Z reportáže musí být cítit zaujetí tématem, ať už je tvořená z redakce, nebo v terénu, míní moderátor Šponar

Sametovou revoluci, jejíž 34. výročí si Česko letos připomíná, prožil Tomáš Šponar jako člen studentského stávkového výboru. „Minimálně první dny nikdo nevěděl, co se stane,“ vzpomíná s tím, že v závěru komunistického režimu mu pomáhalo členství v divadelním souboru. „Byla to příležitost tvořit něco s partou lidí, kteří měli svobodného ducha,“ vysvětluje.

Dovednosti z divadla – mluvit na veřejnosti nebo vyjadřovat myšlenky – Šponar využil i při startu novinářské kariéry. Rodák z Pardubického kraje přitom vystudoval strojní a textilní vysokou školu. „V každé obci a městě bylo něco, co s tím mělo co dočinění,“ objasňuje. Práci v oborou ale během pauzy mezi státnicemi a vojnou nenašel. „V tu chvíli za mnou přišel kamarád, který pracoval v domácí redakci Lidové demokracie, a řekl mi, jestli to nechci zkusit.“

Práci v médiích si oblíbil okamžitě. Když se Lidová demokracie v roce 1994 sloučila s Lidovými novinami, tak Šponar dostal nabídku do zahraniční redakce České televize. „Velice rád jsem na ni kývnul,“ komentuje novinář, který zpětně oceňuje, že tehdy v práci končil každý den zhruba ve stejný čas. „Pracovali jsme na stanici, která vysílala jednu hlavní relaci, potom druhou večerní diskusi a troje kratší zprávy přes den,“ vysvětluje, ale připomíná, že hledání informací bylo naopak těžší než dnes.

Dzurinda jako muž do určité doby

Další etapu novinářské kariéry otevřel Šponar na Slovensku, kam odjel v roce 1999 jako stálý zpravodaj. V sousední zemi už ale působil při parlamentních volbách rok předtím, kdy skončila vláda Vladimíra Mečiara. „Ve vzduchu byla cítit změna,“ vybavuje si.

Média měla napjaté vztahy s Mečiarem, i když k České televizi podle Šponara později přistupoval lépe. „To byla zásluha mého předchůdce Petra Kopeckého, který se nenechal vtáhnout do emocionálních debat a držel si odstup,“ říká Šponar, který navázal kontakt i s novináři ze slovenské veřejnoprávní televize. „Až po odchodu Mečiarových lidí. Předávali jsme si informace a spolupracovali jsme.“

Poměry za Mečiara srovnává Šponar s italskou mafií na Sicílii a jako příklad špatné situace dává to, že v celé Bratislavě byla tehdy jediná večerka. „Země ekonomicky nefungovala,“ shrnuje. Jako čerstvý vítr označuje dalšího premiéra Mikuláše Dzurindu, který podle něj vyhrál, protože byl normální a slušný. „Druhá věc je, že možná byl mužem do určité doby a že jeho osobnost vynikla v temnotě Mečiarovy éry,“ vysvětluje si Dzurindův neúspěch v letošních zářijových volbách.

Po návratu do Česka stál Šponar při vzniku zpravodajské ČT24 v roce 2005. Tato televizi podle něj otevřela prostor pro nové pořady, i když v některých musel řešit nečekané problémy. „Dělali jsme pořad Před půlnocí, což bylo půlhodinové interview. Jednou byl host, který už to asi nevydržel a přišel ve stavu, ve kterém by se do televize ani do slušné společnosti chodit nemělo,“ usmívá se moderátor, kterému po čtvrt hodině došla trpělivost a rozhovor ukončil. „Dneska už by to asi možné nebylo, ale tehdy se člověk rozhodoval podle vlastního uvážení.“

Čest dělat na Objektivu

Šponar uváděl také jeden z prvních speciálů ČT24, který se věnoval výročí námořní bitvy u Trafalgaru. Do vysílání vstupoval i z inaugurace amerického prezidenta Baracka Obamy, asi pět hodin pak strávil ve studiu během informování o tragédii u Smolenska. Byl i u vzniku pořadů Highlight, který se zabýval světem médií, nebo Vedlejší efekty, které jako první nabídly živou interakci s diváky. „Nechodilo nám dost zpráv, aby to bylo finančně rentabilní, ale dost na to, abychom mohli vybírat ty nejzajímavější,“ popisuje formát, na který později navázal Hyde Park.

Dlouhou historií se může pyšnit Objektiv, další z pořadů, do nichž Šponar přispíval – nejprve jako autor reportáží, pak moderátor a dramaturg. „Je to kolektivní dílo zahraničních zpravodajů, redaktorů zahraniční redakce a moderátorů. Pro mě to byla veliká čest, protože se mi líbil už v socialistické televizi,“ říká s tím, že za pozitivní považuje to, že v něm stále zaznívá slovenština. „Užívat a připomínat ten jazyk je velké obohacení a dar.“

Cizí jazyky slyší diváci rovněž v pořadu Horizont ČT24, který nabízí přehled událostí ze zahraničí. „Z reportáže musí být cítit zaujetí tématem, ať už to dělá redaktor tady z redakce, nebo točí v terénu. Zvědavost a emoce udělají z reportáže skutečně cennou věc,“ vysvětluje. „Nejvíce je pro mě to, když dokáže diváka strhnout,“ doplňuje moderátor, který by si přál, aby Horizont byl jednou stejnou legendou jako Objektiv. „Samozřejmě má daleko vážnější agendu. Někdy si držíme hlavu v dlaních, když zjistíme, jak je svět těžký a bolavý.“

Za důležitého člověka Šponar opakovaně označuje šéfrežiséra Českého rozhlasu Aleše Vrzáka, od kterého se naučil i jednu radu na trému. „Představ si za kamerou někoho, koho máš rád. Já si vždy představuji svoji babičku,“ usmívá se.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.