Šéf vojenského výboru NATO: Vojáci jsou největší pacifisté, protože vědí, jak strašné je zabíjení
Válka je podle předsedy vojenského výboru NATO Roba Bauera celospolečenskou událostí. „Jakmile k ní dojde, je třeba skutečně pochopit, že to nemůžete nechat jen na vojácích,“ říká. V exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz apeluje na rychlejší armádní nákupy a vysvětluje, proč by lidé neměli panikařit, když se mluví o možnosti mobilizace.
Válka na Ukrajině trvá již 21 měsíců. Vybavíte si okamžik, kdy jste se dozvěděl, že začala?
Vlastně jsme tak nějak věděli, kdy k tomu dojde, protože jsme měli k dispozici zpravodajské informace. Dvacet pět zemí NATO sdílelo své zpravodajské informace s Aliancí.
Poslední věc, která se vozí na frontu, je krev, protože nevydrží čerstvá příliš dlouho, třeba deset dní. Takže když na frontu přijede krev, tak víte, že do deseti dnů se to stane.
Den před invazí jsem říkal svým zaměstnancům: „Jděte domů o něco dřív, protože dneska v noci, někdy mezi třetí a pátou ráno, nám zavolají.“ A ten telefonát přišel deset minut po čtvrté.
Vyplynulo podle vás z války na Ukrajině pro NATO nějaké ponaučení?
Ano, mnoho. Důležitá je morálka vojáků. To víme už z historie a vojenské strategie a vidíme to opět v praxi. Ukrajinští vojáci vědí, za co bojují. Je to boj o existenci Ukrajiny. Protože pokud dnes válku prohrají, ztratí svou zemi. Pokud Rusko boje zastaví a vrátí se domů, válka skončila. To je ten rozdíl.
A nevědí to jen ukrajinští vojáci, ale stojí za nimi celá společnost. A proto je nesmírně důležité, abychom si uvědomili, že válka je celospolečenskou událostí. Nikomu se válka nelíbí. Ale jakmile k ní dojde, je třeba skutečně pochopit, že to nemůžete nechat jen na vojácích, dát jim peníze a říct: „Vy se o to postaráte.“ Kdyby začala válka, musíme být připraveni a společnost musí chápat, že je součástí řešení.
Například představitelé všech členských zemí NATO se letos na summitu ve Vilniusu shodli, že potřebujeme více vojáků ve vyšším stupni pohotovosti. Pak ale lidé říkají armádě nebo náčelníkovi generálního štábu v Česku, ale i jinde: „Proč bychom vám měli dávat peníze, když nejste schopní ani najít lidi?“
Ale to je špatná otázka. Protože to není nutně náčelník generálního štábu, kdo chce větší bezpečnost. Jsou to občané, kdo chce více bezpečnosti. A proto je třeba, aby se na řešení podíleli i oni.
Rob Bauer
Nizozemský admirál je třiatřicátým předsedou Vojenského výboru NATO, a tedy nejvýše postaveným vojákem Severoatlantické aliance a také hlavním vojenským poradcem generálního tajemníka Jense Stoltenberga. Alianční vojenský výbor, který Bauer od roku 2021 vede, je složený ze šéfů všech jednatřiceti aliančních armád. Bauer přijel 22. listopadu na dvoudenní návštěvu Česka. Setkal se s náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou i prezidentem Petrem Pavlem.
Pokud tedy nenajdeme lidi, kteří by se hlásili dobrovolně, aby se podíleli na zajištění větší bezpečnosti, musíme přemýšlet o jiných systémech, jako je branná povinnost, systém armádních záloh nebo mobilizace.
Když je válka, nejde jen o to sehnat novou munici, tanky nebo děla, ale také o to, aby se našli noví lidé, protože ve válce bohužel lidé umírají. Takže je třeba, aby všechny členské země měly systém, který v případě války zajistí, že můžeme najít další lidi, vycvičit je, dát jim uniformy, zbraně a munici, pokud je to nutné.
V Evropě dlouho válka nebyla, takže se všechny tyto věci zdají být pro naši společnost vzdálené. Je skvělé, že žijeme v míru. Já válku nechci. Vlastně si myslím, že vojáci jsou asi ti největší pacifisté, jaké můžete najít, protože ze zkušeností z Afghánistánu a dalších míst víme, jak strašné je válčení, zabíjení a zraňování lidí.
