Článek
O Vánocích roku 1975 jsem coby patnáctiletý mladíček našel pod stromečkem knížku Jejich Veličenstva pyramidy od pana Vojtěcha Zamarovského. Dodnes ji mám v knihovně, byť v novějším a upraveném vydání. Když jsem si prohlížel malé barevné fotografie pyramid u Gízy, Abú Síru, Medúmu a Hawáry, prokmitlo mně hlavou, že tam se nikdy nepodívám. Jednak jsem odmítal nocovat v Panské ulici v Praze před Čedokem ve spacáku (ano, tak tomu při zahájení prodeje zájezdů bývalo) a pak, pěticiferné částky za zájezd byly mimo moji představivost (a to jsem studoval ekonomickou školu).
Počátkem 80. let, coby čerstvý student VŠE, jsem se jednou mamky zeptal (táta již na živu nebyl), zda si myslí, že se „to“ u nás někdy změní. „Jednou snad ano, třeba za sto let, ale nejdřív by to muselo rupnout v Sojuzu, a to si představit neumím. Hlavně, prosím tě, dodělej školu. Vzdělání ti vzít nemůžou.“
Dne 10. 11. 1982 zemřel L. I. Brežněv. „Regan má Spojený státy a Brežněv má spojený obočí,“ říkalo se. Na VŠ jsme zrovna měli vojenskou přípravu a matně si vzpomínám, že soudruzi důstojníci (k nám, študákům, se chovali vcelku slušně) byli v Motole (cvičiště) zalezlí ve svém baráku a my jsme se celé dopoledne poflakovali. Rozebírali novou společensko-politickou situaci.
Když zemřeli Andropov (12. 11. 1982) a Černěnko (10. 3. 1985), začal se šířit vtip, že Jaroslav Dietl píše nový seriál Pohřby sovětských generálních tajemníků. Při úmrtí Konstantina Ustinoviče jsem již zařezával ve svém prvním zaměstnání. Učitel ekonomických předmětů na SOU ČKD. „ČKD Praha vezme i vraha,“ říkalo se. Jeden z kolegů - mistrů měl za sklem pracovního stolu fotografii členů politbyra Komunistické strany SSSR. „Já si to odškrtávám,“ vysvětlil. Fotografie byly seřazeny dle české abecedy: Andropov, Černěnko, Gorbačov…“
Gorbačovovo zvolení bylo pro mnohé a i pro mne překvapením. Jednak to byl mladík (54 let) a pak, což komentovala mamka: „Má tu skvrnu na čele, tomu se říká oheň, a vůbec to neretušujou.“ V r. 1986 jsem nastoupil do nového místa, a to do Výzkumného ústavu matematických strojů. Kdo se trochu orientuje v dějinách počítačů, musí zkratku VÚMS znát. Neboť právě zde, a to pod vedením profesora Antonína Svobody (1908 - 1980), byl v r. 1963 sestrojen první československý samočinný počítač EPOS 1. Ředitelství VÚMSu bylo na Loretánském náměstí hned vedle „Ševce Matouše“. Ještě před pár lety byla na zdi domu malá vzpomínková plaketa, kterou si však přivlastnili zloději kovů. Nedaleko nachází se známá hospoda U Černého vola a já se pokládám tak trochu za bývalého štamgasta. „Danieli, skočte k Volovi pro pana inženýra, že ho volají z generálního,“ prosívala mě sekretářka paní Macháčková. Pan inženýr P. Š. byl ekonomický náměstek. Soudruhu jsme mu nikdy neříkali a on to nevyžadoval.
