Josef Kocourek: Běž rychle do hor milenko má malá

neděle 26. listopadu 2023


Josef Kocourek (1909, Brdo na Novopacku – 1933, tamtéž) byl český prozaik, básník, fejetonista a učitel. Jeho sebrané básnické spisy pod názvem I smutek byl jen sen vydalo nedávno nakladatelství Bor, s jehož svolením uveřejňujeme ukázky z Kocourkovy poezie. Zachovali jsme i původní typografii básní. Knihu edičně připravil Jaroslav Vyskočil. Obsahuje i doslov malíře a básníka Víta Ondráčka, který o Kocourkovi napsal (staženo z webu Jaromíra Typlta Typlt.cz):


“Expresionista, lyrik, extatik, zběsilec a vizionář, menšinový učitel, přesvědčený socialista, solitér, bohém, palič vlastních děl, svůdce dívek předurčený podle vlastních slov k bláznění a životu bezútěšnému a smutnému, malíř postižený oční vadou, nemocný člověk hazardující se zdravím, ale především básník nadaný schopností doslova spalovat každou vteřinu života. Tvořil horečně v předtuše blízké smrti. Do svých čtyřiadvaceti let stihl vydat dva z mnoha románů, které napsal, jeho fejetony tiskly Lidové noviny, své prózy publikoval časopisecky, stal se autorem hojně překládaným do slovinštiny. O jeho rozsáhlou literární pozůstalost Památník národního písemnictví neprojevil zájem. Je tedy uložena v archivu šumperského muzea.”











HOSPODA 

  

NA ČERNÉM STOLE BÍLÁ SKLENICE 

U NOHOU PIJÁKA OHAREK DOUTNÍKU.  

RTY VLHKÉ POLIBKEM. ŠIROKÉ ZORNICE 

KRVAVÉ LUCERNY NA KLÍNECH POUTNÍKŮ  

  

PIJÁCI BLOUZNÍ. ARISTON BŘINKÁ DO BÍLÉ STĚNY 

JAK SE RTY SPOUŠTĚJÍ DO DNA SKLENICE  

RUM VONÍ ŽENAMI. DLANĚ SE CHVĚJÍ 

DVA ČERNÍ PAVOUCI PÁŘÍ SE NA RUCE  

  

RTY VLHKÉ KOŘALKOU. ČLOVĚK SI POMYSLÍ 

ŽE ŽIVOT VLASTNĚ NENÍ ZLÝ 

NĚKDE SI TAKÉ VZPOMÍNÁ 

I NA FRANTIŠKA VILLONA  

  

MOŽNÁ ŽE3 NĚKDĚ V PAŘÍŽI  

V KRČMĚ U SVATÉ TROJICE 

SEDÍ DVA BLEDÍ MALÍŘI 

PŘED NIMI CIZÍ SKLENICE 

  

MOŽNÁ ŽE BUDOU LÉTA ČEKATI 

NEŽ PUKNOU BŘICHA STALETÍ 

A PŘIJDE COLIN VILLON A REGNIER  

A KAŽDÝ SVOU ČÍŠI DOPIJE.






PŮLNOC 

 

KDYŽ SE TAK PROBOUZÍM K PŮLNOCI 

PO NEBI HVĚZDY JDOU JAK BÍLÍ LOSOSI 

NA SCHODECH HŘBITOVA PES SMUTNĚ NAŘÍKÁ 

NA SRDCE KLADOU SE VLHKÉ RTY PAVOUKA 

 

STUDENÝ PAVOUKU NOHY SLOŽ DO KŘÍŽE 

HUBENÁ SEPIE JDI DOLŮ 

NEVIDÍŠ MÉ SRDCE KDE K SMRTI NEJBLÍŽE 

A ZA NÍM HOSPODU 

 

SEDÍ TAM ZA STOLEM STARÝ PIJÁK 

NEMŮŽE UŽ PLAKAT ANI ZPÍVAT 

 

SE STROPU SPUSŤ SE PŘED JEHO TVÁŘ 

PŘED OČI SÍTÍ MU NAMOTEJ JAK BÍLOU ZÁŘ 

ABY TAK V MĚKKÉM ZAJETÍ 

NECÍTIL SMUTEK PROKLETÍ 

 

JE TO TAK SMUTNÉ 

KDYŽ SE VŠAK PROBOUZÍM K PŮLNOCI 

NECHOĎTE KE MNĚ PAVOUCI 






OPILÝ TOPIČ 

 

VAGONY TLESKAJÍ RUKAMA 

A TOPIČ LULKU DOKOUŘÍ 

NAD STROJEM PÁRA ROZKVETE JAK BÍLÝ STROM 

K RESTAURACI SE KÝVÁ TOPIČ OPILÝ 

 

