Foto Xosema, Wikipedia Commons, CC BY-SA 4.0
Na začátku listopadu proběhla českými médii zpráva o muži, který bezdůvodně bije náhodné ženy v ulicích. V zarostlém muži na fotografii z bezpečnostní kamery byl velmi rychle identifikován David Štilip alias Tyler Durden, enfant terrible pražské rapové scény. Jeho tracky nahrávané na začátku minulé dekády a šířené po internetu z něho udělaly kultovní postavu – byly plné divoké imaginace a storytellingu zběsilých drogových tripů. Závislost na omamných látkách si ale brzy vybrala svoji daň. Tyler Durden se ztratil v pražském feťáckém podzemí, odkud příležitostně vylézá, aby za pomoci různých dobrodinců občas něco nahrál – naposledy letos v létě album Vratky z minulejch pátků. Jinak je ale z něho bezdomovec, kterého můžete potkat v pražských ulicích. V současnosti tedy ne, protože na zimu je znovu v psychiatrické léčebně v Bohnicích, což byl patrně hlavní důvod, proč agresivně napadal lidi v metru.
Nejpodnětnější na snímku je nakonec asi podprahové hledání kontinuity mezi předrevolučním undergroundem a tím současným.
O Bohnicích jako o svém vysněném útočišti mluví Tyler Durden v rozhovoru, který tvoří první část dokumentárního filmu Moje nebe je horší než tvoje peklo. Snímek měl předpremiéru na jihlavském festivalu dokumentárních filmů a získal čestné ocenění v sekci Česká radost. Patřil také k nejsledovanějším na online verzi festivalu a 15. listopadu se poprvé promítal v Praze. Mladá dokumentaristka Kateřina Dudová v něm sleduje životy tří svérázných umělců, kromě Durdena také filmařky Heleny Papírníkové a výtvarníka Tadeáše Pochmana, které spojuje neochota zapadnut do společenských standardů normality a patrně také drogová závislost. Před kamerou se střídají feťácká doupata a vesnické chalupy, v nichž různí „ztracenci“ rozmlouvají o smyslu života, hledají štěstí, a nakonec nacházejí… Co vlastně?
Apatie místo osvícení
V úvodu filmu Dudová přemlouvá Durdena, aby se začal léčit, chodil k terapeutovi a pak by třeba mohl zužitkovat svůj talent. Rapper se jí samozřejmě vysměje. Co by ho v takzvaném normálním světě asi čekalo? „Možná bych se mohl stát popelářem,“ říká a divákovi rychle dojde, že nic takového se nikdy nestane. Durden pak začne po filmařce poptávat heroin nebo pervitin a mluvit o „dávce na rozloučenou“; následně se dozvíme, že po natáčení na několik týdnů zmizel neznámo kam. Vložené ukázky z jeho tracků natočených před deseti lety podprahově vyprávějí faustovský příběh rappera, kterému drogy pomohly ke genialitě, ale pak z něho nevratně udělaly trosku.
Dalším excentrikem před kamerou je malíř a klimaaktivista Tadeáš Pochman, který ve společnosti dokumentaristky vyrábí umělou krev, aby se s ní pak na hřbitově pomazal a před kamerou ve zvláštní performanci předstíral, že umírá. „Tak a teď to musíš uklidit ty,“ řekne na konci své exhibice režisérce – a nezáměrně okomentuje očekávání mužů, že se o ně budou ženy starat a uklízet po nich jejich nepořádek.
O neochotě přijmout pečující ženskou roli předpisovanou společenskými pravidly mluví třetí protagonistka dokumentu, jíž je filmařka Helena Papírníková. Jí je věnován zdaleka nejdelší, závěrečný segment filmu – sledujeme ji u ní doma, jak komunikuje se svým otcem i dětmi, ale nejuvolněněji působí, když je v jakési chalupě na venkově mezi postavami z předrevolučního undergroundu, o nichž natočila několik filmů. Všichni pak spolu míří na pohřeb svého kamaráda, sochaře Libora Krejcara.