Léta 1987 - 1990 strávená ve VÚMSu jsou pro mne jedna z nejhezčích v mém životě. Doba byla těhotná očekáváním (výraz jak z červené knihovny, ale bylo to tak) a v ústavu pracovali lidé, kteří měli blízko k disentu, pokud v něm přímo nefigurovali. Tak třeba mými kolegy, byť osobně jsem je neznal (VÚMS měl přes 1100 zaměstnanců), byli PhDr. Václav Benda (1946 - 1999) nebo profesor Jan Sokol (1936 - 2021). Jednou jsme hledali v archivu účetní závěrku z „anno dazumal“ a náhodou objevili jsme dopis, který pan Sokol napsal tehdejšímu řediteli VÚMS (myslím, že se jmenoval Vraný). Vysvětloval mu, proč podepsal Chartu 77.
Sekretářka náměstka paní Mgr. Eduarda Macháčková (1930 - 2004) měla blízko ke kruhům katolickým a právě jí musím poděkovat za školení, která mně dávala. Od ní jsem poprvé uslyšel jméno Milada Horáková a občas mi půjčila knížku s dovětkem „musíte to rychle přečíst a vrátit, čekají na to další.“ Tak jsem si přečetl Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Pavel Tigrid), 1984 (George Orwell) a Byly jsme tam taky (Dagmar Šimková). Román 1984 byl svázaný v šedých deskách a text byl množený na cyklostylu. S jeho četbou mám spojený zážitek nechtěného. Byl jsem zrovna u pasáže, jak hlavní hrdina Winston Smith poslouchá při obědě hlášení, kolik miliónů párů bot se vyrobilo. Ovšem zároveň ví, že ve skutečnosti velká část obyvatelů Oceánie chodí bosa. Mamka, u které jsem byl na večeři, zrovna poslouchala TV zprávy. V Praze byl na návštěvě karpatský genius Nicolae Ceausescu. Což, jak jsem zjistil na netu, bylo v květnu 1989. A hlasatel recitoval obvyklý komentář o úspěších socialistického Rumunska a o stále se zvyšující životní úrovni rumunského pracujícího lidu.
Byla to chvějivá doba. Můj běžný pracovní den vypadal takto: Ráno káva na plánovacím oddělení, kde jsme probrali společensko-politickou situaci, hlavně pak čerstvé zprávy z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Ne, že bych nedělal nic (i tací ve VÚMSu byli), ale ve srovnání s tím, co jsem zažil po r. 1989 u soukromých firem, to bylo socialistické „dolce far niente“. Pracovní doba končila v 16:30 a já šel do města s přáteli na kávu nebo na pivo. V 19:30 jsem však již musel být doma, abych shlédl a vyslechl Televizní noviny. Ve 21:00, pokud jsem nebyl na flámu (což až tak časté nebylo): „This is the Woice of America, Broadcasting to Czechoslowakia from Washington D.C. U redakčného multitelefonu je Marína Havranová.“… „Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň.“ Toto hlášení budu slyšet ještě na smrtelné posteli.
Film Pokání, gruzínský režisér Tengiz Abuladze (1924 - 1994). Snad první sovětský snímek, na který se stály fronty. Viděl jsem jej minimálně dvakrát a při produkci v kině Flora na Vinohradech nám z reproduktoru anonymní hlas vysvětloval, jak je třeba film správně chápat.
Večeře u přátel. Kamarád připravoval „čínu“ a měl puštěné rádio. Večerní zprávy na stanici Hvězda (znělka „pojď na panáka“). Citovali úryvek z Gorbačovova projevu a Pavel málem spálil rýži. Byli jsme v šoku. „Toto veřejně říká generální tajemník ÚV KSSS!?“
Pani Horáková z VÚMSu mě učí kroky přestavbového tance: Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Úklona na východ, odkopnutí na západ a přešlapování na místě.
Zemětřesení v Arménii v prosinci 1988. Na „Hlasu“ informovali o kamionu, který bude přistaven u OD Kotva a kam lidé mohou přinést spací pytle, svetry, prací prášky, konzervy… Koupil jsem deku. Študákům jsem nabídl pomoc s nakládkou a oni se mně ptali, odkud o „nestátní“ sbírce vím. Neustále zmiňovali jméno Šimon. Předpokládám, že šlo o Šimona Pánka.
