EXOTICKÉ OBJEKTY PRO PŘECHOD MEZI SVĚTY (2)

V zimě roku 1937 vypustil spolu se dvěma kamarády raketu vlastní výroby přes zamrzlé Templinské jezero. Za tímto účelem naplnil záclonovou tyč prachem a na jeden z jejích konců připevnil vysoce výbušnou zápalnou hlavici. Při nárazu do ledu raketa udělala do ledové krusty velkou díru. Ve dvanácti letech se chtěl pomstít podle něj nespravedlivým učitelům ve škole. Opatřil dveře, okna, skříně a schody ve škole vlastnoručně vyrobenými torpédy. Když učitelé a žáci druhý den otevřeli dveře a okna, torpéda způsobila všude hlasité exploze. O mnoho měsíců později – Burkhardu Heimovi bylo tehdy 14 let – byl nakonec identifikován jako pachatel a ze školy vyhozen – mimochodem se čtyřkou z chemie. Poté už Burkhard Heim nechtěl nic jiného než se stát chemikem a odmítal zůstat ve škole. Četl díla o fyzice a chemii, také zprávu Otto Hahna o úspěšné jaderné fúzi. Následně vypracoval plány rakety poháněné uranem.

Několik týdnů psal esej o výrobě elektronových párů a poté ji předložil vedoucímu berlínského výzkumného ústavu. Dotyčný profesor si všiml talentu sedmnáctiletého Burkharda a žádal ho, aby si udělal maturitu, aby mohl později studovat na Univerzitě. Burkhardovi rodiče našli školu, která jejich syna přijala. Ten se však cítil nedostatečně vzdělaný a dodatečně navštěvoval večerní školu v Berlíně, kde se k němu chovali jako k „dospělému“. Jeho rodiče o této doplňkové školní docházce nevěděli. Když v roce 1943 ukázal rodičům maturitní vysvědčení z večerní školy, první, co je napadlo, bylo, že „ten kluk nejenže zahálí, ale teď ještě falšuje podpisy“.

V Horní Itálii pracoval voják Burkhard Heim ve svém volném čase na teorii výbušniny s velmi neobvyklými vlastnostmi. Na jaře 1944 poslal výsledky svého výzkumu do "Chemisch-Technische Reichsanstalt" (Říšský chemicko-technický ústav) v Berlíně-Tegelu. Hermann Göring si ho okamžitě povolal do ústavu, aby svůj nápad uvedl do praxe. O několik týdnů později měl devatenáctiletý Burkhard Heim schůzku s Wernerem Heisenbergem. Vyprávěl mu o svém nápadu na bombu, v níž by se zapálením duté nálože z jím vyvinuté trhaviny mohlo tritium přivést k fúzi. Heisenberg mu však tento nápad rozmluvil, protože prý nelze dosáhnout potřebných teplot. Dne 19. května 1944 zamýšlí Heim provést pokus s výbušninou a zvažuje, jaké množství termitu by mělo být při pokusu použito.

Nejprve se rozhodne použít pouze desetinu zamýšleného množství. Toto rozhodnutí mu zachrání život. Drží v ruce minomet, když se spustí protiletecký poplach. Pravou rukou se chytí za krk, když mu v druhé ruce vybuchne výbušná nálož. Síla výbuchu mu utrhne obě ruce, popálí mu obličej a hrudník, zničí ušní bubínky a oslepí oči. Jen díky tomu, že v ústavu je tu středu rutinně přítomen lékař, může být Burkhard Heim provizorně ošetřen a udržován při životě. Celé měsíce leží Heim na ošetřovně, nejprve bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem. Nakonec je schopen lékaři porozumět.

Když se tyto věci v každodenním životě zlepšily, jeho sebevědomí se zvýšilo. Něco nakonec přece jen dopadlo velmi dobře. Vrátil se mu mírně zrak, takže se mohl orientovat bez cizí pomoci. V zimě 1944/45 se dokonce dokázal sám dostat z Postupimi do Berlína na kontrolní vyšetření. „To jsem mohl udělat bez dalších okolků, protože lidé byli velmi přátelští a vždy mi pomohli“, uvedl k tomu později. Z Berlína odjel posledním nemocničním vlakem. Přes Československo a Rakousko se nakonec dostal do Bad Tölzu v Horním Bavorsku.

Tam mu profesor Lange operativně rozdělil loketní a vřetenní kost pravé ruky do úchopového prstu, kterým se postupně naučil držet různé předměty. V zimním semestru 1946 se Heim zapsal na Univerzitu v Göttingenu, kde začal studovat chemii. S pomocí naslouchacího přístroje trochu slyší. Přednášky však sotva sleduje a je odkázán na asistenty, kteří mu vše předčítají. Protože si sám nemůže dělat poznámky, rozvíjí mimořádně dobrou paměť. S ní brzy dokáže zcela neuvěřitelné věci, jako by si vybudoval absolutní paměť. Když se ho někdo zeptá, jak zní text na určité stránce, dokáže tento text citovat zpaměti větu po větě, téměř slovo od slova, se všemi vzorci.

Postupem času Burkhard Heim zjišťuje, že předmět chemie mu nemůže poskytnout další duševní prožitky, které – nyní již jako naprostý teoretik proti své vůli – hledá. V roce 1949 začal studovat teoretickou fyziku. Kdyby k nehodě nedošlo zůstal by chemikem, nebo, protože byl za války vyškolen jako pilot, by se věnoval civilnímu letectví. Takto se však se stal úspěšným fyzikem, kterému se podařilo sjednotit dvě dominantní síly ve Vesmíru, totiž elektromagnetismus a gravitaci, a dokázal odvodit technologické principy, které se mu podařilo z toho vyvodit technologické důsledky. Heim o tom hovořil na "Mezinárodním astronautickém kongresu" (Internationaler Astronautischer Kongress) ve Stuttgartu v roce 1952. Tyto práce však nezveřejnil, protože se ukázalo, že nový kosmický pohon je proveditelný.

