Anca Irina Ionescu: Čeští studenti proti totalitě (volný překlad s předmluvou k 17. listopadu 2023)
V loňském roce vydala Bukurešťská univerzita sborník textů věnovaný k 65. narozeninám překladateli a filologovi Sorinu Paligovi. Jeho součástí byl také text profesorky Ancy Iriny Ionescu o boji českých studentů proti totalitě, který cituje můj 11 let starý článek o událostech října a listopadu 1939.
Celý text Studenţii cehi împotriva totalitarismului (Čeští studenti proti totalitě) vám přináším ve svém volném překladu a s vlastní předmluvou k letošnímu svátku 17. listopadu.
Předmluva
Na následujících řádcích bych vám rád představil historický text profesorky Ancy Iriny Ionescu z Bukurešťské univerzity, který publikovala ve sborníku In Honorem Sorin Paliga, vydaného na počest významného rumunského filologa, překladatele a komunálního politika Sorina Paligy.
Profesorku Ionescu možná znáte jako držitelku ocenění Gratias agit (ceny ministra zahraničních věcí ČR), překladatelku světové literatury nebo spoluautorku první učebnice češtiny pro rumunské studenty.
Ve svém příspěvku Čeští studenti proti totalitě mimo jiné cituje můj článek o událostech října a listopadu 1939 a průběhu takzvané Sonderaktion Prag, zveřejněný k 17. listopadu 2012 v magazínu StudentMag.cz.
A třebaže si citace ve sborníku Bukurešťské univerzity nesmírně vážím, neodráží snad ani tak kvalitu původního textu, již mi nepřísluší hodnotit, jako spíš historický přesah listopadových událostí a nadčasovost tématu touhy po svobodě, pro niž stojí za to přinášet osobní oběti.
Oba slavné listopady nám totiž dodnes připomínají, že v dobách nesvobody se právě aktivní studenti stali hybateli největších protestů proti totalitnímu establishmentu a v dobách bujícího udavačství a zbabělosti prokázali obrovskou odvahu přinášet i oběti nejcennější.
Ať už mluvíme o Janu Opletalovi, Palachovi, Zajíci... devíti popravených představitelích studentských organizací, studentech, kteří si v listopadu 1939 vysloužili náckovský transport do koncentračního tábora v Sachsenhausenu; nebo o účastnících protikomunistických demonstrací, v revolučním roce '89 čelících brutalitě a ukájení zvrácených pudů zasahujících mlátiček z pohotovostního pluku VB.
Dnes o českých studentech a jejich odvaze píší novináři i akademici po celém světě. Doma se jim přitom někdy dostává posměšků a pohrdání od lidí, kteří si teda ten samet představovali úplně jinak nebo by v 50. letech hrdě aspirovali na prestižní titul RSDr. (lidově přezdívaný Rozhodnutím Strany Doktor) z politické akademie Klementa Gottwalda.
Sami pro (přirozeně nesnadný) přerod zotročovaného národa ve svobodnou demokratickou společnost nehnuli ani prstem, když však přijde na kolektivní uplácávání hroudy fekálií v internetových diskusích, stojí tito odvážní gerojové ihned v čele pelotonu.
Naše historická zkušenost je však nezvratitelným důkazem, že odvaha studentů a mladých lidí přichází mnohde tam, kde selhává odvaha a morálka tisíců starších a kde se o slovo hlásí brutalita, tmářství a farizejství vládnoucí garnitury.
Proto se také čeští studenti – na rozdíl od zapálených pionýrů reálného socialismu – dodnes těší velké úctě a respektu většiny představitelů západního demokratického světa, navzdory intelektuálním výronům několika anonymních pitomců na sociálních sítích.
Nejen jim, ale i všem aktivním mladým lidem, kteří mají zájem se dozvědět, jak o českých studentech mluví třeba akademici v 1350 kilometrů vzdálené Bukurešti, bych rád věnoval tento článek.
Budiž jim historickou inspirací v časech válek a hospodářských krizí současnosti.
Anca Irina Ionescu: Čeští studenti proti totalitě
Abstrakt. Článek pojednává o přispění českých studentů k boji proti totalitě ve třech klíčových okamžicích novodobých dějin Československa: během studentských protestů proti nacismu v roce 1939, při demonstracích v období Pražského jara, které vyvrcholily upálením lidské pochodně – studenta Jana Palacha – v roce 1969, a během protestů proti represivnímu komunistickému režimu v roce 1989, vedoucích k jeho definitivnímu zhroucení.