Škroupovo náměstí, sobota 10. 12. 1988. První povolená manifestace opozičních uskupení v dobách normalizačních. Na tento den připadalo 40. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a v Praze byl zrovna na návštěvě francouzský prezident F.Mitterrand. S kamarádem Honzou jsme stáli v třítisícovém davu a po prvé jsme slyšeli mluvit Václava Havla.
Palachův týden, leden 1989. Dění na Václaváku jsem sledoval coby čumil, i vodou z děla mě zkropili. Odvážnější kamarád Jirka „koupil“ pár ran pendrekem v domovním průjezdu. „Já ti dám Palacha, hajzle!“ řval na něj bijec v civilu. Já pak napsal svůj první anonym (další již nikdy nebyl) do Rudého práva, deníku ÚV KSČ. Asi v tom smyslu, že prostředky vynaložené při zásahu mohly být vynaloženy užitečněji a že položení květin u sochy nemá být přestupkem, natož trestným činem.
Jakešův projev na Červeném Hrádku. Bůhvíkolikátá kopie. V kanceláři jsme řeč poslouchali znovu a znovu. A smáli se a smáli. Dnes již jsem méně kritický. Ano, bylo to strejcovské mudrování sdělované češtinou úrovně nevalné, leč soudruh generální mnohdy uhodil hřebík na hlavičku. „Neni chleba. Co dělá vláda? Jak to, že neni chleba? Co dělá strana? Jak to řídí, že nejezdí chleba? Ptá se v kapitalismu někdo na takovouto otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne spojovat svoji vládu, že pekař neuměl … neupek´ chleba. Kritizujou pekaře, kterej neupek´ ten chleba a nejdou k němu podruhý, řekněme. My třeba takovou možnost ne vždy máme, abychom nešli k němu, to je pravda, ale tím je ta naše pozice složitá, že my jsme zodpovědní za tu ekonomiku. Zatímco na Západě za tu ekonomiku jsou odpovědni ti vlastníci, ti kapitalisté a ty jí řídí a dělají, jak jim to vyhovuje.“
Petice Několik vět. Kamarád Petr z VÚMSu mně ji přinesl k podpisu. Váhal jsem, přece jen, politická anamnéza naší rodiny byla nedobrá (rodiče vyloučeni z KSČ, sestra ilegálně v SRN). Ale pak jsem mávl rukou a podepsal jsem. „To může napadnout jen tebe,“ lamentovala máti. „Víš přece, jak to máme pohnojený a naše příjemní - vždyť jsme jediní v republice! Co když tě budou večer na Hlasu číst?“ Další den podepsala taky. „Bydlím přece kousek od Havla, tak jsem mu hodila do schránky lístek, že s textem souhlasím. Abys v tom nebyl sám.“ V Rudém právu vyšel odsuzující hanopis podepsaný soudruhem Hladíkem, předsedou celozávodního výboru KSČ dolu Nosek u Kladna. Naštval jsem se, a do redakce jsem poslal dopis. Sice s oslovením „vážení soudruzi“, avšak s otázkou, proč není text petice publikován a jak soudruh Hladík může vědět, co v ní je. Když ji šíří jen štvavé západní vysílačky, které on jistě neposlouchá. Svůj dvoustránkový dopis jsem podepsal celým jménem včetně adresy. Dnes by můj text mladí a neklidní třeba ze strany Svobodní odsoudili jako prosocialistický žvást. Leč jedna ze základních pouček historie praví, že to, co se odehrálo, je třeba posuzovat a hodnotit v kontextu doby, kdy k oné události došlo. A mě ještě v r. 1984 navštívili „oni“ a ptali se, jak to bylo s mým otcem v roce 1968. A jsa menšinově orientován, zažil jsem výslechy v Bartolomějské ulici. Nešlo o nic dramatického, leč příjemné to nebylo. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že jsem podezřelý z vraždy jakéhosi seniora. Pěkně si mně tam tehdy vyfotili, ze všech stran. „Růžové“ seznamy skutečně existovaly.