U MALÝCH STOLKŮ ČEKÁRNY 

STUDENTI PÍŠÍ MILOSTNÉ DOPISY 

A DÍVKA V STŘÍBRNÉM KOŽICHU 

ZAVĚSÍ NA STĚNU KUPÉ PLÁŠŤ 

JAK BÍLÝ HROZEN ŠEŘÍKU 

A JÁ OPILÝ TOPIČ NA JEJÍ LÁSKU 

POSLEDNÍ VÍNO DOPIJI 

 

A POTOM OPIJU MILENKU A KAŽDÝ VLAK 

OPIJU KOMETY A MODRÉ NEBE 

OPIJU LOKOMOTIVY A NÁDRAŽÍ 

JAKO JSEM OPIL SEBE 

ČERVENÉ VAGONY JAK LIDSKÁ SRDCE 

POLETÍ RUDÝM SVĚTEM 

JEN DÍVKA V STŘÍBRNÉM PLÁŠTI BUDE SE DÍVAT 

NA TVÁŘI S RUDÝM KVĚTEM 

 

RUCE A DOPISY PŘILOŽÍM POD KOTEL 

Z KOLEJNIC SVÉHO OSUDU VYTRHÁM POSLEDNÍ ŠROUBY 

AŽ BUDU PRCHATI ZMAŘENÝM ŽIVOTEM 

NĚKDO MI ZAZPÍVÁ BALADU MILOSTNOU 

ANEBO TANGO TESKLIVÉ 

RYCHLÍKY MÉ PÍSNĚ PO LESÍCH ROZNESOU 

A LIDÉ JAK KŘEČKY 

DO LASSA BUDOU CHYTATI 

MÉ VLAKY OPILÉ 






LES 

 

V ZELENÉ LESNÍ ALEJI 

ČERNÝ PES OTEVŘEL BÍLOU TLAMU 

SVÍTÁ NA JEDLÍCH TETŘEVI ZPÍVAJÍ 

DÍVKA SE PROJÍŽDÍ NA JELENU 

 

TETŘEVI TOKAJÍ NA PLÁNÍCH MĚSÍCE  

VE VĚTVÍCH VLHKÉ TICHO 

ŘÍJÍCÍ SRNEC O BLIZNY VSTAVAČE

OTÍRÁ TEPLÉ BŘICHO 

 

Z OKVĚTÍ DIVIZEN RODÍ SE MŮRA 

MYSLIVCI STŘÍLEJÍ PO SVÝCH STÍNECH 

KREV SE RTŮ MILENCE DÍVKA STÍRÁ 

A ŇADRŮM HLAVU VINE 

 

CHODÍ SEM MILENCI KAŽDÉ LÉTO 

KDYŽ MĚSÍC HOŘÍ V ÚPLŇKU 

A V STÍNECH STROMU ZTRACENÉHO  

MILENEC ČEŠE MILENKU 






LAMPA MILENCŮ 

 

ŽÁROVKA SPUSTÍ SVÁ VLÁKNA DO OČÍ JAK ZLATÉ UDICE 

MILENCI TVÁŘEMI HLADÍ SI SKRÁNĚ U STOLU SEDÍCE 

SLINY HVĚZD JAK MĚSÍC DO OKNA PLIJE NEBESKÉ MORFIUM 

STÉKAJÍ NÍŽ A NÍŽ A JÁ SE OPIJU 

JE SLADKÁ TMA HUSTÁ JAK TĚLO ČERNÉ MILENKY 

PROTO MÁM MÍSTO SNŮ JEN ČERNÉ VZPOMÍNKY 

 

ŽÁROVKA PODRUHÉ VYHODÍ UDICI 

MILENCI OTOČÍ SVÉ KLÍNY K MĚSÍCI 

JEDNO TĚLO DÁŠ TY A JEDNO JÁ  

A V LÁSCE SVĚTA NÁS BŮH NEPOZNÁ  







MÍROV 

 

O STARÉ KMENY MODŘÍNŮ 

OTÍRÁ JELEN SVÉ PAROHY JAK DLOUHÉ ZLATÉ DÝMKY 

VE VĚTVÍCH KAŠTANŮ A JEDLÍ 

ZETLELÝ SEBEVRAH POČÍTÁ POUPATA A BLIZNY SAMČÍCH KVĚTŮ 

NA DLANÍCH MYSLIVCE REZAVÍ STUDENÁ ZBRAŇ 

 