Ale také víme, že je to nezbytné. A proto se raději připravujeme na válku, abychom udrželi mír.
Máme čas
Zmínil jste brannou povinnost a mobilizaci. Náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka několikrát uvedl, že v případě války by se k mobilizaci mohlo přistoupit, jeho slova v české společnosti ale vždy vyvolala spíš paniku.
Ano, ale musíme o tom mluvit. Lidé musí pochopit, že není potřeba panikařit. Myslím, že i to je součástí diskuse. Nemusíte panikařit, když o těchto věcech mluvíme v době míru, nyní máme čas. V klidu se můžeme lépe zorganizovat, abychom při napadení nepropadali panice, protože se pak můžeme spolehnout na fungující systém. To je můj cíl a je to cíl i generála Řehky, když o tom mluví, protože ten systém už neexistuje.
V Nizozemsku stále máme systém branné povinnosti. Všichni osmnáctiletí lidé, muži a v posledních letech i ženy, dostávají dopis od vlády. Nepovoláváme je ale. Takže jakýsi systém máme, i když to není výcvik, ale alespoň známe všechna jména a adresy. Ale u spousty států takový systém úplně zmizel.
Zejména v zemích, které byly součástí Sovětského svazu, byly zákony změněny tak, aby armáda už nikdy v době míru nehrála tak silnou roli jako v minulosti. Jsou velké rozdíly v tom, co je možné v době míru dělat v zemích na východním křídle NATO a co ve zbytku Aliance. My máme hodně „šedých míst“, ale pro vás je to buď černé, nebo bílé. Buď je válka, nebo mír.
Ale ve skutečnosti se potřebujete připravovat na válku v době míru. Takže to může vyžadovat, aby se například v některých zemích, o kterých jsem mluvil, změnily zákony tak, aby se některé z těchto věcí skutečně daly dělat v době míru, když máte čas.
Na středeční tiskové konferenci tady v Praze jste zdůraznil důležitost článku tři Severoatlantické smlouvy. Ten říká, že každý členský stát NATO byl měl být schopný se bránit ozbrojenému útoku sám. Na čem by podle vás Česko mělo víc zapracovat? Například nákupy vojenské techniky u nás jsou velmi zdlouhavé.
To jsou dvě různé věci. Jednak co mají členské státy dělat, pokud jde o jejich plány, a jaké vybavení by si měly pořídit. Kolik dalších lidí by měly zrekrutovat? O kolik více by měly investovat do výcviku a do zásob? To je jedna stránka věci. To jsou záměry.
Druhá věc je realizace, na nákup všech těchto věcí potřebujete peníze. Diskuse o dvou procentech HDP na obranu je v NATO nesmírně důležitá. Tedy dvě procenta jsou spodní hranice, nikoliv strop. A pak je samozřejmě potřeba nakupovat co nejrychleji.
NATO po padesáti letech aktualizovalo plán, jak se bránit Rusku. Pomáhal s tím Opata ze speciálních sil
Číst článek
Požadujeme tedy, aby vlády přistupovaly k pořizování vybavení (pro ozbrojené síly) méně byrokraticky. Někdy se příliš zaměřujeme na efektivitu a odpovědnost a málo na účelnost.
A pak samozřejmě potřebujete průmysl, který dokáže vyrábět ve větším množství. A to vyžaduje nejen objednávky od vlád, ale také ochotné investory. Protože ve většině zemí je obranný průmysl soukromým sektorem s jediným zákazníkem, kterým jsou vlády.
Po desetiletí tu byly nedostatečné investice (do ozbrojených sil). Takže opatrný je (obranný) průmysl a opatrní jsou i investoři, protože sice vidí, že teď toho potřebujeme hodně. Ale co bude za pět let?
Řešením by mohla být dohoda mezi vládami a průmyslem, kdy vláda řekne, že pokud se továrna po pár letech nebude využívat už tak intenzivně jako nyní, tak vláda zaplatí náklady na její udržení při životě.
Takže až to bude zase potřeba, budeme továrnu pořád mít a díky tomu budeme moci mnohem rychleji rozjet výrobu. Taková dohoda není výhodná z hlediska efektivity, protože utrácíte peníze za něco, co nepoužíváte, ale je to chytrá investice ze strategického pohledu.
Víte o nějaké zemi, kde taková dohoda mezi vládou a obranným průmyslem už funguje?
