodnes.

Ale abychom nepředbíhali, než se vydáme do centra Šumperka, něco málo z historie nezaškodí.

Kraj pod Jeseníky býval odpradávna centrem textilní výroby. Důvod byl prostý, dařilo se zde lnu a místní lidé se jej naučili velmi rychle pěstovat ale i zpracovávat. V obcích vznikaly pazderny a bělidla v zejména v zimních měsících se v chalupách předlo a tkalo, aby bylo možné vydělat nějaké peníze na obživu. Hotová příze a látky se zčásti odevzdávaly vrchnosti, zčásti ji však vykupovali potulní obchodníci – tzv. faktoři.

Šlechta nechtěla mít stejný oděv jako poddaní

Vyšší stav, tedy zejména měšťané a šlechta se ale nesmířili s tím, že budou chodit ve stejném oděvu jako poddaní a tak velmi rychle vzkvétal také cech soukeníků, kteří vyráběli látky složitější a z jiných materiálů. A centrem výroby textilu na řemeslné bázi pod Jeseníky byl odpradávna Šumperk.

Plátenický cech vznikl v Šumperku pravděpodobně již koncem 14. století. V roce 1442 o něm máme první písemné zprávy, a jak rostl počet jeho členů, tak se mu hůře dařilo – plátna bylo moc. Tkalci tak v polovině 16. století začali vyrábět další druh zboží, tzv. mezulán, polovlněnou látku, při jejíž výrobě do osnovy ze lnu vnášeli chomáčky vlny. To však vyvolalo rozhodný odpor cechu soukeníků, kteří zpracovávali vlnu a považovali to za zásah do svých práv. Spory a boje mezi cechy trvaly po celé sedmnácté století, až v roce 1708 obdrželi tkalci od císaře Josefa I. privilegium, kterým se dovolovalo příslušníkům plátenického cechu vyrábět mezulán a barchet. Ani to ale nebylo ze sortimentu textilních výrobků vše. Významnou produkcí se stala výroba tripu. Látka, která se používala na potahování nábytku se stala na dlouho dobu hlavním zdrojem bohatství šumperských textiláků.

Město bohatlo a tak se snažilo výrobu podporovat, jak jen to šlo. Ale žádný strom neroste do nebe a tak i trippu pomalu zvonila hrana. Látka se začala vyrábět i jinde a odbyt se snižoval.

Vídeňský obchodník Johann Ernst Klapperoth si v té době všimnul zvýšeného zájmu o manšestr, který se do monarchie dovážel. Po průzkumu trhu a možností výroby naznal, že jediným místem, kde se tato látka dá ve velkém vyrábět je Šumperk. Nejprve chtěl manufakturu umístit do budovy tehdy zrušeného kláštera, nakonec si ale našel místo mimo centrum města, které ještě na počátku 18. století sloužilo jako karanténní tábor pro nemocné morem.

Dnes zde, na ulici Generála Svobody kousek od centra Šumperka, stojí poměrně nevzhledná budova připomínající zchátralý zámeček. Právě to je jediný pozůstatek budovy někdejší manufaktury, která od sedmdesátých let 18. století produkovala manšestr. Je to vlastně nejstarší manufaktura na výrobu manšestru mimo Britské ostrovy.

Manufaktura na výrobu manšestru nebyla zdaleka jedinou v Šumperku. Už v šedesátých letech 18. století vznikají manufaktury na výrobu vlněného plyše olomouckého obchodníka Karla Pamersbergra von Kettenburg či manufaktura na výrobu plyše a trippu, patřící Josefu Monseovi. Nebyly to však továrny, jak si představujeme dnes. Byly to v podstatě tytéž domácí dílny jako doposud, jen někdo řídil jejich zásobování materiálem a odbyt jejich výrobků. Rozptýlené manufaktury, jak se jim říkalo, byly nutností a odpovědí na vznikající podobné podniky v rakouských zemích i v okolních státech.

Klapperothova manufaktura byla ale jiná. On nechtěl předávat své know-how někomu jinému, a tak se snažil soustředit co nejvíce práce na jednom místě – právě v komplexu na dnešní ulici generála Svobody. Musel splnit řadu podmínek, ale protože o práci tkalců byla nouze, nemusel se na druhou stranu obávat nedostatku odborníků pro svou výrobu. A mezi námi, protože dělníci pracující v Klapperothově továrně byli podle císařského rozkazu osvobozeni od vojenské služby, měl o pracovní sílu postaráno.

Johan Ernst Klapperoth si výhod, které mu privilegované postavení továrníka v Šumperku přineslo, mnoho neužil. V roce 1789 umírá a firmu dědí jeho dvě dcery Kateřina a Alžběta. S Kateřinou se následně oženil textilní podnikatel Gotthold Kunz a po smrti Alžběty a později i své ženy se stává jediným majitelem této unikátní výroby.

Znáte z kalendáře Českého rozhlasu Olomouc pro rok 2023

Kalendář Českého rozhlasu Olomouc 2023: Klapperothova manufaktura v Šumperku byla první výrobnou manšestru mimo Británii|foto:Český rozhlas Olomouc

Vraťme se ještě na chvíli do provozu továrny. Na počátku 19. století zaměstnávala podle dobových zpráv asi 300 lidí. Většina výroby byla ale ruční – tkalo se na ručních stavech a spřádalo se opět ručně. A konkurence začala továrnu brzy opět válcovat. A zde se opět objevuje zajímavá osobnost spojená s touto výrobnou. Je jí Engelbert Heinisch, mechanik Klapperothovy manufaktury. Původním povoláním stolař se stal díky svému umu a šikovnosti mechanikem továrny a začal experimentovat s možnou konstrukcí spřádacího stroje. A podařilo se, vyvinul lehký, ručně poháněný stroj, který postupně zdokonalil. Tak měla manufaktura dostatek příze. Jenže Heinisch požadoval podíl na zisku a to už se majitelům továrny nelíbilo a tak tento průkopník strojní výroby odchází.

Po skončení blokády anglického zboží dostává manufaktura jednu ránu za druhou. Zhoršení odbytu, růst konkurence i doma, to vše vedlo k tomu, že se výroba obloukem vrací ke kořenům. Vyrábí se stále méně manšestru a stále více plátna. V roce 1822 zastavila továrna výrobu manšestru nadobro. Bylo to ve stejném roce, kdy od otce převzali firmu synové Friedrich a Gottfried Kunzové. Přes tradici se jim ale nepodařilo udržet ani výrobu plátna v roce 1832 firma definitivně zaniká. Jejím dalším majitelem se pak stal nevlastní syn továrníka Kunze Fridrich Ulrich, který podnikal v textilním průmyslu, zejména jako majitel několika bělidel v okolí. Ten byl nejen podnikatelem, ale také jedním z nositelů evangelické konfese v Šumperku a tak právě zde, v někdejší manufaktuře probíhaly až do stavby evangelického kostela první bohoslužby této církve ve městě.

Budova pak sloužila, jak již bylo řečeno, k bydlení. Velmi se ovšem proměnilo její okolí, kde dnes stojí paneláky a další moderní zástavba. Je zázrakem, že se dochovala do dnešních dnů. V současné době probíhá její oprava a měla by sloužit jako muzeum.