Klíčová slova: totalita; studenti; komunismus; nacismus; lidské pochodně.
Czech Students Against Totalitarianism
Abstract. The paper presents the contribution of Czech students to the fight against totalitarianism, in three essential moments of the contemporary history of Czechoslovakia: the student protests against German Nazism (1939), the demonstrations during the Prague Spring that culminated in the suicide by self-immolation of the student Jan Palach “the human torch” (1969), and 50 years after the first event, the protests against the repressive communist regime (1989), which led to its collapse.
Keywords: totalitarianism; students; communism; Nazism; human torches.
Čeští studenti sehráli klíčovou úlohu v boji proti totalitě ve všech zlomových okamžicích československých dějin. Díky mladému věku, odhodlání, intelektuálnímu vzdělání i absenci rodinných závazků představují studenti jeden z nejbouřlivějších prvků každé společnosti.
Jsou to právě oni, kdo se na jedné straně nebojí přicházet s novými a odvážnými myšlenkami, na straně druhé pak stejně odvážně a vzdorovitě čelit rizikovým a nebezpečným situacím.
V tomto článku bych ráda zmínila trojici klíčových momentů novodobých dějin Československa, kdy právě studenti odstartovali aktivní odpor proti totalitním režimům – nacistickému i komunistickému:
- Studentské protesty v roce 1939, při nichž byl postřelen student medicíny Jan Opletal
- Události Pražského jara 1968, po kterých v lednu 1969 následovalo upálení „lidské pochodně“ Jana Palacha, studenta Karlovy univerzity, na Václavském náměstí v Praze
- Konec komunistické diktatury, odstartovaný Palachovým týdnem v lednu 1989 a úspěšně završený Sametovou revolucí
Jako by si tyto revoluční události předávaly pomyslnou štafetu i v českém povědomí – a s přibývajícími léty a střídáním generací tak začínají i samotní Češi oba studentské hrdiny a mučedníky – Jana Opletala († 1939) a Jana Palacha († 1969) – navzájem zaměňovat.
I. 16. března 1939 byl zřízen Protektorát Čechy a Morava (Reichsprotektorat Böhmen und Mähren), v jehož čele stanul Konstantin von Neurath. Tomu předcházelo nejprve obsazení Sudet – českých pohraničních oblastí, kde žilo převážně německé obyvatelstvo – na základě mnichovské dohody (Čechy přezdívané Mnichovská zrada) a 15. března 1939 také kompletní obsazení českých zemí.
S okupací vlastního území byli samozřejmě Češi hluboce nespokojeni. 28. října 1939 proto čeští studenti uspořádali velkou demonstraci na výročí první Československé republiky. Policie ve spolupráci s gestapem však demonstraci brutálně potlačila a při zásahu zranila studenta medicíny Jana Opletala střelou do břicha. Ten, přestože byl ihned operován, na následky zánětu pobřišnice 11. listopadu zemřel. (Turková, 2018)
Poslední rozloučení s Janem Opetalem se konalo 15. listopadu a změnilo se v další rozsáhlou protinacistickou demonstraci, které se zúčastnilo několik tisíc českých studentů. Odveta byla krutá: nacisté uzavřeli všechny české univerzity, vysoké školy, kulturní a vědecké instituce, 1200 studentů pozatýkali, poslali do koncentračního tábora Sachsenhausen a 9 studentů a aktivistů studentských organizací také 17. listopadu 1939 popravili.
Demonstrace přitom Hitlerovce rozzuřila natolik, že ještě v době konání pohřbu Jana Opletala uspořádali v Berlíně konferenci, na jejímž programu byl jediný bod: Represe proti českým studentům: Sonderaktion Prag vom 17. November 1939.
Sám Adolf Hitler na konferenci prohlásil: „15. březen byla moje velká chyba. Lituji, že jsem s Čechy neudělal totéž, co jsem udělal s Poláky. Události z 29. října ukazují, že Češi si jiný osud nezaslouží... z tohoto důvodu nařizuji: uzavření českých vysokých škol na tři roky. Jakékoli demonstrace budou na místě potlačeny... Nebudu váhat instalovat v ulicích děla. Do každé skupiny se bude střílet z kulometů. Jestli budou další demonstrace, srovnám Prahu se zemí.“ (Ulbrich, 2012)
Na památku tragických událostí 17. listopadu 1939 byl tento den později vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva a někdejší univerzita pro zahraniční studenty v Praze nesla v letech 1961–1974 název Universita 17. listopadu. (Ulbrich, 2012)
II. Většina z nás si ještě dobře pamatuje, jak nás šokovala zpráva o mladém studentovi Janu Palachovi, který se 16. ledna 1969 polil benzínem a zapálil v centru Prahy – na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do jeho svobodné a suverénní země (které se Rumunsko neúčastnilo), ale především proti politice normalizace a kompromisního vůdce Gustáva Husáka, dosazeného Moskvou.
