Výstup na Gros Pitons, ostrov Svaté Lucie

Na výstup na Pitons se smí vyjít pouze s místním průvodcem

Na horu se může vyjít pouze s místním turistickým průvodcem, za jehož služby zaplatíte v budově, která se nachází hned na parkovišti. Shodou okolností získávám mladou štíhlou průvodkyni atletické postavy, která se mi představuje jako Lucy, tedy česky Lucie. Musím uznat, že dělá čest svému jménu, neboť její nadšení pro výstup z ní přímo září. Skvělou angličtinou mi říká, že jsme na vrcholu za necelou hodinku, ale spíš za tři čtvrtě hodiny.

Cesta z parkoviště k úpatí hory je příjemná, vede po rovince a Lucy nasadila poměrně svižné tempo. Snažím se nezaostávat. Na rozhovor to tedy, alespoň z mého úhlu pohledu nevypadá, neboť po pár set metrech spotřebovávám všechen kyslík na dýchání, abych okysličil krev a prokrvil všechno svalstvo. 

Dále vede už jen strmá vyšlapaná stezka

Už jsme na úpatí hory a před námi je strmá vyšlapaná stezka. Lucy zvolní a přes rameno mě povzbudí větou, že denně leze nahoru minimálně dvakrát, ale raději třikrát. Samozřejmě s turisty. Na prvním odpočívadle, které využiji k vydýchání a k doplnění tekutin, neboť v tropickém pralese vypotím snad úplně vše, co můžu, se kochám pohledem na Karibské moře. Asi po dvou minutách mě Lucy nabádá, že bychom měli opět stoupat k výšinám. Nahodím úsměv a směle šlapu za mou průvodkyní. Jelikož je Lucy oděna v bavlněném tričku a krátkých sportovních trenkách, můžu si zespoda prohlédnout její dlouhé svalnaté šlachovité nohy. Pleť na nich je světle hnědá a při každém kroku vzhůru se napíná a zadržuje vytrénovaná lýtka. Zřejmě nezvládám termoregulaci, třebaže jsem již na ostrově týden, neboť slaný pot mi stéká do očí, potí se mi krk pod vlasy a na záda a hruď se mi lepí úplně propocené bavlněné tričko. Luciina lýtka jsou naprosto suchá. 

Stavíme až na třetím odpočívadle

Druhá zastávka je až na třetím odpočívadle, druhé má průvodkyně nepovažovala za zajímavé, odkud je krásný výhled na sesterskou horu Malý Piton. K mému velkému nadšení se mi dostává informace, že Malý Piton je nepřístupný. A pokusy o jeho zdolání jsou bohužel poznamenány i ztrátou životů. Sice lapám po dechu, přesto mi to nedá, a ptám se, kolik lidí umírá při výšlapu na Velký Piton. Lucy se jen zasměje, čímž odhalí zářivý bělostný chrup, a opáčí, že na takové mírné bezproblémové cestě se komplikace v podobě smrti nevyskytují. Lahev s vodou, kterou jsem si na výstup vzal s sebou, je vypitá, alespoň budu mít o něco lehčí batůžek. Snažím se vyzískat ještě nějakou chvilku odpočinku tím, že předstírám fotografování, ale není mi to nic platné. Lucy jen znuděně opáčí, že touto dobou již s jinými turisty sestupuje zpět. Pohledem na hodinky zjišťuji, že časový plán, který mi má průvodkyně předestřela, určitě nabere skluz.

Cesta je čím dál tím strmější

Sráz hory je čím dál strmější a některé úseky zdolávám po čtyřech. Není to hanba, neboť i Lucy využívá ruce v cestě vzhůru. Cestou nepotkáváme žádné poutníky, naštěstí nás tedy nikdo nepředchází a nikomu se nemusíme ani vyhýbat. Zřejmě je to tím, že novoroční dopoledne většina místních i turistů prožívá úplně jinak. Až pod vrcholem se blížíme ke dvojici, která je na výšlapu již dvě a půl hodiny. Tato informace mi dodává ztracenou sebedůvěru a s otazníky v očích hledám oči mé průvodkyně, abych zjistil, jak se na tento časový údaj dívá ona. Vždyť my jsme ve stejném místě za hodinu a deset minut! Lucy můj spalující pohled ani nezaznamená a letmo přes rameno mě jen povzbuzuje, abych stoupal za ní.

Na vrcholu!

