S nástupem protižidovských opatření se pro Wernerovy mnoho změnilo. Tatínka přeživšího Pavla Wernera vyhodili z práce, rodina se přestěhovala do jiné čtvrti, museli nosit na oblečení hvězdu. Obsílka do Terezína byla konečnou.
Díval se po ženách
Tehdy úřady povolovaly rodinám, aby si vzaly zavazadla do padesáti kilogramů a jídlo na dva dny. Maminka při pečení sušenek neřekla dětem, že jedou do Terezína. Pro děti tak byla cesta do ghetta vlastně dobrodružstvím. A bylo to tak lepší.
„Pamatuji si, že mě táta tvrdě sjel. Pofňukával jsem, protože zavazadlo pro mě bylo těžké. Říkal, ať se podívám na mladší sestřičku, která nefňuká. To si dodnes vybavuji,“ vzpomínal pro Paměť národa Pavel Werner, který v Terezíně zůstal s maminkou a sestrou v jednom z bytů přecpaných mnoha ženami. Jenže pak si jedna z nich všimla, že ho zajímá, když se ženy převlékají, a putoval do chlapecké části. Právě tam dneska v Terezíně sídlí muzeum.
Do rodinného tábora přišel Mengele
Pavlova sestřička Lenka v roce 1943 onemocněla zánětem mozkových blan. Pavel ji navštívil na marodce, tehdy už měla ochrnutou půlku obličeje. Zemřela. On sám trpěl na vředy a také záněty středního ucha. Když mu doktor poprvé píchal bubínky, strašně křičel. Když to bylo po několikáté, dal mu čichnout chloroformu a malý chlapec měl pocit, že je znovu ve voňavé kuchyni v Pardubicích, kde jeho maminka peče sušenky. V roce 1944 ale rodinu poslali do Osvětimi. A tam se měli setkat se šíleným doktorem Mengelem.
Jenže rodina Wernerova se dostala do osvětimského komplexu Birkenau, do táborového úseku Bauabschnitt II b, krátce BIIb. Jednalo se o zvláštní část tábora označovanou jako „rodinný tábor“. Konaly se tu popravy bez rozsudku a lidé z těchto transportů končili v plynových komorách. Když v červenci 1944 přišel doktor Mengele, odděloval děti od otců. Rozhodovalo se, kdo bude žít, a kdo ne. To ale ještě nikdo nevěděl. Všichni se museli svléci donaha a čekat na ortel. Tatínek šel na jinou stranu než syn Pavel. Ten se dostal do skupiny chlapců, kteří byli těžce zkoušeni. Čekal je také třídenní, zcela vysilující pochod smrti z Mauthausenu do Gunskirchenu nedaleko Welsu. Přežili jen díky přátelství – tři kamarádi vytvořili skupinu, společně se drželi, a když ten uprostřed potřeboval spát, drželi se navzájem. Pavel přežil z celé rodiny jako jediný. Zemřel v roce 2017.
Koncentrační tábor Terezín a propaganda
Terezín nebyl vyhlazovacím táborem jako Auschwitz či Sobibor, ale byl využíván nacisty jako koncentrační tábor a ghetto během druhé světové války. Oficiálně byl nazýván Theresienstadt. Zřízen byl v listopadu 1941 a sloužil k umístění židovského obyvatelstva z různých evropských zemí. Podmínky v Terezíně byly velmi obtížné. Lidé zde trpěli nedostatkem potravin, hygienickými problémy a špatným lékařským zajištěním. Mnoho lidí zemřelo na nemoci, hlad nebo bylo posláno do vyhlazovacích táborů. Terezín byl rovněž místem, odkud byli lidé deportováni do vyhlazovacích táborů, což vedlo k velkému počtu obětí.
Nacisté využívali Terezín i pro propagandu. Během několika návštěv mezinárodních delegací a Červeného kříže se snažili představit tábory jako místa s „přijatelnými“ podmínkami. Toto bylo ovšem značně zkreslené a skutečné podmínky byly mnohem horší.
I přesto, že Terezín nebyl primárním místem vyhlazování, mnoho jeho vězňů bylo nakonec deportováno do vyhlazovacích táborů, kde byli zabiti. Po válce bylo Terezínské ghetto osvobozeno sovětskými vojsky v květnu 1945.
Zdroj: redakce, pametnaroda.cz, pamatnik-terezin.cz, holocaust.cz
KAM DÁL: Zvrhlý intimní život několikahodinového manžela Adolfa Hitlera: Jeho milenky umíraly mladé.