Pozdní jaro 1989, odborářský zájezd do Krakova. Syn mé šéfové, tehdy mu bylo asi 12 let, se rodičů ptal, proč jsou zdi, vrata, sloupy osvětlení, ohrady, telefonní budky a zastávky MHD polepené tolika plakáty a proč jsou všude nápisy. „To je, Vašíku, demokracie,“ odvětil vážně jeho tatínek pan M. Dle internetu byly v Polsku první polosvobodné volby 4. 6. 1989.
21. srpen 1989. V Rudém právu vyšel článeček s titulkem Pozvánky jsou už rozdány, zřejmě z dílny „Kojzar - Boudová“. Ve VÚMSu jsme měli v kumbálu ekonomického útvaru malou kopírku RANK XEROX. Proti dnešním kopírovacím monstrům zcela primitivní. Již 20. 8. odpoledne přišla paní K. z oddělení „zvláštní úkoly“ a kumbál pečlivě uzamkla. U kopírky byla kniha s očíslovanými listy, do které se muselo zapisovat, kdo, co a v kolika kopiích fotil.
Srpen - září 1989. Malá Strana byla plná Trabantů a Wartburgů. U Lobkovického paláce na Tržišti byl dokonce stánek a dobrovolné sestry z Červeného kříže podávaly východoněmeckým uprchlíkům čaj.
Pátek 17. 11. 1989, Albertov. O shromáždění jsem věděl. Samozřejmě díky Hlasu Ameriky a kolegům z VÚMSu. Se spolužákem z VŠ jsme stáli kousek od ulice Na Slupi. Pamatuju se na „Gaudeamus igittur“ a na transparenty „svobodné volby“, „konec vlády jedné strany“, „Jakeše do koše“ atp. Nějaký študák rozdával trikolóry, tak jsem si jednu vzal. Jak říkal vodník Čochtan: „Ještě ji mám schovanou.“ S průvodem jsem došel na Vyšehrad a protože jsem měl hlad, dál už jsem nepokračoval. „To budou zase vodní děla, ty už znám.“ Tak jsem seběhl do města a navečeřel se ve vinárně Rostov na Václavském náměstí. A pak na tramvaj 22 a domů do Břevnova poslouchat „Hlas“. Jenže na Národní u nakladatelství Albatros (dnes Česká spořitelna) byl kordon příslušníků a dostat se na ostrůvek u Národního divadla nebylo možné. Opět jsem byl čumilem, zřejmě příliš dotěrným, neboť jeden ze strážců veřejného pořádku na mne napřáhl pendrek a zařval, ať se klidím. Z davu vylétl předmět, snad fotoaparát, slyšel jsem tříštivý dopad na dlažbu. Domů jsem dojel metrem.
Jako věrný posluchač „from Washington DC“ jsem věděl, co se poté v pátek v „kotli“ odehrálo. První shromáždění na Václavském náměstí bylo, tuším, v pondělí 20. 11. Nebo až v úterý? Nevím. Na Václavák jsem chodil den co den a z podchodu na Můstku jsem z budky volal sestře do Německa. Narodila se jí holčička a mamka odjela pomáhat. „Už to prasklo, jsou tu tisíce lidí“, hlásil jsem. „No, a já vo to přijdu“, naříkala máti. To, že jsme si neustále telefonovali, dokládají mé účty za telefon. Pevná linka nebyla v oněch dobách samozřejmostí a já ji měl společnou s několika dalšími účastníky. Cena jednoho hovoru po Praze byla 1,- Kč. Obvykle jsem platil cca 60,- Kč za měsíc, avšak můj účet za listopad byl 433,- Kč. Schoval jsem si jej spolu s trikolórou a řadou letáků a tiskovin. Je to přibližně stejné, jako kdybych dnes normálně platil 800,- Kč a za listopad bych obdržel účet na 5 800,- Kč.
