Abychom nezničili svět, je třeba udržet dialog. Vzpomínka na Henry Kissingera

02.12.2023 19:03 | Rozhovor

Zatracován i veleben. Mnohdy odmítán, ale vždy respektován. Veterán časů studené války, kdy mezi sebou supervelmoci bojovaly, ale současně si byly vědomy společné odpovědnosti za svět. Na Henry Kissingera vzpomíná novinář a spisovatel Milan Syruček, který se s ním během své kariéry osobně setkal.

Abychom nezničili svět, je třeba udržet dialog. Vzpomínka na Henry Kissingera
Foto: Nakladatelství Prostor
Popisek: Henry Kissinger

Můžete nám říci něco o osobnosti Henryho Kissingera?

Patří k výjimečným osobnostem 20. století. Jeho původ je sice židovsko-německý, narodil se v německém Fürthu židovským rodičům, ale fakticky určoval americkou zahraniční politiku nejméně dvou prezidentů. Nejdříve byl jejich poradcem, kdy plně uplatňoval svou politiku tajné diplomacie a obcházel přitom ministerstvo zahraničí, než se sám stal ministrem. Do USA odjel s rodiči v roce 1938, kdy už pro ně bylo nesnesitelné žít v nacistickém Německu, tam vystudoval, sám se stal profesorem historie a posléze se vyšplhal do nejvyššího patra americké politiky.

Novináři ho často oslovovali Herr Doktor – s poukazem na německý přízvuk, který mu zůstal. A také s jeho zdůrazňováním univerzitního vzdělání. On měl sice rád publicitu a novináře si předcházel, ale také je někdy provokoval. Vzpomínám si, jak se nás jednou na tiskové konferenci zeptal: „Má někdo otázku pro mou odpověď?" Jenže jakou, nedovtípili jsme se.

Anketa

Povedla se stávka ČMKOS?

77%
18%
hlasovalo: 10893 lidí

Před novináři dlouho skrýval své tajné schůzky s vietnamským představitelem Le Duc Thoem v Paříži, aby ukončil válku ve Vietnamu. Schůzky se konaly vždy v neděli, pokaždé v jiné vile, kterou rádi zapůjčili její majitelé. A teprve při třinácté schůzce záměrně prozradil, že se vůbec konají. To, že o nedělích z Washingtonu mizel, zdůvodňoval tím, že do Paříže jezdí „faire l´amour", tedy doslova přeloženo „dělat lásku", když už bylo jasné alespoň to, že jeho cílem nebyl Hollywood se svými kráskami, jak původně tvrdil, ale francouzská metropole.

Když vypukla třetí izraelsko-arabská válka v roce 1973, denně se scházel na obědě se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem ( ten byl v USA velvyslancem více než dvacet let), aby spolu řešili, že jejich země nevstoupí přímo do těchto válek, byť se Izrael přátelil s USA a Egypt v té době se SSSR. Mnohokrát si řekli: „Milý Toljo, asi zítra ti budu muset oznámit, že zahajujeme válku." Tolja, neboli Anatolij Dobrynin, říkal téměř totéž, jen s oslovením „drahý Henry".

Ale to vše, s mnoha dalšími podrobnostmi, jsem popsal v knize „Henry Kissinger, Bůh či ďábel diplomacie", kterou vydala Epocha v roce 2004. Dotkl jsem se toho i v jiných svých knížkách, např. autobiografické „Na ostří pera", vydanou v témže nakladatelství v roce 2012.

Kissinger byl ale v mnohém i kontroverzní osobnost….

Jistě, už moje zmínka o jeho pravidelných schůzkách se sovětským velvyslancem Dobryninem by mohla vést k domněnce, že byl vůči SSSR smířlivý. Opak je pravdou, byl nesmiřitelný antikomunista, ale na druhé straně si až příliš silně uvědomoval, že obě velmoci vládnou jadernými zbraněmi. A věděl, že pokud budou mezi sebou jednat, nebudou válčit.

Vždyť jako bezpečnostní poradce přesně věděl, co představují a jejich první použití by znamenalo protiúder a tím konec planety. Obě mocnosti měly na oběžné dráze družice naprogramované tak, aby mohly řídit svět, i kdyby byla zničena velitelská stanoviště obou velmocí a ani nechci domyslet, co by to znamenalo.