Československo se tak v roce 1968 mělo stát poslušným a poddajným sovětským satelitem. Moskva přitom vytáhla s argumentem nejpřesvědčivějším – silným vojenským kontingentem (asi 75 tisíc mužů) a hrozbou rozpoutání občanské války, kdykoliv se jí zlíbí. A československá politická reprezentace, v naději na záchranu alespoň některých výdobytků Pražského jara, začala čím dál více kolaborovat s okupanty.
Jak také o tomto období řekl Václav Havel, „vedení státu dělalo ústupek za ústupkem v naději, že tím něco zachrání, ve skutečnosti si tím však podřezávalo samo pod sebou větev. Zvolna, ale nezadržitelně se rekonstituovaly staré pořádky, přitom však bylo ještě možné svobodně mluvit a psát. To dávalo celé tehdejší atmosféře její drásavost: mluvilo se otevřeně a tvrdě – a přitom se dalo mluvit de facto jen o vlastní bezmoci; Důrazně se protestovalo – a přitom se vlastně dalo protestovat jen proti tomu, že na protesty není brán zřetel. […] Loď se zvolna potápěla, ale pasažérům bylo dovoleno křičet, že se potápí.“ (Hoppe, 2018)
Proto se Jan Palach pokusil zastavit vlnu ústupků a kompromisů vůči totalitní moci a spolu s dalšími mladými lidmi vytvořil skupinu lidských pochodní, jejichž vzplanutí mělo vyburcovat lid a připomenout českému národu, že se ocitá na křižovatce dějin.
Jak ostatně sám prohlásil po převozu do nemocnice s popáleninami na 85 % těla, zapálil se, „jako to dělali budhisté ve Vietnamu. Na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem.“ (Hoppe, 2018)
Na místě, kde se Palach upálil, po sobě zanechal dopis. Jeho obsah byl však českými úřady zveřejněn až po roce 1989: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv (oficiální noviny sovětských okupačních sil; do května 1969 vyšlo 61 čísel). Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně. Pochodeň č. 1.“ (Hoppe, 2018)
Pozoruhodné je, že o několik měsíců dříve vzplanula první pochodeň v Polsku – v zemi, k níž měli Češi vždy speciální vztah (ať už mluvíme o společných legendách o vzniku obou národů – příbězích praotců Čecha a Lecha – nebo o jejich červenobílé státní vlajce, totožné až do konce první světové války).
Polský mučedník se dobrovolně zapálil krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy – sám, bez účasti v organizaci, motivován silnou vírou ve svobodu, která překonala i sílu jeho katolické víry, považující sebevraždu za velmi těžký hřích.
Byl jím Ryszard Siwiec (1909-1968), absolvent Univerzity Jana Kazimíra ve Lvově, který po válce odmítl zůstat ve školství a pracoval jako účetní. I jako otec pěti dětí se 8. září 1968 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa upálil na největším varšavském stadionu během dožínkových slavností, za přítomnosti polského stranického i státního vedení, zástupců diplomatického sboru a 100 000 diváků.
Jeho čin byl promyšlený a důkladně připravený. Před odjezdem z Přemyšlu do Varšavy na dožínky sepsal závěť a na magnetofonový pásek nahrál protikomunistické poselství, které končilo těmito slovy: „Lidé... Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik prostého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“ (Blažek, 2010)
Ve vlaku do Varšavy Siwiec napsal dopis na rozloučenou své ženě, který však zadržela polská bezpečnostní služba, takže se k ní dostal až po 22 letech. V dopise se Siwiec, šedovlasý šedesátník, svěřil své ženě, že umírá proto, aby nezanikla pravda, spravedlnost, humanita a svoboda. Rozhodně ho tedy nelze považovat za oběť mladické nerozvážnosti, jak se tehdy mluvilo o plejádě mladých Čechů, kteří se upálili o několik měsíců později.