Tato část filmu působí zdlouhavě až na hraně únavnosti. Je celkem pochopitelné, že režisérka nechce sklouznout do voyeurské pozice, kterou pěstuje ve svých časosběrných dokumentech třeba Helena Třeštíková. Nepotřebuje na diváka působit „pornem“ feťáckého neštěstí. Spíše jen sleduje různé absurdní situace, v nichž má divák sám najít nějaký smysl. V případě tragikomických figurek z Mého nebe ale místo osvícení přichází jen pocit divácké apatie. Režisérka nechce, abychom její hrdiny litovali, ani abychom je obdivovali, ale na to abychom jim víc porozuměli, máme příliš málo informací.
Kontinuita undergroundu
Na první pohled tvoří většinu snímku Moje nebe je horší než tvoje peklo bezcílné bloumání a blábolení trojice excentriků, kteří kdysi byli umělecky zajímaví, ale svůj talent utopili v drogách a alkoholu. Režisérka Dudová měla k pronikání do osudů tria „padlých andělů“ silnou motivaci – připomínají jí jejího přítele, divadelníka Jana Kačenu, který se na konci léta 2019 přiotrávil v Mariánských Lázních výpary CO2 a od té doby leží v kómatu. „Honzo, budeš tu už sakra, až se probudím?“ píše Dudová ve svém vzkazu na začátku filmu a Kačena se pak objevuje i v závěru, kde se z archivního záběru evokativně (a sebestředně) ptá režisérky, proč se s ním nedá žít. „Já už s tebou ale žiju,“ odpovídá mu Dudová útěšně.
Potýkání se s podobnými lidmi na okraji možná mělo být pro režisérku dokumentu terapií, vysvobozením z ponurého čekání na zázrak. Ale jestli jí skutečně ztracenci z dokumentu něco naučili, to se už nedozvíme. Sama do obrazu vstupuje jen málo, její příběh je nakonec také definovaný jen utrpením a žádná katarze nepřijde.
Ze snímku tak nakonec čiší absolutní marnost. Hrdinové Mého nebe… chtěli utéct z dusivé maloměšťácké normality, podat výpověď o autentickém životě mimo svazující společenské normy, vyléčit uměním svůj vnitřní neklid, ale nezdá se, že by se dostali o moc dál než my ostatní. Snad jen Tyler Durden natočil v momentech feťácké euforie pár geniálních tracků, které už teď patří mezi klasiku českého rapu, ale pak si stejně zničil drogami život a teď připomíná zombie. Pochman a Papírníková – při vší úctě – se do historie svých oborů nejspíš nijak výrazně nezapsali a nejspíš už se to ani nezmění.
Na Moje nebe… se tak dá dívat jako na dost nesoustředěnou výpověď o příslušnících generace dnešních třicátníků, kteří odmítli životní cíle definované systémem (bohatství, sláva, nukleární rodina), ale zároveň nenašli nic lepšího než sebedestrukci. Cílem této recenze není vynášet nad nimi hodnotící soudy, ale možná by víc než omílání staré floskule o trpících géniích film lépe fungoval v kontextu současné debaty o duševním zdraví a dostupnosti péče.
Nejpodnětnější na snímku je asi nakonec podprahové hledání kontinuity mezi předrevolučním undergroundem – v němž se pohybuje Papírníková – a tím současným. A tady pramení zdaleka největší bezvýchodnost dokumentu. Zatímco předrevoluční disent stál na vědomí společného nepřítele, který pomohl soustředit jednotlivce do lokálních buněk odporu spojených vzájemností, současní vyděděnci jsou vesměs odsouzeni k tomu bloudit světem sami a bez záchranné sítě. A nevyhnutelně tak skončit na dně.
Autor je redaktor Alarmu.