V roce 1954 vyšel v německém časopise Stern článek o kosmickém plavidle navrženém Burkhardem Heimem, které by dokázalo převádět energii elektromagnetického pole na gravitaci. Stern pak citoval mezinárodně známého profesora fyziky, který o Burkhardu Heimovi napsal:

„Jeho myšlenky mají revoluční smělost, drzost mysli, která v minulých staletích dokázala převálcovat představy o světě.“

Renomovaný britský časopis o letectví považoval Heimovu práci za „teorii, která výrazně překonává Einsteina“. Praktické důsledky však v té době nebylo možné odhadnout. Senzaci vyvolala až jeho přednáška, kterou měl počátkem listopadu 1957 ve Frankfurtu. „Rýsuje se v Německu nový ‚světový pohled na fyziku‘?“, kladl si časopis "Neue Illustrierte" na obálce otázku a následoval text:

„Jeho kolegové ho nazývají géniem. Věci, o kterých mluvil ve Frankfurtu, mají blízko k senzaci. Ukáže se, že má pravdu?“

Pozorní čtenáři si všimnou konstrukční podobnosti s jistým zařízením nazývaným „die Glocke“, jež Joseph Farrell označuje za neznámé Wunderwaffe,^[9] jak ho ve své knize "The Truth About the Wunderwaffe" popisuje Igor Witkowski:

„… úžasná rychlost otáčení plazmy, jejíž rotační osy byly zcela polarizovány (seřazeny stejným směrem), pak byla příčinou toho, že odtud plynuly ony obrovské kontrabarické (antigravitační) účinky, neboť současná literatura o fyzice naznačuje právě takové spojení mezi hmotou a otáčením.^[10]

Witkowski tušil, že takové vírové struktury jsou nevyhnutelnou matricí samotné hmoty, a „vzpomněl si na práci ruského vědce Genadije Šipova a práci německého fyzika, profesora Burkharda Heima (pracujícího během války na Univerzitě v Göttingenu). V jejich dílech se vyskytoval odkaz na změny vznikající ve struktuře materiálů uměle generovanými gravitačními vlnami“. Heim dostal od Američanů lukrativní pracovní nabídky. Důstojníci zpravodajské služby ho sledovali a chránili před špiony z východního Německa. I v jiných zemích se rozneslo, že ve Frankfurtu někdo přednášel o nové koncepci pohonu pro kosmonautiku. Von Braun a ruský akademik Leonid Sedov^[11] se Heima na tento nový pohonný systém vyptávali. Celý svět čekal na zveřejnění Heimovy teorie, kterou přednesl pouze na kongresech o kosmonautice v letech 1952 a 1957.

V 50. letech 20. století nebrali němečtí teoretičtí fyzici vědu o Vesmíru vážně. V jejich očích to byla jen zábava techniků a snílků – ale žádná věda. Born,^[12] Heisenberg^[13] a von Weizsäcker^[14] považovali kosmickou vědu za čiré plýtvání penězi. Heima označovali za „snílka o cestování Vesmírem“ a považovali ho za naprosto nedůvěryhodného, a proto se mu velcí fyzikové vyhýbali. Když Heim oznámil vydání eseje o gravitaci a magnetismu v časopise "Physics". Pouze teoretik relativity Pascual Jordan^[15] viděl v Heimovi velkého kolegu a připravil s ním experiment týkající se gravitace.

Rozdíl mezi mainstreamovou teorií částic a Heimovou fyzikou lze vysvětlit takto - Heim se nejprve snaží pochopit vnitřní geometrickou strukturu částice a teprve poté se pokouší analyzovat interakce. Ve standardním modelu a v teorii strun naproti tomu zůstává otázka struktury částic otevřená (částice jsou považovány za tečky – nebo, což není o moc lepší – za rozkmitané struny) a první, co se analyzuje, jsou možné interakce mezi částicemi. Podle Heima je tak druhý krok učiněn dříve než první, což vede k potížím při určování hmotnosti elementárních částic.^[16]

-pokračování-

-----------------------------------------------------

PRAMENY:

[9] Joseph P. Farell: SS Bratrstvo Zvonu. Neuvěřitelná tajná technologie nacistů. Nacisté v NASA, JFK a Majic-12. Volvox Globator, Praha & HORUS, Brno 2011, str. 185.
[10] Witkowski cituje v tomto ohledu japonské experimenty, lze však rovněž poukázat na různé experimenty fyzika Di Palmy. Srv. Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Albatros, Praha 1970, str. 52-53.
[11] Leonid Ivanovič Sedov (1907-1999) byl ruský fyzik, který pracoval jako inženýr v bývalém sovětském kosmickém programu.
[12] Max Born (1882-1970) obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1954.
[13] Werner Karl Heisenberg (1901-1976) obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1933.
[14] Carl Friedrich von Weizsäcker (1912-2007) byl Heisenbergův žák a přítel, v letech 1946-1957 ředitel Institutu Maxe Plancka v Göttingenu.
[15] Ernst Pascual Jordan (1902-1980), spolu s Bornem a Heisenbergem zakladatel kvantové mechaniky v maticové podobě, člen výboru pro udělování Nobelovy ceny.
[16] Viz Illobrand von Ludwiger: The New Worldview of the Physicist Burkhard Heim. PDF, str. 5n.