Naštěstí za pár minut jsme na vrcholu. Jsem blažený a šťastný, že jsem tuto horu zdolal. Ten skvělý nadnášející pocit mi nezkazí ani lakonicky pronesená věta mé průvodkyně: „Hodina a 26 minut, to je jeden z nejdelších výstupů, které jsem zažila!“ Sice se nejedná o nejvyšší horu tohoto karibského ostrovu, tou je hora Mount Gimie s 950 metry nad mořem, ale já jsem ve výšce 770 metrů nad mořem zcela spokojený. Kochám se pohledem po jihozápadním cípu ostrova a snažím se ten rozhled a nadhled novoročního karibského poledne uložit nejen na paměťovou kartu svého fotoaparátu, ale i nesmazatelně vyrýt do své interní paměti.

Vrchol je zarostlý, ale některými směry se dá dívat do dálky. Z vrcholu není vidět vrchol Malého Pitonu, který je jen o 27 metrů níže. Na vrchol asi po dvaceti minutách doráží i dvojice, kterou jsme potkali na posledním odpočívadle pod vrcholem. I oni jsou nadšení a pyšní, že vrchol v tento den zdolali!

Sestup z hory Gros Piton

Lucy už je nervózní a ráda by zahájila sestup, neboť vidina dalších 50 amerických dolarů je pro ni lákavější než okoukané výhledy z vrcholu Velkého Pitonu. Sestup je na kolena náročnější, přidržuji se rukama bujné vegetace, neboť cesta je místy kluzká a kořeny stromů, které slouží jako přírodní schody, dokážou být zrádné a záludné. Při sestupu už se nezastavujeme a za chvíli jsem zpět na parkovišti, kde se loučím se svou místní kreolskou průvodkyní. Pohledem na hodinky zjišťuji, že i s půlhodinovým kocháním na vrcholu nám celá cesta trvala dvě a tři čtvrtě hodiny. Později při čtení recenzí zjišťuji, že průměrný zdolání hory Velký Piton trvá hodiny čtyři. Pěkně mě Lucy vyprovokovala, ale vlastně jsem jí za to i rád.

Památník a státní vlajka

Autem se ještě zastavuji nad vesnicí Soufriere, kde je památník oběma zmíněným vrcholům. Od roku 2004 celá oblast Pitons (necelých 3000 hektarů) je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Později se díky vexilologickému slovníku dozvídám, že na státní vlajce Svaté Lucie je Malý Piton znázorněn žlutou barvou, Velký Piton černou barvou a nejvyšší vrchol ostrova barvou bílou a tyto překrývající se trojúhelníky jsou na modrém pozadí, které symbolizuje modře azurové Karibské moře.

Po bahenní koupeli v sirných pramenech Sulphur Springs budete vypadat o 10 let mlaději

Otočil se vítr a do nozder mého nosu zanesl pekelný zápach zkažených vajec. V tomto ráji že by se nacházelo peklo? Kdepak, na rozcestí je ukazatel k další atrakci tohoto ostrova, a to k sirným pramenům Sulphur Springs. Je to jediná možnost navštívit bahenní sopku v Karibiku. Ale po výšlapu na Velký Piton jsem bahenním lázním odolal, a to nejen přes jejich odér. Sice na reklamním poutači mi slibují, že po bahenní koupeli budu vypadat o deset let mlaději, ale já jsem přesvědčený, že to ještě nepotřebuji.

Nezlákají mě ani cesty vedoucí k vodopádům a přírodním pralesním lázním a ani možnost dojít si k vodopádům Pitons. Celý ostrov je tichý, nikde žádní turisté, ale já už mám svou vnitřní paměť plnou rozhledem z Velkého Pitonu a nechci se rozptylovat dalšími turistickými lákadly. A i žaludek již silně připomíná, že by bylo lepší si sednout někde v útulné karibské restauraci, dát si novoroční oběd a užívat si tohoto svátečního dne.

Kakaovníky a novoroční oběd na pláži

Tak než usednu ve vesničce Soufriere na pláži do jedné z výtečných restaurací a objednám si výborně připraveného humra thermidor, prohlížím si ještě dozrávající plody kakaovníků. Plody tohoto stromu jsou sytě oranžové a hned vedle i bledě zelené, ty jsou ještě nezralé, a vyrůstají přímo z kmenů či hlavních větví stromu. To zřejmě znamená, že pokud kakaovník kvete, pokryjí květy kmen.

Tak nakonec ten Nový rok nezačal špatně. Hlava mě nebolí, mám za sebou dobrý sportovní výkon, neskonale mnoho zážitků a k obědu výborně připraveného lahodného humra, sklenku výtečného nealkoholického karibského koktejlu, a to vše při pohledu na modrý Karibik, kde po hladině pableskují sluneční paprsky. Tak snad si tento pocit ponesu celý rok.

Přečtěte si také o nedalekém ostrově Martiniku, kusu Francie v Karibiku.