Ačkoliv je v diecézi unikátem, ve své rodině nikoliv. Papežské vyznamenání dostala ve třicátých letech i jeho babička jako matka šesti kněží. „Měla osm synů. První dva včetně mého tatínka podědili studnařské řemeslo a šest dalších se vydalo na kněžskou dráhu. Prvního strýčka vysvětili v roce 1936,“ vypráví Zouhar.

Jaký máte z vyznamenání od papeže pocit?
Velmi mě to překvapilo, nic takového jsem nečekal. Myslím, že jde o ocenění mé trpělivé drobné každodenní práce. Je to podobné, jako když se skládá mozaika z malých kamínků, až vyroste nějaký krásný obraz. Snažil jsem se vždy být pohotový, všem vyhovět a naslouchat.

Setkal jste se někdy s papežem Františkem osobně?
Ještě jsem neměl tu čest, ale rozhodně bych se s ním setkat chtěl.

Jak jej vnímáte ve srovnání s jeho předchůdci?
Líbí se mi jeho přímočarost. Dovede věci pojmenovat trochu jinak, díky čemuž nepoužívá ve své mluvě tolik vědy jako Benedikt XVI. nebo Jan Pavel II. Je spíše takový praktik a lidé mu asi víc rozumí.

Vedou se debaty, zda není na církev příliš pokrokový. Co vy na to?
Neoznačil bych ho za pokrokového. Spíš jde s dobou a vnímá současné bolavé problémy. Například konzumismus nebo to, že církev opožděně reflektuje některé záležitosti. Nebojí se vykročit do neznáma a řešit, co je třeba.

Kněz, který obléká montérky. Papež ocenil hodonínského děkana čestným křížem

Zmiňujete opožděnost. Je pro jednání církve typická?
Ano, církev je tu už dva tisíce let. Podobně reaguje i starší člověk, velké změny taky nepřijímá příliš radostně. Řekne si, „však to bylo dobré tak, jak to bylo“. Pak přijde mladá generace, která chce věci měnit, a starší generace jí poví, „co stačilo nám, musí stačit i vám“. Tím chci naznačit, že dlouhověkost do určité míry opožďuje pochopení změny. Církev tedy vzhledem ke svému stáří a tradici nereaguje tak rychle jako zbytek světa.

Měla by tedy církev být otevřenější změnám?
Rozhodně, měla by se vyvíjet. Samozřejmě by měla taky všechno pečlivě zvážit. Musí na to jít se zdravým selským rozumem a moudrostí, ne každá změna je správná.

Kněžství většinou není povolání, které si někdo jen tak vybere. Čím oslovilo vás?
Cítil jsem to již od mládí. Tatínkovi bratři v kněžské službě na mě přitom tak výrazný vliv neměli, první impulz jsem pocítil asi v páté třídě. Od svého kmotra jsem tehdy dostal náramkové hodinky, takové ty s řetízkem. Mamince jsem řekl, aby mi je schovala, protože je zatím nebudu nosit. Když se zeptala proč, odpověděl jsem, že je budu nosit, až budu knězem. Jenže pak přišla puberta a zrovna začínala JZD, takže jsem se najednou viděl za volantem traktoru, dokonce jsem podle toho i mluvil. (směje se) Další impulz přišel v deváté třídě, ale hned další rok to zase pominulo, protože jsme chodili na pracovní vyučování do Metry Blansko a mě hodně lákala elektřina a měřicí přístroje. Definitivně jsem se rozhodl v jedenácté třídě těsně před maturitou.

Jaký okamžik ve své službě byste označil za nejsilnější?
Těch bylo tolik, že se mi těžko vybírá. Napadá mě třeba účast na svatořečení Anežky v Římě. Bylo to těsně před sametovou revolucí, právě jsem nastoupil do Hodonína. Naskytla se mi příležitost jet osobním autem a vézt ještě nějaké sestry řeholnice a dalšího kněze. Byl to skutečně zážitek. Poprvé jsem se setkal se světovou církví a pocítil i určitý nádech svobody. Dále mi v hlavě utkvěly například křty dospělých nebo nějaká tragická úmrtí. Pohřbíval jsem třeba tchyni, kterou zavraždil její zeť, nebo mladého lékaře, který spáchal sebevraždu. Samozřejmě si taktéž pamatuji všechny ty radostné události jako svatby nebo křty dětí.

