Vždycky jsem byl hravý. Bavilo mě vymýšlení příběhů, hry, soutěže… A taky sport, ke kterému mě rodiče vedli od mala - chodil jsem dvakrát týdně na tenis a plavání, od šestnácti let jsem taky o prázdninách fungoval jako plavčík na brněnském koupališti Dobrák, které patřilo k nejlepším a nejnavštěvovanějším ve městě.
Michal Janotka
Jako kluk jsem se každopádně těšil, až budu mít „padla“ a sejdu se na našem dvoře s kámoši. Báječně jsme si užívali, vymýšleli společně hry, čutali do míče a hráli si na schovávanou. K mému dětství plnému her také neodmyslitelně patřilo lego. Tedy ne že bych byl nějak extra zručný, moje ruce jsou docela levé. Když se snažím něco opravit, trvá mi to dlouhou dobu a úspěch je nevalný – možná právě proto mí rodiče moji snahu „budovat“ podporovali a zásobili všelijakými stavebnicemi… A lego mezi nimi samozřejmě vedlo. Vždycky jsem si důkladně prostudoval návod a pak jsem třeba i několik hodin budoval. A když mě omrzely návody, stavěl jsem podle sebe.
Vrcholem mého snažení byl můj vlastní svět postavený ze všech stavebnic, které jsem měl. Na jedné straně byl hrad s rytíři, vedle letiště, dále hasičský a policejní sbor i s budovami a vozidly a nechyběli ani piráti. A pak, když začalo být venku nevlídno, aktivity naší klukovské party se přesunuly ze dvora do mého pokoje. Klukovská fantazie jela na plné obrátky, když jsme se stali obyvateli našeho soukromého světa. Ne každý si uměl hrát tak, jako my, vžít se do role rytíře nebo třeba policejního náčelníka.
Později lego odsunul na vedlejší kolej počítač - byl jsem jeden z prvních, kdo ho měl, takže upadlo v zapomnění a na řadu přišly počítačové hry - Prince of Persia, závody motorek a nezapomenutelný první Doom.
A teď se vám k něčemu přiznám, hravý jsem dodnes! Jakmile je venku pošmourno a nemůžu jít běhat nebo na kolo, odcházím si zase hrát do fiktivních světů.
Zdroj: časopis Glanc