II 

PO DLAŽBĚ STARÉHO MĚSTEČKA 

TRESTANCI TLAČÍ ZPUCHŘELOU KÁRU PŘED VRATA VĚZENÍ 

DALEKO K SEVERU ZBOBTNALA TESKNOTOU 

SVALNATÁ TĚLA LYSÍCH HOR A MLÝNŮ 

MRAKY JAK RŮŽE VSTALY Z OBZORU 

SLUNCE SE ROZBILO V AZURU JAK ZLATÝ DŽBÁN 

Ó SLUNCE ZAPADÁ DO KLÍNA MILENKY 

 

III 

A PŘECE KDYŽ MUSÍM NA LÁSKU VZPOMÍNAT 

SLYŠÍM JEN ZBLOUDILÉ SÝČKY JAK LKAJÍ ZE SAMOT 

OZVĚNY DŘEVAŘŮ DO OKEN BIJÍ JAK RUCE ZLOMENÉ  

NENÍ V TÉ ZEMI DÍVEK A MILENCŮ 

DUHA SE ZLOMÍ JAK VĚTEV PŘETÍŽENÁ 

A DO KALICHŮ MÍSTO HOSTIÍ 

KRKAVCI KLADOU SVÁ MODRÁ VEJCE 

NENÍ TU DÍVEK NENÍ TU KUŘÁKŮ OPIA 

 

IV 

A PŘECE 

DALEKO NA ZÁPADĚ KDE HVĚZDY 

A MLÉČNÁ DRÁHA SPÁJEJÍ NEBE S OBZOREM JAK CÍN 

VE VONNÝCH KEŘÍCH MALIN A RULÍKU 

KRKONOŠE LEŽÍ JAK KYTARA 

A PŘECE NEŽ UMRU 

OTAJÍ JEŠTĚ BESKYDY A BŘICHA JESENÍKŮ 

JAKO BY S TĚLA DĚVEČEK SETŘEL SE POT 

ZAHRAJE JEŠTĚ KYTARA A ARISTONY HOSPOD KDE JSEM SE OPÍJEL 

POSLEDNÍ LYŽAŘ NAHLÉDNE NAPOSLED DO DŽBÁNU SNĚŽNÝCH JAM 

ZAHRAJE KYTARA KRKONOŠ 

ALE AŽ UMRU 

CHCI BÝTI POCHOVÁN POD PRAHEM HŘBITOVNÍCH VRAT 

BUDOU MI PO SRDCI ŠLAPATI MILENKY 

AŽ PŮJDOU RŮŽE ZALÉVAT 






ODJEZD 


Vlak šumí ve skalách jako sklenice vína 

kdosi se do zornic oblohy zahleděl 

Když hvězdy padaly jak se stmívá 

tu napříč kolejnic tvůj stín jsem zřel 


Jak rosa padala na květy jmelí 

v lijáku krve a tanci bílých těl 

jak rychlovlaky smutně v dálku jely 

tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel 


Viděl jsem města tisíce světel a barů 

a zahrad plných žen 

jak smutně vířila kolem rychlovlaků 

tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel 


Duha se zlomila po nebi jako růže 

ďábel spal na ňadrech ženy a byl to sen 

a jako blouznivý sebevrah v němé hrůze 

tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel 


Klavíry hrály v rytmu hymny 

pomalu hasl nad planinou den 

když měsíc vycenil své zlato a zdloužily se stíny 

tu napříč kolejnic svůj stín jsem zřel 


A zítra černý pes olíže rudý pás kolejnic 

a v tlamě za město mé srdce odnese 

za zpěvu chřástalů a svitu létavic 

budou vést hovory milostné 


o tom jak sladké je láskou být bičován 

když leže napříč kolejnic marně jsi dokonal 


10. II. 1930 






MASKA


Nevěřme nikomu 

nad sklenicí vína 

je to jak hvězda nad mořem 

když se stmívá 


Vezmi si masku kejklíři 

a do rtů úsměv bílý 

stačí ti pro tisíc nocí 

i pro tu jedinou chvíli 

 

až ruka spadne mimo země v tmu 

A stín svůj spatříš v polosnu 

černý jak maska na tváři 

nebo text kletby v žaláři

 

X

 

Nad sklínkou jsme se sešli, přátelé

nad sklínkou ruce sepneme 

a budeme se modlit celou noc 

by mě vzal ďábel na milost 


 

26. II. 30. 






ŘÍJEN


Mlhy jak servané závoje nemocných nevěst 

po nebi čárají tesknotu bídu a neřest 

V dutinách jedlových lesů dřevaři loupají bílý kmen 

jeleni zdechnou vidinou střely 

já umru samoten 

 

Četník jde krajem šedého ticha jako přízrak 

na nahý bodák jenž trčí do temnot 

usedá černý pták a zpívá 

hnijící listí je teplé jak měkká díže pelechu 

krvavá záplava smrti se šíří po mechu 

na osy květin mrtvoly šíří svá křídla blanitá 

na osy životů věsí se hříchy pro něž se nevzdychá 

krajina lisuje z jeřabin červené rubíny a víno 

když z pekla lásky milenka odešla 

a dávno pozdě bylo 

 