S rozsáhlými popáleninami po celém těle Siwiec po čtyřech dnech v nemocnici zemřel a jeho oběť zůstala veřejnosti skryta – polská bezpečnostní služba totiž pracovala velmi efektivně. První zprávu o jeho činu odvysílal Władysław Mazur z polské redakce Rádia Svobodná Evropa ve Stockholmu až v květnu 1969, osm měsíců od upálení Siwiece a čtyři měsíce poté, co se v Praze upálil student Jan Palach z Karlovy univerzity.
Palach tedy o mučednické smrti svého polského kolegy, který ho předběhl o několik měsíců, vůbec nevěděl, protože kromě polské bezpečnosti o něm neměl nikdo ani tušení.
Čech Jan Palach patřil ke skupině mladých studentů, kteří se rozhodli upalovat ve stanovených intervalech, aby ukončili ruskou okupaci, a jeho gesto se stalo vrcholem sílící vlny občanských protestů. Krátce po invazi se sice okupační armáda stáhla z měst a rozmístila v lesích, jejich přítomnost však byla citelná i ze zmiňovaných Zpráv a rozhlasové stanice Vltava, která vysílala z okolí Drážďan.
Obyvatelstvo se s prosovětskými postoji politiků – realistů typu Gustáva Husáka nechtělo jen tak smířit. 28. října a poté 6.–7. listopadu 1968 proto vypukly velmi násilné studentské nepokoje, kterých se podle údajů ministerstva vnitra zúčastnilo více než 8 000 lidí. A policie proti studentům (mezi nimi byl i Jan Palach) zasáhla se vší brutalitou. V listopadu 1968 pak studenti československých vysokých škol na tři dny vstoupili do stávky.
Ani jeden z protestů ale neotočil kormidlem zotročující politiky vládnoucí kliky a v této beznadějné atmosféře se pak 16. ledna 1969 ve 14.30 před Národním muzeem v Praze Jan Palach polil benzinem a zapálil. Jeho drsné gesto šokovalo celý svět a v Československu znovu rozdmýchalo plameny nespokojenosti.
Vědecká rada Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se pak ve svém prohlášení obrátila na politiky a vyzvala je, aby si uvědomili, že spolu s nimi se na scestí ocitá celý národ.
Hned ráno po Palachově činu zahájili dva mladí lidé na Václavském náměstí hladovku a postupně se přidávali další kolegové v Praze i dalších městech – za několik dní už jich bylo asi 70. Jan Palach zemřel 19. ledna na rozsáhlé popáleniny. Jeho pohřeb se konal 25. ledna 1969 a zúčastnilo se ho na 200 000 lidí. Den po jeho smrti, 20. ledna 1969, se před pomníkem T. G. Masaryka v Plzni upálil další mladý muž – Josef Hlavatý.
Vládní politikou to však příliš neotřáslo a komunisté ani o krok neustoupili od svých pokorně prosovětských postojů. Přesně měsíc po Palachově pohřbu, 25. února 1969, proto vzplála další lidská pochodeň v osobě studenta Jana Zajíce, který se upálil na Václavském náměstí a o pět dní později zemřel.
Úřady tentokrát nechtěly ponechat nic náhodě a zakázaly konání pohřbu v hlavním městě. 4. dubna 1969 následovalo upálení čtvrté pochodně – Evžena Plocka – v Jihlavě. Tato akce ale již byla před veřejností utajena, protože státní orgány přijaly všechna potřebná opatření, aby ji ihned po jejím odhalení zastavily.
Jan Palach se nesmazatelně zapsal do českého povědomí jako živoucí symbol boje proti totalitě a komunistům naháněl strach i po své smrti. Svědčí o tom i fakt, že ještě v roce 1973 vyvíjeli nátlak na Palachovu matku a bratra, aby souhlasili s jeho exhumací a zpopelněním (do té doby byl pohřben na pražských Olšanských hřbitovech).
Urnu s jeho popelem pak tajně převezli do rodinného domu Palachových. Na Olšanské hřbitovy se vrátila zpět až po Sametové revoluci, v roce 1990. (Kalousek, 2020; Pasák, 1997)
III. Připomenutí mučednické smrti Jana Palacha pak na počátku přelomového roku 1989 vedlo k dalšímu vyostření společensko-politických vztahů v Československu, které vyvrcholilo Sametovou revolucí a definitivním pádem komunistického režimu.
V neděli 15. ledna 1989 představitelé českého disentu oznámili, že chtějí uctít památku studenta Jana Palacha. Ve 14 hodin měla proběhnout pietní akce s položením květin na místě, kde před 20 lety spáchal sebevraždu. Konání akce však bylo znemožněno milicemi a policejními pořádkovými jednotkami.