Dlouho jste byl prezidentem Diecézní charity Brno. Vzpomenete si na něco, co vás dojalo nebo zaujalo?
Určitě návštěva Ukrajiny, tam jsme zavítali několikrát. Nebo jsme jeli do českých vesnic v rumunském Banátu. Navštěvoval jsem taky rajhradský hospic, tedy lidi v poslední fázi života.

Od studia designu k Bohu. Církev se musí zmodernizovat, říká mladý kněz

Podle vašeho okolí se nebojíte zapojit do běžné práce třeba při opravě fary. Kde jste získal manuální zručnost?
Tatínek byl řemeslník, měli jsme studnařskou živnost a velké hospodářství. Hodně jsem pracoval na poli, asi od desíti let jsem sám jezdil s koňmi, měli jsme i dílnu s malou kovárnou. Jsem prostě venkovský kluk. Zdejší lidé říkali, že jsem se minul povoláním, prý jsem se měl stát stavitelem. Nejvíce jsem se však naučil při opravách kostela a fary. Sám si poradím s většinou běžné práce, ale už si tolik nevěřím, protože člověk s věkem zručnost ztrácí.

V říjnu vám bylo osmdesát. Jak kněz slaví takové kulatiny?
Především prací. (směje se) Nedávno mi vzali kaplana, a tak jsem tu od srpna na všechno sám.

Žádné veselí se nekonalo?
Lidé z farnosti přichystali několik překvapení. Týden před narozeninami přijel biskup Pavel Konzbul na děkovnou mši. Následně mi mládež, kterou jsem kdysi učil v náboženství, připravila hudební večer, zpívalo jich asi padesát. Pozvali i všechny bývalé kaplany, kterých jsem měl asi třicet, nečekaně přijel taky biskup Vojtěch Cikrle. Podobnou věc mi nachystali již na oslavu padesáti let služby a pětasedmdesáti let života, ale tentokrát to bylo okázalejší. (směje se) Přímo v den mých narozenin, což vyšlo zrovna na neděli, farnost připravila ještě zahradní slavnost ve dvoře fary a pastoračního centra.

Češi se často označují jako národ ateistů. Co za tím podle vás je?
Neřekl bych, že jde o ateismus, spíše o laxnost. Na českém národě se podepsala totalita a tehdejší ateistická propaganda, roli hraje i stud vyznávat víru a snaha jít s proudem doby. Ale přesto si myslím, že víru v srdcích lidé nosí. Pozoruji kolem sebe, že každý nějak duchovno vnímá. Když jsem chodil na jedenáctiletku, myslel jsem si, že jsem ve třídě osamocený. Ale když jsme se rozešli do světa, tak se mí spolužáci vraceli a žádali, abych jim pokřtil děti nebo je oddal. Až tehdy jsem zjistil, že spolužáků, kteří navštěvovali bohoslužby, se našlo mnohem více. V posledních letech se setkávám s mnoha křty dospělých, což nebývalo tak běžné, a překvapuje mě, kolik víry ve svém životě nesou.

Touha po dobru je v každém mladém člověku, dokud ho my dospělí nezkazíme

V Česku se přitom křesťanství výrazně drží v různých tradicích a svátcích. Čím si to vysvětlujete?
Přirovnal bych to ke ctění tradic v rodině. Mnoho věcí děláme tak, jak je dělávali naši rodiče nebo prarodiče. Třeba jen z úcty k lidem, s nimiž jsme procházeli velký kus života. Uspěchanému světu to dodává určitou slavnostnost. Přestože lidé již vírou nežijí, ctí tyto tradice a svátečnost toho období. Církevní svátky s postupem času dostávaly jistý světský ráz, ale podstata věci zůstává. Zároveň tradice a folklor, v němž má víra taktéž důležité místo, by mohly svou slavnostností a krásou přitáhnout k víře více lidí. Třeba u nás na Slovácku existují kroje, které jsou především svátečním oděvem pro největší církevní svátky.

Často se stává, že lidé navzdory křesťanské výchově víru opouštějí. Proč?
Když se před mladými lidmi otevře svět a začnou vydělávat první peníze, tak se mohou sami zajistit a všechno si obstarat. Už nepotřebují pána Boha, myslí si, že si všechno pořídí za peníze. Ale když poté v životě přijdou první potíže jako starost o rodinu nebo zaměstnání, tak se z mé zkušenosti vracejí k tomu, co do nich rodiče zaseli v dětství.