Aby k něčemu takovému nedošlo, je třeba udržet dialog. Když Čína dospěla do úrovně srovnatelné mocenské konkurence, po Nixonově nástupu do Bílého domu a s jeho souhlasem učinil návštěvu, kterou nikdo nečekal a doslova šokovala svět: navštívil Mao Ce-tunga v Pekingu. Podařilo se mu to opět s jeho genialitou utajování. Když jsem se ho jednou zeptal, zda někdy kvůli politice měl bezesnou noc, odvětil, že jednou, v Karáčí.

A v této pákistánské metropoli, respektive v prezidentské rezidenci, přespal, aby ráno v půl šesté už byl na letišti, kde na něj čekalo čínské letadlo. Narazil si klobouk hluboko do čela a letěl do – podle něj – naprostého neznáma. Vrátí se vůbec, nebo nadobro zmizí ze světa, bez jediné zmínky, co se s ním stalo?

Přesto ho tehdy někdo objevil. Byl to reportér BBC, který po letišti kráčel z nějakého flámu a uviděl čínské letadlo a kohosi do něj nastupovat. Zeptal se jednoho ze zaměstnanců, kteří letadlo připravovali k odletu a ti mu řekli, že to je přece Kissinger. Neváhal a hned tuto senzační novinu poslal do Londýna. Jenže službu konající novinář, když si ji přečetl, jen prohodil: „To se zase náš kolega ožral. Kissinger a do Číny, takový nesmysl", a zprávu hodil do koše. Za několik hodin poté, když byla zveřejněna oficiální zpráva, si rval vlasy, jestli měl nějaké – BBC pustila jednu z největších senzací, kterou mohla vydat jako první.

Kolikrát jste se s Henry Kissingerem setkal?

S Henry Kissingerem jsem se osobně setkal celkem pětkrát. Musím se přiznat k tomu nejkratšímu. Stalo se to během helsinské konference v roce 1975 a já jsem společně s Alešem Bendou z Mladého světa čekal, až Kissinger vyjde z jednacího sálu, aby odjel na oběd – stáli jsme u jeho auta. Když přišel, Aleš se ho skutečně zeptal, jak hodnotí dosavadní průběh konference. Kissinger se dvakrát rozhlédl, aby se ujistil, že vedle něj stojíme skutečně jen my dva a odvětil: „Tady je příliš malé publikum na mou odpověď."

To bylo však jedinkrát, co mne tak odbyl. Jiná setkání byla již delší a hlavně pro mne plodnější. Dodnes nemohu zapomenout jeho odpověď na otázku, co považuje za největší problém současného světa. Odvětil: „To, že politici tolik hodin řeší problémy, kolik jim vědci věnují let. Bohužel vědci nejsou politiky." A když jste se mě v poslední otázce ptal na jeho odkaz, myslím si, že lepší bych asi nenašel.

 

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Václav Fiala

Tomáš Zdechovský byl položen dotaz

Právo na opravu

Věci se dají dát opravit už dnes, ale problém je, že oprava často vyjde stejně nebo skoro stejně jako koupit si novou věc. Tak k čemu pak platit za opravu? Nepřijde vám tento zákon EU zase úplně zbytečný? A když dám věc opravit, jakou, pokud vůbec, na ni pak budu mít záruku? Děkuji za odpověď

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Uživateli nejlépe hodnocený komentář

Tak, Uživatel se přihlásil ke kodexu Dobré DiskuseŠiroko , 02.12.2023 19:28:41
Jo, jo. Ten kdyby sepsal své paměti ze zákulisí politiky a vylíčil tam veškeré tajnosti, to by bylo počteníčko. Mohli bychom se přiblížit k tomu, jak hluboko vede králičí nora.

|  5 |  0

Další články z rubriky

Jen tak odložit? To nejde. Rajchl se nebál říct, že Vrbětice nesedí

4:44 Jen tak odložit? To nejde. Rajchl se nebál říct, že Vrbětice nesedí

Zásadní nedostatek ve věci konce vyšetřování vrbětické kauzy nalezl právník a šéf strany PRO Jindřic…