Následující den se signatáři Charty 77 včetně Václava Havla pokusili květiny položit znovu, ale byli okamžitě zadrženi. Komunisté se následně uchýlili k násilí proti několika tisícům lidí na Václavském náměstí a rozehnali je policejními obušky, slzným plynem, obrněnými vozidly a vodními děly, která zaplavila i vchody do metra.
Protesty ale pokračovaly i v následujících dnech – lidé se vraceli a skandovali protivládní hesla, kromě jiných třeba Zítra zase tady!
Mezitím československá delegace odcestovala do Vídně kvůli podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (zasedání se konalo od 4. listopadu 1986 do 19. ledna 1989), kde bylo Československo na plenárním zasedání obviněno z porušování lidských práv a Helsinské dohody.
Mimořádně brutální zákrok vyvolal další protesty v zahraničí, mimo jiné proto, že československá policie v ulicích Prahy nezákonně zadržela i větší počet cizinců. Podle údajů ministerstva vnitra bylo zatčeno více než 1400 lidí (včetně Václava Havla) a mnoho z nich bylo také zraněno.
Jak se atmosféra v Československu vyostřovala, i pragmatičtí občané, o nichž vláda tvrdila, že jim ke spokojenosti stačí levnější pivo a uzeniny, začali pravidelně kupovat socialistické noviny, které do té doby ignorovali, a sledovat aktuální dění.
Noviny jako Mladá fronta (tehdy ještě oficiální orgán Socialistického svazu mládeže) musely najednou denně vydávat další náklady – na ten první se stály dlouhé fronty a vyprodal se během několika hodin. A například Literární noviny dosahovaly neuvěřitelných 100 000 prodaných výtisků denně!
Několik dříve nepředstavitelných demonstrací se přitom uskutečnilo už v předcházejícím roce: 23. března 1988 – na Velký pátek – se v Bratislavě konala Svíčková manifestace, 25. března demonstrace za náboženské svobody, 21. srpna demonstrace na 20. výročí invaze do Československa, 28. října další k 70. výročí vyhlášení samostatné Československé republiky a 10. prosince demonstrace ke 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv…
Všechny tyto protestní akce měly jedno společné – vedle rostoucí nespokojenosti odrážely i rostoucí odvahu jejich účastníků.
Komunisté se v roce 1969 zesnulého Jana Palacha obávali zcela oprávněně. Revolučního ducha Čechoslováků už silou potlačit nedokázali. 17. listopadu 1989 pak čeští studenti dali Pražanům vzpomenout i na dalšího mučedníka, symbolizujícího boj proti totalitnímu útlaku, Jana Opletala.
Když se k položení květin shromáždilo asi 50 000 lidí, stala se tato událost prvním impulsem takzvané Sametové revoluce, která v období 17. listopadu až 29. prosince 1989, společně se zvolením Václava Havla československým prezidentem, definitivně ukončila komunistickou totalitu v Československu.
Na pražské Národní třídě ji dodnes připomíná pamětní deska s nápisem: Kdy – když ne teď?, Kdo – když ne my? 17. 11. 1989.
A lidské bytosti splnily své poslání!
Bibliografie:
BLAŽEK, Petr, 2008, Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968, Praha.
HOPPE, J., Nejvyšší oběť Jana Palacha; 12.01.2004; https://iforum.cuni.cz/IFORUM-85.html
Jan Opletal jako symbol hrdého vzdoru. Vzpomínka na 28 říjen 1939, památný den prvního roku okupace, Britské listy, https://legacy.blisty.cz/art/20667.html.
KALOUSEK, M., Jan Palach přinesl v boji za svobodu nejvyšší oběť
https://www.parlamentnilisty.cz/profily/Ing-Miroslav-Kalousek-170/clanek/Jan-Palach-prinesl-v-bojiza-svobodu-nejvyssi-obet-66610.
PASÁK, T., 1997, 17. listopad 1939 a Univerzita Karlova, Karolinum: Praga.
TURKOVÁ, Marie, 2011, Jan Opletal: známý či neznámý hrdina, Baštan: Olomouc.
ULBRICH, M., 17. listopad 1939 zavřel dveře vysokým školám. Připomeňme si atentát na českou inteligenci, StudentMag, 17. 11. 2012; https://www.topzine.cz/17-listopad-1939-zavrel-dvere-vysokym-skolam-pripomenme-si-atentat-na-ceskou-inteligenci.
Celý text článku:
Líbí se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli…