Z Václavského náměstí se šlo každý den průvodem k Národnímu divadlu. Kamarád mně upozornil, že za oknem jednoho domu na Národní nám mává Ljuba Hermannová. Mohlo to být ve středu 22., možná o den později. Zastavil jsem se u jedné z neorenesančních mýtných věžiček mostu 1. Máje (dnes most Legií). Vedle mě stála paní středního věku. Pozorovali jsme docházející zbytek průvodu, podívali se na sebe, a jeden z nás pronesl: „Ale tohle už není sranda.“ A druhý kývl na souhlas. V té větičce, jako bychom předjímali celá 90. a pozdější léta.
Nerad používám spojení „za totáče“ nebo „za komančů“. Jako ekonom říkám „za dob centrálního řízení ekonomiky“, popř. „za reálného socialismu“. Nebo, jako milovník historie, užiji spojení „ancien régime“. Ať již však 70. a 80. léta nazveme jakkoli, tak je pravdou, že určité „jistoty“ tu byly. Nezaměstnanost neexistovala (byla ovšem skrytá). To, že bych přišel o místo, bylo nepravděpodobné, nájem za garsonku 2. kategorie jsem platil 70,- Kč za měsíc, všeobjímající stát mně přidělil obvodního lékaře i stomatologa a měsíční platby za energie byly směšné. Když jsem potřeboval nový vysavač, na výběr byly v „elektře“ 3 - 4 typy značky ETA. Věděl jsem přesně, co můžu či nemůžu kde a před kým říct, úřední korespondenci jsem zakončoval „se soudružským pozdravem“ a oslovení „pane řediteli“ nebo „pane náměstku“ mně přišlo tak trochu zvláštní. Nejsem kdovíjaký obdivovatel knížek Michala Viewegha, ale titul Báječná léta pod psa velmi trefně a přesně vystihuje dobu let 70. a 80.
Neděle, 26. 11. 1989, Letná. „Podívej se Gusto, jak je tady husto.“ Když nám oznámili, že rezignoval Miroslav Štěpán, padl jsem kamarádovi Honzovi kolem krku. Neb z tohoto soudruha vedoucího tajemníka jsem měl strach. O den později generální stávka. Ředitel VÚMSu soudruh M. P., který nikomu nepomohl ani neublížil a jehož velkým snem bylo získat od generálního ředitelství požehnání k nákupu Tatry 613, postával u vrátnice v průjezdu „Lorety“ a volal: „Tak kde jste? Jdeme, jdeme!“
Tož tak. Vzpomínky seniora, který již za necelý rok - dá-li Pánbůh a vláda („Člověk nikdy neví,“ říkal Malý princ) - bude regulérní prduch. Rok co rok u rokokového Kaňkova domu na Národní třídě položím růži. V Egyptě jsem byl již třikrát, a to i u pyramid, o kterých pan Zamarovský psal, že se nacházejí ve vojenském prostoru a že navštívit je lze jen na zvláštní povolení.
Moje babička (1909 - 1982) měla ve zvyku psát si každý den o tom, co se událo, poznámky do malého notýsku. Za první republiky byla skutečnou dámou, neboť jako paní štábní kapitánová na malém posádkovém městě jí být musela. Vzdělání velké neměla (měšťanka) a protože si toho byla vědoma, doplňovala si je četbou. „Komuni nám to sebrali,“ říkala. Jinak se k politice moc nevyjadřovala. „To“ byly pole a les patřící ke statku v malé vesničce na Rychnovsku. Na Prvního máje a na 9. květen vždycky vyvěsila vlajku. „Víš, třeba by mně mohli sebrat důchod,“ komentovala svoji vlajkoslávu.
Když zemřela, listoval jsem jejím notýskem z r. 1989. U data úterý 10. 12. 1989 vypadal její zápis přibližně takto: „Vyprala jsem tu pruhovanou deku a vytřela jsem půdu. K obědu rajská. Jablka pro pana doktora Palatku. Odpoledne na náměstí, u štátue (mariánský sloup), jsem potkala paní Žižkovou a paní Jelenovou. Padla vláda.“