V některých zemích je obranný průmysl vlastněný státem. Myslím, že je to částečně případ Polska a Finska. A Norsko má podíly ve firmách obranného průmyslu. To by mohlo být součástí řešení. Nebudu mluvit o tom, jak to udělat, protože nejsem expert na finance, ale vím, že je to nezbytné.
Dobře, ale je něco konkrétního, co na co by se Česko mělo zaměřit?
Myslím, že Česká republika je jedním ze států, kde se obranný průmysl rozjel. Existují dobré příklady, kdy národy společně financují projekty, na kterých nyní český průmysl pracuje například pro Ukrajinu. A proto si myslím, že Česká republika je dobrým příkladem.
Celkově však potřebujeme dělat mnohem více, zejména proto, že se ruská ekonomika změnila na válečnou. A to znamená, že vše v ruské ekonomice je přizpůsobeno tomu, aby Rusko uspělo ve válce na Ukrajině.
I my na to máme předpisy pro válečný stav. Ale my nejsme ve válce. Takže musíme přesvědčit občany, lidi v soukromém sektoru a institucionální investory, aby v době míru skutečně dělali více, jako bychom byli ve válce.
Debata s Ruskem není
Nedávno jste se účastnil konference na Islandu, kde jste řekl: „Čtyřikrát jsem se snažil kontaktovat náčelníka generálního štábu ruské armády, generála Valerije Gerasimova. On se mnou ale nechce vést dialog.“ Kdy jste s ním mluvil naposledy?
Já jsem s ním nemluvil a to je součástí problému. Poslal jsem mu čtyři dopisy, na každý z nich odpověděl trochu jinak, ale obecně neprojevil ochotu se sejít.
V NATO jsou jen dva vojáci, kteří s ním mohou komunikovat. Je to předseda vojenského výboru, tedy já, a vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě. Ani jeden z nás s ním nemluvil. Gerasimov ale během této války mluvil s některými aliančními náčelníky generálních štábů.
Je to (komunikace) důležité, protože pokud dojde k chybě, například na technické úrovni, chcete se ujistit, že to není začátek války. Pak je dobré mít možnost zavolat a říct: „Hele, je to nešťastné, že se to stalo, ale je to začátek něčeho vážného?“
A když pak řeknou: „Ne, to byla chyba, nepřiznáme to veřejně, ale byla to chyba,“ tak je to dobře, protože pak budeme jako Aliance na to nahlížet jinak, když víme, že to byla chyba. A taková debata mezi Ruskem a NATO v tuto chvíli není.
Na konferenci Diplomacie a bezpečnost před dvěma týdny mluvil generál Řehka o situaci v africkém Sahelu. Řekl, že to, co se tam děje, ho „děsí“. Zmiňoval kombinaci nestability, klimatické změny a terorismu. Může NATO udělat něco pro zmírnění napětí v tomto regionu?
To záleží především na tamních státech, zda si přejí zapojení NATO. A pokud ano, budeme muset diskutovat, zda se jako Aliance chceme zapojit. Zní to trochu byrokraticky, ale to funguje.
Něco jiného je článek pět, který říká, že útok na jednoho je útokem na všechny. V takovém případě nebudeme debatovat, jestli přijít na pomoc. To je slib, který si navzájem dáváme prostřednictvím smlouvy.
Po ruském běsnění přichází přestavba Ukrajiny. Rekonstrukce nečeká na poslední výstřel, už začala
Číst článek
Ale pokud jdete mimo alianční území, třeba do Afriky, Afghánistánu nebo Iráku, pak to vyžaduje, aby Aliance jako celek řekla: Ano, uděláme to. A pak potřebujete mandát, musíte postupovat podle práva. Mandátem může být rezoluce Rady bezpečnosti OSN nebo souhlas vlády přijímající země.
Pokud tedy nějaký africký stát nebo skupina afrických států požádají NATO o pomoc, budeme o tom diskutovat. A samozřejmě se pak musíte zamyslet nad tím, jaká by tam byla naše role. Na jak dlouho bychom tam byli? Šlo by o výcvik?
Kromě toho členské státy, i když jsou součástí Aliance, mají své vlastní zájmy ve světě. Například USA mají velký zájem v oblasti Indo-Pacifiku. USA jsou součástí NATO, ale to nutně neznamená, že NATO bude dělat stejné věci, jaké chtějí v této oblasti dělat Spojené státy.
Takže se na to vždy musíte dívat tak, že NATO dělá to, na čem se 31 zemí dokáže dohodnout.
