Kdo (ne)chce zahanbit nutellu?

Začnu drobnou exkurzí do oblasti mezinárodního práva, smluv a dalších souvislostí. Obecně jsou mezinárodní akty všech možných typů poměrně obtížně vynutitelné. V důsledku je vymahatelnost práva vždy dána možností sankce. Na vlastním území to má stát celkem jednoduché. Vlastní monopol na násilí a od toho se odvíjí jeho schopnost prosadit právo i v případě odporu. Ve vztahu stát – stát je to samozřejmě daleko složitější. Existuje nicméně řada postupů, jak lze na porušení mezinárodních smluv reagovat.

Jedním z těch poměrně často používaných je metoda name and shame, tedy pojmenovat a zahanbit. Pro příklad lze sáhnout do nepříliš vzdálené minulosti a připomenout závazek členských států NATO, že budou dávat dvě procenta hrubého domácího produktu svých zemí na armádu a zbrojení. Roky to až na výjimky všichni porušovali. A to naprosto zásadně, přitom za téměř absolutního ticha.

Situace se začala měnit před několika lety, když tehdejší prezident USA Donald Trump přestal kolem problému obcházet s uctivým mlčením, ale naopak velmi razantně připomenul spojencům, že se chovají nečestným způsobem. Použil v téměř encyklopedické podobě právě metodu name and shame. Během relativně krátké doby měl na stole řadu ujištění od jednotlivých členských zemí, že obratem zahajují fázi zvyšování obranných výdajů.

Důvodů bylo jistě mnoho, ale jeden je pro nás zvláště zajímavý. Vlády zemí neplnících mezinárodní smlouvu musely nějak svému domácímu publiku vysvětlit, proč se chovají jako černý pasažér. A také se dostávaly do složité situace. Jak mají být garanty vymáhání práva v rámci vlastní jurisdikce, když frapantně porušují mezinárodní dohodu? Následný útok Ruské federace na Ukrajinu již jen urychlil cestu zemí NATO k oněm dvěma procentům, ale kvapný start k tomuto cíli vyprovokovala americká administrativa dávno před válkou veřejným zostuzením spojenců.

Vraťme se k příběhu nutelly. Že v této podobě nejde o skutečné name and shame je jasné. Ale přesto stojí za trochu hlubší analýzu než jenom prostý výsměch.

Začněme banálním konstatováním, že český stát nemá u většiny zboží v podstatě žádný vliv na cenotvorbu. Existují určité situace, kdy do ní může dílčím způsobem zasáhnout, ale nikoliv tak, že by mohl zařídit levnější máslo než u sousedů. Někdo by na to mohl říct: A co DPH? Pravda, DPH je u nás celkově trochu vyšší než ve většině evropských zemí. Ale skutečně ani zdaleka nikoli o tolik, aby to vysvětlovalo celkem výrazné odlišnosti v cenové hladině. Snížení daně by tedy mohlo lehce pozměnit cenu, ale ne tak, aby to změnilo situaci.

K tomu se pro úplnost sluší dodat, že česká složená daňová kvóta není nijak extrémní a patří spíše k podprůměru vyspělých zemí. Třeba majetkové daně jsou u nás naprosto marginální.

Reálně tedy stát žádné skutečné, přímé a plně funkční páky na ceny nemá. Což ale neznamená bezmocnost. Jsou tady přinejmenším dvě možnosti.

První bychom mohli nazvat otravováním. Vláda může použít některé svoje úřady a instituce, vést určitá šetření, vyžadovat dokumentaci a celkově znepříjemňovat život těm, jejichž chování by chtěla změnit, ale nemá k dispozici zákonnou možnost přímého zásahu. A druhá je právě name and shame. Lze přijít před občany a říct: Podle nás je situace taková a taková, mohou za to tyto společnosti, nemáme možnost jim něco nařizovat, nemáme důkazy porušení zákonů, ale jejich chování je podezřelé a použijeme všechny možnosti, abychom pátrali po legálním důvodu k zákroku. Pravděpodobně, nikoliv jistě, ale pravděpodobně by to přineslo větší změnu než snížení daní.

Příčin pomalého poklesu inflace v České republice je řada. Namátkou: Mimořádná emise peněz (skutečně obrovské schodky) v předchozích letech. Možná trochu nedůrazný postup České národní banky. Nelze zapomenout na relativně vysoké příjmy (ve srovnání s řadou zemí, například s Polskem) a také disponibilní úspory, Jsou zde totiž poměrně velké disponibilní prostředky spotřebitelů, což producenti i obchod dobře vědí. Zároveň je zde faktor nedokonalého tržního prostředí v oblasti zpracovatelského průmyslu a také maloobchodu. Češi jsou relativně ochotní platit vysoké ceny a zároveň vykazují paradoxně značnou citlivost na nižší cenu. Jsou ochotni investovat čas do optimalizace výdajů pomocí slev. Výsledek: Statisticky zjištěná cenová hladina je velmi pravděpodobně ve skutečnosti o něco vyšší než ty ceny, za které obyvatelé ve skutečnosti nakupují – to je paradox permanentních slevových akcí. K tomu je třeba dodat jedno: Základním důvodem vytrvalé inflace je struktura ekonomiky postavená na velkých producentech a velkých obchodnících. Je otázkou, zda v minulosti nepostupoval antimonopolní úřad příliš vstřícně k fúzím a převzetím, zda nedovolil přílišnou dominanci v potravinářství a obchodě. A zda nepostupoval příliš loajálně ke stávajícím soutěžitelům – například v případě mobilních operátorů. Víte například, že platíme ve srovnání s cizinou až desetinásobek ceny za datové služby?

Téměř žádný z těchto důvodů vláda není schopna ovlivnit. Buď nastaly v minulosti a nelze je zvrátit (fúze, mobilní operátoři), nebo nemá kompetence nebo nevlastní žádnou legislativní oporu k tomu, aby mohla vymáhat změnu. Je ale schopna dělat jiné kroky. Sice nepříliš efektní, navíc působící „oklikou“, ale ve střednědobém horizontu v důsledku funkční. Jakkoliv náhražkové za skutečně fungující trh.

Je tedy otázkou, proč místo videí o nutelle nevznikají videa o plánu na otravování, jmenování a zostuzení těch, kterým vysoká inflace hraje do not.