Koncert pro svobodu a demokracii dojal posluchače k slzám

Koncerty pro svobodu a demokracii se staly milou tradicí České filharmonie, která atraktivním programem se vzácnými hosty vzdává každoročně hold historickým událostem, jež se pojí k 17. listopadu let 1989 i 1939. V předvečer tohoto výročí jsme vstoupili do slavnostně vyzdobené Dvořákovy síně Rudolfina, kde nás na první pohled zaujala květinová výzdoba a osvětlení sloupů, to vše v národních barvách trikolóry.

Večer začal českou státní hymnou v provedení Pražského filharmonického sboru a České filharmonie pod taktovkou Sira Antonia Pappana. Následovalo uvítání ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem. Ten poté předal slovo přítomnému ministru kultury Martinu Baxovi, jež v závěru projevu vyjádřil smutek nad úmrtím Karla Schwarzenberga, který opustil tento svět před pouhými několika dny (11. listopadu 2023).

Když tvůrci koncertu přemýšleli nad jeho dramaturgií, ani ve snu je nenapadlo, jak příhodné bude začít tento koncert smuteční pohřební písní, tzv. nénií. Nänie pro smíšený sbor a orchestr zazněla ve velkém orchestrálním obsazení včetně dvou harf, smuteční verše zpíval z empory Pražský filharmonický sbor. „I krása musí zemřít!“ Touto větou začíná báseň Friedricha Schillera, která inspirovala Johannese Brahmse ke zhudebnění v době, kdy mu zemřel blízký přítel, malíř Anselm Feuerbach. Části, kde soprány oplakávají smrt krásy, zněly v této celkově pochmurné skladbě obzvláště dojemně. Éterický zvuk sboru, evokující mytologické obrazy, zahaloval publikum do tónomalebného temného pláště.

První polovina koncertu pokračovala jednou z nejhranějších skladeb světového koncertního repertoáru, Koncertem pro housle a orchestr e moll Felixe Mendelssohna–Bartholdyho. Sólových houslí se ujala světově proslulá nizozemská houslistka Janine Jansen. Tato skladba má tři věty – Allegro molto appassionato, Andante a Allegro molto vivace – ne zrovna obvyklé je, že na sebe navazují bez pauzy – konce vět jsou značeny jako attacca. Sólové housle začínají hrát hned v druhém taktu skladby, aniž by čekaly na obvyklou orchestrální expozici. Taktéž kadence je nezvykle umístěna. Po první větě nás sólový fagot, držící původní kvintu tónického akordu, přemostí do druhé, lyrické pomalé věty. Třetí věta má formu ronda s opakujícími se motivy, zvučné téma houslí tančí nad doprovodem orchestru.

Janine Jansen vnesla do provedení velkou míru ženskosti a něžnosti. Dokonale zvládla všechny technické výzvy, které před ni postavil Mendelssohnův part. Výsledkem byl intimní zvuk, kterému velmi prospívala dokonalá akustika Dvořákovy síně. Její Andante bylo tiché, jakoby zdrženlivé, v relativně odměřeném tempu. Naopak vyvrcholení v codě bylo energické a vášnivé. Její hra má na publikum až magický účinek, v celé kompozici slyšíme střídání bravurní sólistky s neméně vynikajícím, spolehlivým orchestrem.

Na provedení bylo znát, že je Janine Jansen s dirigentem Antoniem Pappanem spjata dlouholetou profesionálně přátelskou vazbou – jejich spolupráce působila dokonale sehraným až symbiotickým dojmem. Publikum nemohlo jinak než tuto krásu odměnit ovacemi ve stoje. Janine Jansen je na oplátku potěšila přídavkem, kterým bylo Largo ze Sonáty č. 3 (BWV 1005) Johanna Sebastiana Bacha. Bach bez doprovodu jakoby promluvil tisíci slovy a rozezněl se v prostoru Rudolfina v dokonalé nádheře.

Po přestávce následovaly Dvořákovy Slovanské tance – druhá část, tedy opus 72. Dvořák je napsal v roce 1886 na popud nakladatele Fritze Simrocka. Geneze byla ve zkratce následující – Johannes Brahms napsal úspěšné Uherské tance a doporučil Simrockovi, aby oslovil Dvořáka s obdobným projektem. Ten napsal první řadu Slovanských tanců v roce 1778 – původně byly určeny pro „domácí provedení“ jako čtyřruční skladby pro jeden klavír. Dvořák na rozdíl od Brahmse nevyužíval již existující lidové písně, ale na základě známých kompozičních postupů složil původní skladby. Brzy došlo k jejich orchestraci a byly tak úspěšné, že si Simrock vyžádal pokračování. Dvořák tomu nebyl moc nakloněn – nechtělo se mu dvakrát pracovat na tomtéž. Nakonec rozšířil rádius a do druhé řady zahrnul i tance jako odzemek, polonézu, ukrajinskou dumku či srbské kolo. Ke zkomponování celé druhé řady mu údajně stačilo pár týdnů.

První vystoupení slavného Antonia Pappana s Českou filharmonií bylo rozhodně významnou událostí našeho nejlepšího koncertního domu. Sir Antonio Pappano, jehož talentu si v začátcích všiml Daniel Barenboim a učinil z něj svého asistenta, se v této sezóně loučí s postem hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden, kde pomyslné žezlo předá Jakubu Hrůšovi. Od nové sezóny se ujme šéfdirigentské taktovky u Londýnského symfonického orchestru. 

Co se týče „akademického“ provedení skladeb tohoto večera, bylo to bezchybné. Bylo potěšením sledovat Sira Pappana, jak jemně hladil hudbu v pomalých dumkách a jak naopak energicky povzbuzoval smyčce k až zběsilému tempu v tanci č. 7 Allegro vivace. Dával prostor k rozehrání všem a zároveň držel celek v podmanivé soudržnosti.

Osobnost Sira Pappana je charismatická a dokonale okouzlila auditorium. Zdá se, že ač se v něm mísí horká italská krev se striktní britskou výchovou, dokázal se dokonale empaticky vcítit i do našeho „slovanství“. Česká filharmonie vnesla do interpretace Dvořákových tanců všechno to slovanské, co je jí přirozeně vlastní a co dobře umí.

I druhá půle večera končila ovacemi vestoje a publikum si na Siru Pappanovi doslova vyaplaudovalo pokračování – přídavkem bylo zopakování radostného a temperamentního tance č. 7 Allegro Vivace.

Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii
16. listopadu 2023, 20:00 hodin
Rudolfinum Praha

Program 
Johannes Brahms: Nänie pro smíšený sbor a orchestr, op. 82
Felix Meldelssohn–Bartholdy: Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64
Antonín Dvořák: Slovanské tance, op. 72

Účinkující
Janine Jansen – housle

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr

Česká filharmonie
Antonio Pappano – dirigent