Jen říjen v hudebních nástrojích krásných jmen měsíců 

zkřivený leží na datech sedmi dní 

a lásky bez hříchu 

 

Z těch sladkých dívek zbyla jen jména laskavá 

protože na světě všechno co je krásné 

pro pouhý úsměv se prohrává 






BERGSCHENKE


Hospoda voní vínem a kořalkou 

není to podivné prokletí 

když srdce letí pustinou 

a za ním celá staletí  

 

klarinet skanduje rytmus lásky 

a dívka s velkými zuby v rohu štká  

Smutně zní píseň harmoniky 

jako pláč šílence z polosna  

 

Jak luky zkřivily své větve křoviska 

pod kůlnou třpytí se široké zornice 

Naposled stisknu ti ruku klarinet zapíská 

uslyšíš zvony z vesnice 

 

a smutní milenci se s hory vrátí spat 

v kaluži vína se zhlédne měsíček 

a až se do tváře oblohy tvá dívka bude smát 

v srdci jak rosa se srazí divný stesk 

 

Bergschenke umlká den se chýlí 

sluníčko zkomírá nad lesem 

byla to neděle a pro tu chvíli 

i smutek byl jen sen 

 

Jen vstávej opilče ze svých vidin 

klarinet zlomený leží v prachu 

a z temnot měkce zarosených nížin 

voní květ bílých hrachů 






U ŘEKY 

 

Písčina uprostřed hladiny na ní stan 

a paní ostrova na břehu spí 

Vlny se ztišily gramofon dozpíval 

písničku loučení 

 

Usnete s rukama v klíně krásná paní 

nad stanem vlajka vzplála 

Sen bloudí krajinou jezy hrají 

baladu sebevraha 

 

Obloha nad vámi je jako cirkus bílý 

motýli vzlétají s vaší šíje 

a vaše tělo v této chvíli 

má formu srdce ty lstivé křivky zmije 

 

Usnete tiše před stanem a tělo zmizí ve tmě 

měsíček zlatýma rukama rozčeřil hladinu 

a osud vaší lásky se podobá kletbě 

anebo osudu hadímu 

 

22. V. 30.






PŘED SMRTÍ 

 

Cypřiše vzplanuly na břehu oceánu 

krvavým plamenem brzy k ránu  

Pirátská lodice zbloudila nad tůněmi 

z rybářské vesnice zoufale zvoní hranu

vychází měsíc ztmělý 

 

Oh srdce piráte s rukama krvavýma 

oh srdce mlčíš už a smrt se dívá 

když v těle pálíš jako démant v peci 

jenž do prstenu vsazen být má 

podoben zrníčku pšenice anebo rudému půlměsíci 

 

Běž rychle do hor milenko má malá 

odešlas pokaždé když ve mně umíralas 

běž rychle říci supům v oblacích 

aby šli sezobat srdce jak proso seté zrána 

tak bílí jako když do růží se sype sníh 

 

Je dnes tak smutno nad městem a splavy 

hřbitovy voní hnilobou s klavíry flétny hrají 

hluboko do nitra rozkoše vpálil se děs 

žes místo lásky a rozkoše které se krásné zdály 

s obrazy božích muk do tůně kles 

 

Nemám co milovat nemám co zabíjet 

jenom snad plamen snů a marných vzpomínek 

i stín můj odešel zřítil se chrám 

snad musí s rozkoší i bolest pomíjet 

pro kterou nebyl jsi sám 

 

Vrátíš se od řeky dva květy rákosu na rukou 

člun pluje zpátky po proudu hvězda se potácí nad řekou 

Ztrnulost vidím lpět v geysirech očí tvých 

na hřbetech kluzkých vln spí smutek s tesknotou 

po pláni stín meče tiše se mih 

 

Nemám co milovat nemám co proklíti 

nemám se čemu smát hvězdy mne zradily 

čekám jen na supy až slétnou z hrotů skal 

čekám jen na tebe přelude z písčiny 

čekám tu po celé klekání až vyjde slunce tmám 






4. ČERVNA 

 

Nad lesem mračna se valí jako roje 

sluníčko zamává krvavým praporem 

Louka je plna kopretin a všechny byly tvoje 

když navraceli jsme se s večerem 

 

Proč vadnou květiny proč sen se končí v tmách 

duha se láme v oblacích 

Kdo jednou věřit šel a sen ho oklamal 

pro bolest víry se nevrací 

 

Nikdy se nevrátit vy bílé kopretiny 

raději koukol mít rád 

Raději stínem být mezi stíny 

potom se uvěří snad